Požádal mě časopis Týden, zda bych, známý sčítanec-odmítač, nesepsal, tak na 1 000 slov, argumenty proti účasti v letošním sčítání lidu. Rád jsem vyhověl a připravil ke zveřejnění text, ve kterém jsem všechny základní argumenty shrnul a vysvětlil.
Jak se záhy zjistilo, došlo k drobnému přehlédnutí: požadováno bylo nikoli tisíc slov, nýbrž tisíc znaků, což jsou nějaké dva odstavce. Takovému zadání jsem arci vyhovět nedokázal, na podobném prostoru se o tak komplexní thematice smysluplně hovořit nedá. Kdybych byl básníkem, snad bych se dokázal vyjádřit např. formou haiku, takto však musím resignovat a o svůj názor se podělit se čtenáři blogu, v naději, že mi redakčním zkrácením vzniklý extrakt nepřivodí ani infarkt, ani trestní stíhání; útěchou mi budiž, že trestný čin podněcování byl vloni zrušen.
Když před 71 lety vpochodovala vojska wehrmachtu do Holandska, jednou z prvních věcí, které okupační moc zajistila, byly kartotheky a dotazníky z posledního sčítání lidu. Kalvínsky otevření Holanďané v nich pečlivě evidovali vše, co nacisté potřebovali. A tak, když zakrátko poté putovali holandští Židé a homosexuálové do transportů, mohli se jen divit a říkat si, slovy přitroublé reklamy Českého statistického úřadu (ČSÚ), že fajnie być sobą
.
Reklamní kampaň statistiků je opět, stejně jako před deseti lety, plná lží a demagogie. Je požadována řada nadbytečných údajů a ačkoli se tvrdí, že informace budou použity pouze pro statistické účely, už samotný fakt, že na každý sčítací arch bychom měli vyplnit své rodné číslo, dává tušit, že ještě zatepla, přímo ze skeneru, budou údaje o nás použity k naplnění policejních a zpravodajských databasí, tak jako se to stalo při posledním sčítání před deseti lety.
Absolutním flopem
je nápad svěřit tentokrát praktickou realisaci sčítání pošťákům a pošťačkám. Ano, poštovní doručovatelky o nás vědí hodně – a také hodně povědí. Právě ony by proto měly být tím vůbec posledním, kdo se ty nejcitlivější údaje z našeho soukromí, rodinným stavem počínaje a sexuální orientací a provedením koupelny v bytě konče, dozví.
Další lží je tvrzení, že provést sčítání tímto způsobem a v tomto rozsahu je povinností vyžadovanou Evropskou unií. V zemích na západ od našich hranic se samozřejmě plebiscity konají rovněž, ale výhradně z údajů v existujících registrech. Proč není možné udělat to i u nás stejně? Na to je snadná odpověď: protože Česká republika své registry nedokáže udržet aktuální!
Nejdůležitější z těchto registrů, centrální evidence obyvatelstva, například bez rozumného důvodu vyžaduje, aby občan, který chce oznámit změnu místa trvalého pobytu, své užívací právo prokázal, a to dokonce předložením originálu nebo úředně ověřené kopie příslušné nájemní smlouvy. Čímž jsou ze hry všichni, kteří mají byt třeba od kamaráda na čestné slovo
, nebo se v nájemní smlouvě s pronajimatelem přímo zavázali, že novou adresu jako místo trvalého pobytu neuvedou.
Vrcholem absurdity pak je, že každý rok se konají tisíce správních řízení, ve kterých majitelé nemovitostí požadují, aby byl údaj o trvalém pobytu bývalým nájemcům úředně zrušen a ti se tak stali úředními bezdomovci
. Ze zákona přitom vyplývá jasně, že evidence trvalého pobytu neposkytuje evidované osobě vůči vlastníkovi nemovitosti vůbec žádná práva, a že tedy není jeho věcí, kam si občan nechá posílat úřední poštu.
Není divu, že výsledkem takto důmyslného
systému je registr, v němž je nejméně třetina údajů nepřesná a pro účely sčítání lidu fakticky nepoužitelná.
Velkým problémem jsou i údaje o náboženském vyznání sčítance. Ty o sobě nikdo uvést nemusí, ale pokud tak neučiní, jeho církev bude oproti ostatním znevýhodněna. A úplně markantní je to v případě údaje o národnosti. Ten je přímo ze zákona zdrojem celé řady výhod, které menšinové ethnikum může v daném místě využívat. Nevyplňte tento údaj, a vaše děti mohou přijít třeba o svou polskou školu. A propos, nebyly to právě údaje ze sčítání lidu, i tehdy samozřejmě zpracovávané – jak jinak! – výhradně pro statistické účely, které byly v roce 1945 použity jako kriterion pro rozlišování Čecha od Němce?
Když v roce 2001 proběhlo poslední sčítání lidu, vedoucí pracovníci ČSÚ se dušovali, že tentokrát je to skutečně naposledy, že příště se bude sčítat z registrů jako všude jinde v civilisované Evropě. Skutek utek‘ a stejné problémy, které jsme řešili tenkrát, jsou na stole znovu.
Třeba otázka externího dodavatele skenovacích služeb. Před deseti lety se zjistilo, že společnost, která tyto práce měla pro statistiky zajišťovat, patří k podnikatelům zvláštního ražení
: v jejích orgánech figurovali spolupracovníci bývalé Státní bezpečnosti z bývalého podniku zahraničního obchodu a neméně nelibá byla polistopadová historie firmy, spojená s gigantickou tunelářskou affairou.
V tomto smyslu se Český statistický úřad poučil a s kým spolupracuje letos, by jeho chefové neprozradili ani na mučidlech.
Je-li to, že naše osobní údaje – které by podle zákona měly sloužit výhradně pro statistické účely – získá policie a tajné služby, absolutně jisté, možnost, že tyto informace přes nespolehlivé partnery ČSÚ uniknou navíc do komerční sfery direct-marketingových (rozuměj: obtěžovacích) společností, je znepokojivě vysoká.
Všechny tyto důvody mne vedou k rozhodnutí své osobní údaje statistikům ani v letošním roce neposkytnout, protože stát mě nepřesvědčil ani o tom, že tento zásah do soukromí je nezbytný, tedy že požadovaná data nezbytně potřebuje a nemůže si je opatřit jinak než dotazníkovým plebiscitem, ani že takto získané osobní údaje, včetně citlivých, náležitě ochrání.
Budu ale nedůsledný a jednu věc vyžadovanou dotazníkem Českému statistickému úřadu přesto prozradím: Mám doma záchod. Splachovací. A v něm jejich formuláře, roztrhané na drobné kousíčky, stejně jako před deseti lety skončí.
Rozhodnutí je na každém z nás a já nikoho nenutím, jak by měl postupovat, pouze předkládám argumenty, jimiž se pokouším čelit demagogii ČSÚ. Je skutečně jen a jen na každém z nás, zda a v jakém rozsahu své soukromí státu otevře.
Nedělejme si v tomto směru žádné iluse: spousta lidí kupuje vodu z vodovodu v PET lahvích, protože jen ta má optimální složení minerálů, a zaplatí stovky korun měsíčně za zázračné enzymatické preparáty, ve skutečnosti jen těžce předražené placebo. Tito lidé jsou snadným terčem i pro reklamy na sčítání lidu.
Jim už není pomoci. My ostatní bychom se před vyplněním dotazníku měli aspoň zamyslet.
Převzato ze Slepecké hole
Foto: zdroj
