Podíváte-li se na Facebooku do fotoalba Patrika Vondráka (nar. 1985), nemůže vám ujít jedna drobnost: skoro každý, kdo je s ním vyfotografován, má na snímku rozstřený obličej nebo černý obdélník přes oči. Vyfotografovat se s tímto mladým mužem znamená zadělat si na problémy; objeví-li se Vondrák někde na veřejné akci, organisátoři si mohou být jisti, že jim okamžitě začne být spíláno do nácků
a fašistů
.
Tato země Patrika Vondráka zkrátka pokládá za jednoho ze svých nejhorších nepřátel a dává mu to patřičně najevo: za politické působení v Dělnické straně – formálně ovšem za vylepování samolepek a organisaci demonstrace, kterou jihlavský magistrát hned na počátku rozpustil – strávil více než rok ve vazbě.
Seznámil jsem se s ním osobně zhruba před rokem, krátce po jeho propuštění z vazby, a nelituji toho. Kdo by v něm očekával fanatika, jehož věznění utvrdilo v radikálních názorech, musel by být zklamán: Patrik Vondrák působí v osobním kontaktu mírným, spíše chlapeckým dojmem, dokáže naslouchat, a argumentuje vždy věcně, racionálně a nikoli nepoučeně.
V souvislosti s novým kolem jeho procesu jsem si P. Vondráka dovolil požádat o stručný rozhovor.
Pane Vondráku, nemohu začít jinak než otázkou, jak se z chlapce ze slušné pražské rodiny, spíše intelektuálsky založeného introverta, stane zločinec, který lepí protistátní samolepky a organisuje rozpuštěné demonstrace.
Obecně se domnívám, že lepení protistátních samolepek a plakátů nebo organizace demonstrací a jiných protestních akcí je zcela legitimní aktivismus, který je možné vidět v mnoha zemích světa. Tento aktivismus není podmíněný slušností, neslušností či mírou inteligence. Je o hodnotách, postojích a míře osobní angažovanosti.
Vy ale narážíte na konkrétní skutky naší obžaloby. Tady je třeba uvést důležitou skutečnost. Ta obžaloba je vykonstruovaná. Se samolepkami, které jsme měli údajně lepit, jsem se setkal poprvé až v soudním spise. A být obžalován z organizace demonstrace, která se nikdy neuskutečnila, mi přijde přinejmenším bizarní.
Ve vazbě jste strávil víc než rok. V čem se vaše názory touto zkušeností změnily, a v čem jste se změnil vy sám?
Člověk se neustále vyvíjí. Stále přehodnocuje své postoje a nahlíží na svět z různých perspektiv a úhlů. To je přirozené a děje se to bez ohledu na věznění. Domnívám se, že to zná každý. Já jsem relativně konstantní člověk, resp. konstantní v hodnotách. Mění se u mě ideje, které považuji za prostředky k dosažení těchto hodnot. Vězení mě ale dost možná posunulo v přemýšlení o svobodě v širším kontextu.
Vlastně byste teď mohl požádat o přijetí do Konfederace politických vězňů… Cítíte nějakou spřízněnost s vězněnými chartisty, s tím, co psali z vězení Václav Havel, Petr Uhl nebo Eva Kantůrková?
V našem procesu je mnoho paralel s procesy minulého režimu. Ač se to někomu nelíbí, považuji nás obžalované za politické vězně. Postava politického vězně by se dala zcela jistě chápat také jako archetyp, jak o něm píše C. G. Jung. Cítím pak spřízněnost nejen s politickými vězni komunismu, ale i dalšími. Většina vězňů svědomí a disidentů musela prožívat před zatčením, během zatýkání a i věznění mnoho podobných pocitů.
Znáte knihu nebo televisní adaptaci Přítelkyň z domu smutku? Natáčeli to přímo v ruzyňské věznici, pokud si vzpomínám. Kolik se toho za 25 let změnilo?
Ano, znám. Většina věcí se od té doby změnila, a to k lepšímu. Přístup vězeňské služby je dnes profesionálnější. Interiér cel je snad jedna z mála věcí, které na Ruzyni zůstaly.
Nemohu vám nepoložit stejnou otázku jako M. Dupové: Jak se k vám ve vazbě chovali bachaři? Dávali vám nějak najevo, že vědí, za co jste tam?
Dávali mi najevo, že o mně vědí. Často se mnou chtěli někteří i diskutovat a ptali se na náš proces, protože jim přišlo přinejmenším zvláštní, za jaké skutky jsem uvězněn. V rámci možností mi vycházeli vstříc. Hlavně ve vazební věznici Pankrác se ke mně na celu snažili dávat lidi, se kterými bych si mohl mít co říci. To bylo příjemné. Hodně času jsem trávil na cele s podnikateli a jednou jsem narazil i na vysokoškolského učitele.
Pro servery jako Romea je vše jasné, tam máte automatickou nálepku "neonacista" – prakticky je to epitheton ornans. Jak byste ale vy sám charakterisoval své politické názory?
Pro Romea poslední dobou spíše nacista než neonacista. Romea je na úrovni náboženského dogmatismu, i když sama sebe nevědomě považuje za ateistický nebo nenáboženský server. U dalších podobných NGO bych viděl problém v tom, co Heidegger nazývá matafyzikou subjektivity. Směšují příslušnost s pravdou, de facto z kolektivního my vytváří kritérium toho, co je správné.
Ve svých názorech se dnes nejvíce blížím francouzskému metapolitickému think tanku G.R.E.C.E. Necítím se být napravo ani nalevo, neboť toto rozdělení je dávno překonané. Charakterizovat všechny své politické postoje do několika řádků není dost dobře možné. Vyberu pro ilustraci několik: Jsem proti konzumním hodnotám západní civilizace, za hodnoty tradiční. Vadí mi globalizace a skutečnost, že politika slouží ekonomice a není tomu naopak. Jsem proti multikulturní koncepci světa, ale zároveň i proti rasismu. Za právo na odlišnost a na zachování identit jednotlivých společenství. Vadí mi centralizace EU, ztráta suverenity a mnoho dalších věcí. Významnou roli v mých názorech hraje určitě svoboda.
Máte tedy názorově blízko k tomu, čemu věří Anders Breivik nebo o čem se píše v The Turner Diaries? Jaká je vlastně vaše představa o dalším vývoji Evropy? Multikulturalismus a doktrina politické korektnosti se zdají být neporazitelné…
Ani k jednomu. Zásadní rozdíl je v tom, že já nikomu neupírám právo na vlastní identitu a nevidím primární příčinu imigrace pouze v nezodpovědné imigrační politice evropských států (případně USA). Větší problém imigrace spatřuji v politické a ekonomické globalizaci. Domnívám se, že je třeba bránit právo každého na odlišnost a jedinečnost. V tom se mé postoje odlišují.
Nemyslím si, že multikulturalismus a politická korektnost jsou neporazitelné. Ani si nemyslím, že bude je třeba je nějak porážet. Domnívám se, že svými vnitřními rozpory a svou dynamikou se jednou rozpadnou samy. Kam vede multikulturní společnost, jsme mohli vidět v roce 2005 na předměstích Paříže a před rokem v Londýně. Extremisté
kritizují tyto doktríny desítky let, symbolické mi přijde, že dnes se ozývají kritické hlasy i od lidí jako je Angela Merkel, Nicolas Sarkozy nebo David Cameron. Já věřím tomu, že současný vývoj nejen v Evropě, ale i ve světě se může zvrátit a bude jednou směřovat k heterogennímu světu homogenních národů.
Po propuštění z vazby jste prakticky ukončil svou politickou aktivitu v Dělnické straně sociální spravedlnosti. Je to dáno jen omezením v souvislosti s vaším trestním stíháním, nebo se vám strana vzdálila i politicky? Co o jejím současném směřování a celkovém stavu soudíte?
Na jednu stranu je zřejmé, že angažmá v dnešní DSSS by mi moc nepomohlo, ale spíše je mi dnes bližší metapolitika. Strana se mi nevzdálila, to spíš já se vzdaluji angažovanosti v politické straně. Nejde o obsah, ale formou prezentace. Cítím dnes větší potřebu působit na poli, řekněme, kulturním než politickém. Mezi členy a vedením DSSS mám stále hodně přátel, kteří mě podporují a jim rád v jejich snažení pomohu.
Stav této strany je pro mě těžké posuzovat, protože na ní dnes nahlížím z venku
a spoustu skutečností, které jsem dříve vnímal, dnes ani neznám. Všiml jsem si ale některých zajímavých posunů v přístupu. Pokud se chce DSSS stát parlamentní stranou, má před sebou ještě hodně práce a bude třeba více agilních schopných lidí, kteří ji budou spoluutvářet.
Jak se díváte na snahu státu znemožnit efektivní obhajobu tzv. extremistů skandalisací jejich obhájců? Mám na mysli samozřejmě především kampaň proti Petru Kočímu, ale i v případě Roberta Cholenského jsem již zaznamenal výpady, zejména poté, co byl oceněn jako Právník roku. Myslíte si, že to může skončit jako v Německu a Rakousku, kde je obhajoba popíračů holokaustu hodnocena jako trestný čin?
To si nemyslím. Ono těch obhájců, kteří jsou ochotni opravdu hájit extremisty
, není tolik. Tady čekám spíš nátlakové akce, zastrašování a hrozby vyloučení z České advokátní komory. Tak jak tomu bylo v případě pana Kočího. Chápu, že když se někdo připravuje na svou kariéru advokáta téměř 10 let, nechce o svou práci přijít a je snadnější na něj vyvinout tlak.
Pokud váš proces skončí dobře, dostanete od státu odhadem půlmilionovou náhradu za vazbu a náklady obhajoby a budete opět v bodě nula
. Co pro takový případ plánujete? Nebo je to pro vás představa tak nereálná, že o tom nepřemýšlíte?
Taková možnost je nereálná. Česká justice se nerada omlouvá, natož aby dobrovolně někoho odškodňovala. Počítám, že nás budou chtít odsoudit bez ohledu na důkazy a průběh soudu. Je to pro ně velice prestižní záležitost.
Já nicméně věřím, že tentokrát past sklapne naprázdno
, děkuji vám za rozhovor a držím palce!
Převzato z blogu Paragraphos
