V anketě ČRo6 "Zlepšil se náš život po Listopadu 1989?" hlasovalo 53% posluchačů, že nikoliv a 47% posluchačů, že ano. Pro moderátorku rozhlasové diskuse o tomto tématu to bylo překvapivé. Očekávala pro sametový vývoj lepší skóre. Z ryze ekonomického hlediska je výsledek ankety podpořen fakty. Po přechodu na údajně lepší ekonomický systém vzrostl reálný hrubý národní produkt HNP (pozn.: nikoliv HDP, který navíc zahrnuje i zisky zahraničních podniků a příjmy cizích rezidentů) za dvacet let o pouhých 15%, tj. na 115%, vezmeme-li za základ hrubý národní produkt v roce 1989 rovný 100%. S jistou metodologickou nepřesností můžeme, na základě zvýšení HNP na 115%, říci že se reálné příjmy českých občanů zvýšily v průměru rovněž na 115%. (pozn.:Pokud bychom – přesněji – počítali zvýšení životní úrovně ze zvýšení reálné roční spotřeby obyvatelstva, vyjde nám stejný výsledek.)
Vývoj české ekonomiky po sametové revoluci ukazuje graf, který současně znázorňuje i vývoj nejvyspělejších států EU, tzv. EU11 (do roku 1995 EU5). Z grafu je vidět, že česká ekonomika nekonverguje k nejvyspělejším státům EU, ale naopak se svojí ekonomickou úrovní od nejvyspělejších států EU za 20 let vzdálila přibližně o 22%.
Stručné zhodnocení sametového vývoje
Průměrné zvýšení celkových příjmů na 115% ale nevyjadřuje, jak se zvýšil příjem průměrného občana. U průměrných příjmů přibližně platí, že dvě třetiny občanů mají příjem nižší než průměrný. Příjem průměrného občana se nazývá medián příjmů a ten je cca o 20% nižší než průměrný příjem. Když tedy od současného průměrného příjmu 115% vzhledem k roku 1989 odečteme 20%, dostaneme 95%. To znamená, že reálný příjem průměrného občana poklesl o 5% oproti příjmu v roce 1989. A to přesně odpovídá výsledku ankety ČRo6.
To je katastrofální výsledek sametové transformace, která údajně měla přinést efektivnější ekonomický systém. Všichni víme, co nám samet přinesl. Rozkrádání státního majetku, inflaci, nezaměstnanost, korupci, kriminalitu, armádu podvodníků nejrůznějšího druhu okrádající druhé občany, 250 tisíc exekucí na občany ročně, bezdomovce. Namísto pokračování ekonomické reformy z období socialismu ve směru odstranění centrálního omezování rozvoje podniků, odstranění tržních nerovnováh a zejména odstranění mzdových předpisů omezujících řádné zaplacení produktivní práce, byly všechny posametové reformy vždy změnou k horšímu. Tržní nerovnováhy nebyly odstraněny, ale prohloubeny. Například hlubokým podhodnocením naší koruny (kurzová nerovnováha) jsme se od začátku transformace stali eldorádem cizinců. Podstatnější však je, že makroekonomické udržování kurzového podhodnocení zákonitě vede k destrukci ekonomiky. Jedním z nástrojů zhoubné makroekonomické politiky bylo, že hned od začátku ekonomické deformy bylo vládou omezováno zvyšování mezd a to i tehdy, když v prvních letech transformace podniky na vyšší mzdy měly! Každý makroekonom ví, že přesně toto bylo jedním z prostředků k omezení koupěschopné poptávky. A právě uplatňování makroekonomických nástrojů, které omezují poptávku po domácím produktu, způsobilo dvě věci: levnou pracovní sílu a bankrot ekonomiky.
Po šokovém snížení životní úrovně o 28% v roce 1991 nám sametoví ekonomičtí "experti" začali říkat, že naše ekonomika musí "jít na dno", aby se od tohoto dna mohla odrazit. Mnozí lidé tomu věřili. Proč bychom však měli jít na dno, nikdo neřekl – až na to notorické, že "teprve po dosažení dna se od něj můžeme odrazit a prosperovat". Jenže na dno může, resp. musí, jít pouze ta ekonomika, která je špatně řízena. A tak současně s posametovým ekonomickým propadem začaly naše podniky kolabovat. Ne však proto, že bychom (my, naše podniky, naši zaměstnanci, naši manažeři) "neuměli hospodařit v podmínkách tržní ekonomiky", jak nám sametoví ekonomičtí "experti" sugerovali. Příčinou všech sametových krizí byla a je destruktivní hospodářská a makroekonomická politika posametových vlád. Destruktivní makroekonomickou politikou byly mj. oficiálně deklarované čtyři "pilíře ekonomické reformy": rozpočtová, úvěrová, důchodová a měnová restrikce. Je snadné zlikvidovat ekonomiku, když je destruktivní makroekonomická politika pro normálního občana téměř "neviditelná" a její následky se dají svést na neschopnost lidí. Stačí se však podívat na Velkou Depresi v USA ve třicátých letech minulého století, kterou způsobila podobně restriktivní makroekonomická politika. Byli snad Američané neschopní, nebo "neuměli hospodařit v podmínkách tržní ekonomiky", když celá jejich ekonomika ve třicátých letech zbankrotovala?
Zřejmým cílem všech tří posametových depresí české ekonomiky (včetně té současné) bylo a je, aby české podniky (z)krachovaly a mohly být pod záminkou neprosperity, ztrátovosti a bankrotového stavu levně prodány zahraničnímu kapitálu. V současné době již vláda ve velkém měřítku národní majetek nevyprodává, ale levný výprodej národního majetku je prováděn "tržní cestou". Bankrotují soukromé podniky, podnikatelé i zemědělci. Dokonce bankrotují i prostí občané, o které se naše vláda "postarala" tím, že uzákonila institut osobního bankrotu. Avšak někteří lidé jsou ještě dnes bohatí. Mají podniky, živnosti, pozemky, lesy, pole, nemovitosti, chaty. I toto bohatství musí být českému národu prostřednictvím krizí vyvlastněno. Ještě dnes jsou některé podniky v českém vlastnictví, byť sotva přežívají – například čeští zemědělci, anebo v současnosti je 40 tisíc českých podniků – levně na prodej. A právě prostřednictvím již třetí sametové krize, mají být občané zbaveni i těchto posledních zbytků národního bohatství.
O tom, že ekonomická destrukce je cílem, svědčí i různá vládní nařízení. Hned po startu ekonomické transformace bylo vládou státním podnikům zakázáno exportovat nejen na východní trhy, ale i na trhy západní. Tj.naše vláda uvalila embargo na vlastní ekonomiku! Přitom vládě nevadilo, že po opuštění tradičních a přátelských trhů – v rámci „zavádění tržní ekonomiky", se na tyto trhy okamžitě vrhly podniky západních zemí s tržní ekonomikou! Nejen to. Po zprivatizování českých podniků zahraničním kapitálem již česká vláda těmto soukromým podnikům v exportu na východ nebránila. S toho je zřejmé, že české podniky, český stát a čeští občané neměli mít prospěch ze své vlastní produkce a ze svobodného obchodu se zahraničím. Jinak řečeno náš stát a naše ekonomika neměly po sametu prosperovat!! Například (o čem se neví) stát jednostranně zrušil všechny vývozní smlouvy automobilky Škoda Mladá Boleslav na západní trhy, kde byl o naši škodovku velký zájem. A přitom musel všem smluvním obchodním partnerům Škodovky zaplatit za vypovězení dodávek vysoké penále! A to jen proto, aby v uměle vytvořeném „nedostatku odbytu" se Škodovka dostala do platební neschopnosti a byla prodána za směšnou cenu Volkswagenu jakožto jejímu „zachránci". (pozn.: Při druhém navýšení kapitálu Volkswagenu ve Škodovce ze 35% na 70% použil Volkswagen akcie Škody Mladá Boleslav, které mu stát prodal po 1 koruně – slovy jedné koruně!!!)
Makroekonomická restrikce, neboli snížení poptávky po národním produktu hluboko pod hodnotu vytvořeného produktu, resp. potenciálního produktu, byla a je dosud zásadní překážkou rozvoje české ekonomiky po sametu. Při makroekonomickém omezení poptávky platí, že vše co podniky vyprodukují navíc – nad makroekonomickými mechanismy přesně určovanou úroveň, jsou podnikové ztráty. Je to proto, že zboží vyrobené "nadplán" je neprodejné. Tak tomu bylo ve všech krizích, které po sametu vznikly. Tím byla ekonomika přiváděna do předluženosti – bankrotového stavu a zaměstnanci podniků vzhlíželi k zahraničním "strategickým partnerům" jako ke spáse, která jim zajistí práci. Stalo se. Byla jim zajištěna práce – otrocká. A to je důvod, proč je hrubý národní produkt tak malý. Tvoří jej totiž povětšinou jen levná práce našich holých rukou. Zisky, které umožňuje technologická vybavenost podniků, patří dnes převážně zahraničnímu kapitálu. A tento zisk podniků v zahraničním vlastnictví je 300 mld. Kč ročně! A to je jen zisk přiznaný v České republice. Jaké jsou další zisky při prodeji levné domácí produkce v zahraničí nelze zjistit.
Zastánci posametového vývoje a vstupu zahraničního kapitálu namítnou, že zahraniční kapitál má dnes většinu nových technologií vlastních a tudíž, že mu kapitálové výnosy právem náleží. Na to je třeba odpovědět, že česká ekonomika byla v roce 1989 přeinvestovaná a byla schopna na základě minulých technologických investic rapidně zvýšit tvorbu spotřebních statků. Nejen to, odpisy hmotného kapitálu podniků slouží k nákupu technologií nových. Takže, kdyby česká ekonomika nebyla přivedena k bankrotu, technologie by se neustále obnovovaly a zlepšovaly. A vznikaly by i další nové investice, které by rovněž přinášely výnosy českým občanům. Ekonomika by rostla přinejmenším tempem 4,5%, kterého bylo dosaženo v roce 1989. Tehdy, v rámci tzv. přestavby, již došlo k částečnému zefektivnění řízení podniků. V důsledku přípravy na zavedení ekonomické demokracie v podnicích, kdy zaměstnanci měli mít možnost volit ředitele podniků a členy podnikových rad, došlo ke zvýšení růstu HNP. A při růstu 4,5%, který není nijak přemrštěný, by dnes dosahoval hrubý národní produkt v České republice úrovně 243%! Namísto toho tu máme mizerných 115%, což představuje průměrný růst za 20 let pouhých 0,7% ročně. Nejen to. Normální ekonomický růst je 6% meziročně. I takového růstu mohlo být dosaženo, jak na jaře roku 1990 potvrdil monetarista profesor Milton Friedman slovy: „Po odstranění totalitního omezování činnosti lidí není žádného důvodu, proč by v Československu nenastal rapidní ekonomický vzestup.
Westalgie
Ale i v zemích západní Evropy lidé westalgicky vzpomínají, na dobu před „Velkým sjednocováním Evropy". V původních zemích EU totiž po sametu rovněž nastal ekonomický útlum. Západ vyhrál studenou válku. Po sametových revolucích západní a nadnárodní kapitál politicky „obsadil" východoevropské země a nadiktoval jim hospodářskou politiku vedoucí ke krachu národních ekonomik a k ekonomickému obsazení dobytých území. (pozn.: Šlo o tzv. Washingtonský konsensus, který teprve před několika lety kritizoval nobelista prof. Joseph Stiglitz.). Pak již Západ nemusel s Východem soutěžit v životní úrovni, aby si udržel spokojenost vlastních obyvatel. Proto se i na Západě začaly „utahovat šrouby". Omezily se investice, protože západní kapitál potřeboval investovat na Východě. To vedlo k růstu nezaměstnanosti a k omezení růstu ekonomického potenciálu západoevropských zemí. (pozn.: Tyto zahraniční investice se u nás v prvních letech po sametu projevovaly zejména vysokým přebytkem dovozu nad vývozem, díky zprivatizování obchodní sítě zahraničním kapitálem. To rovněž značnou měrou přispělo k destrukci české ekonomiky.) Za 20 let se v EU11 (pozn. v grafu je pro roky 1988 až 1999 použit růst EU5) zvýšil hrubý domácí produkt o 38%, což představuje „mizerný" meziroční průměrný růst 1,6%. K tomu je třeba připodotknout, že růst 1,6% není jen „malý" růst, ale v podstatě parciální krize. Při „malém" růstu celkové produkce není plně využit ekonomický potenciál země. Produkce se při malém růstu nezvyšuje o tuto „malou" průměrnou hodnotu ve všech podnicích rovnoměrně, ale některé podniky rostou rychleji nebo normálně, zatímco jiné podniky nutně upadají a zanikají. Proto se po sametu v EU 11 zvýšila nezaměstnanost a to zvláště poté, co Evropa strčila hlavu do Maastrichtského chomoutu.
Cílem je globalizace
Po sametu se zcela neformálně rozjela globalizace. A opět si mnozí nevědomí občané říkají, že v rámci globalizace i oni budou „globální" – světoví. Je to opět velký omyl. Globalizace znamená úsilí nadnárodního kapitálu ovládnout ekonomicky celý svět. K tomu je třeba zničit politickou a ekonomickou suverenitu jednotlivých národních států a vytvořit velké nadnárodní politické celky, v nichž budou vládnout dosazení byrokraté. V případě Evropy se jim to již skoro podařilo.
V anketě ČRo6 "Zlepšil se náš život po listopadu 1989?" hlasovalo 53% posluchačů, že nikoliv a 47% posluchačů, že ano. Pro moderátorku rozhlasové diskuse o tomto tématu to bylo překvapivé. Očekávala pro sametový vývoj lepší skóre. Z ryze ekonomického hlediska je výsledek ankety podpořen fakty. Po přechodu na údajně lepší ekonomický systém vzrostl reálný hrubý národní produkt HNP (pozn.: nikoliv HDP, který navíc zahrnuje i zisky zahraničních podniků a příjmy cizích rezidentů) za dvacet let o pouhých 15%, tj. na 115%, vezmeme-li za základ hrubý národní produkt v roce 1989 rovný 100%. S jistou metodologickou nepřesností můžeme, na základě zvýšení HNP na 115%, říci že se reálné příjmy českých občanů zvýšily v průměru rovněž na 115%. (pozn.:Pokud bychom – přesněji – počítali zvýšení životní úrovně ze zvýšení reálné roční spotřeby obyvatelstva, vyjde nám stejný výsledek.)
Vývoj české ekonomiky po sametové revoluci ukazuje graf, který současně znázorňuje i vývoj nejvyspělejších států EU, tzv.EU11 (do roku 1995 EU5). Z grafu je vidět, že česká ekonomika nekonverguje k nejvyspělejším státům EU, ale naopak se svojí ekonomickou úrovní od nejvyspělejších států EU za 20 let vzdálila přibližně o 22%.
Stručné zhodnocení sametového vývoje
Průměrné zvýšení celkových příjmů na 115% ale nevyjadřuje, jak se zvýšil příjem průměrného občana. U průměrných příjmů přibližně platí, že dvě třetiny občanů mají příjem nižší než průměrný. Příjem průměrného občana se nazývá medián příjmů a ten je cca o 20% nižší než průměrný příjem. Když tedy od současného průměrného příjmu 115% vzhledem k roku 1989 odečteme 20%, dostaneme 95%. To znamená, že reálný příjem průměrného občana poklesl o 5% oproti příjmu v roce 1989. A to přesně odpovídá výsledku ankety ČRo6.
To je katastrofální výsledek sametové transformace, která údajně měla přinést efektivnější ekonomický systém. Všichni víme, co nám samet přinesl. Rozkrádání státního majetku, inflaci, nezaměstnanost, korupci, kriminalitu, armádu podvodníků nejrůznějšího druhu okrádající druhé občany, 250 tisíc exekucí na občany ročně, bezdomovce. Namísto pokračování ekonomické reformy z období socialismu ve směru odstranění centrálního omezování rozvoje podniků, odstranění tržních nerovnováh a zejména odstranění mzdových předpisů omezujících řádné zaplacení produktivní práce, byly všechny posametové reformy vždy změnou k horšímu. Tržní nerovnováhy nebyly odstraněny, ale prohloubeny. Například hlubokým podhodnocením naší koruny (kurzová nerovnováha) jsme se od začátku transformace stali eldorádem cizinců. Podstatnější však je, že makroekonomické udržování kurzového podhodnocení zákonitě vede k destrukci ekonomiky. Jedním z nástrojů zhoubné makroekonomické politiky bylo, že hned od začátku ekonomické deformy bylo vládou omezováno zvyšování mezd a to i tehdy, když v prvních letech transformace podniky na vyšší mzdy měly! Každý makroekonom ví, že přesně toto bylo jedním z prostředků k omezení koupěschopné poptávky. A právě uplatňování makroekonomických nástrojů, které omezují poptávku po domácím produktu, způsobilo dvě věci: levnou pracovní sílu a bankrot ekonomiky.
Po šokovém snížení životní úrovně o 28% v roce 1991 nám sametoví ekonomičtí "experti" začali říkat, že naše ekonomika musí "jít na dno", aby se od tohoto dna mohla odrazit. Mnozí lidé tomu věřili. Proč bychom však měli jít na dno, nikdo neřekl – až na to notorické, že "teprve po dosažení dna se od něj můžeme odrazit a prosperovat". Jenže na dno může, resp. musí, jít pouze ta ekonomika, která je špatně řízena. A tak současně s posametovým ekonomickým propadem začaly naše podniky kolabovat. Ne však proto, že bychom (my, naše podniky, naši zaměstnanci, naši manažeři) "neuměli hospodařit v podmínkách tržní ekonomiky", jak nám sametoví ekonomičtí "experti" sugerovali. Příčinou všech sametových krizí byla a je destruktivní hospodářská a makroekonomická politika posametových vlád. Destruktivní makroekonomickou politikou byly mj. oficiálně deklarované čtyři "pilíře ekonomické reformy": rozpočtová, úvěrová, důchodová a měnová restrikce. Je snadné zlikvidovat ekonomiku, když je destruktivní makroekonomická politika pro normálního občana téměř "neviditelná" a její následky se dají svést na neschopnost lidí. Stačí se však podívat na Velkou Depresi v USA ve třicátých letech minulého století, kterou způsobila podobně restriktivní makroekonomická politika. Byli snad Američané neschopní, nebo "neuměli hospodařit v podmínkách tržní ekonomiky", když celá jejich ekonomika ve třicátých letech zbankrotovala?
Zřejmým cílem všech tří posametových depresí české ekonomiky (včetně té současné) bylo a je, aby české podniky (z)krachovaly a mohly být pod záminkou neprosperity, ztrátovosti a bankrotového stavu levně prodány zahraničnímu kapitálu. V současné době již vláda ve velkém měřítku národní majetek nevyprodává, ale levný výprodej národního majetku je prováděn "tržní cestou". Bankrotují soukromé podniky, podnikatelé i zemědělci. Dokonce bankrotují i prostí občané, o které se naše vláda "postarala" tím, že uzákonila institut osobního bankrotu. Avšak někteří lidé jsou ještě dnes bohatí. Mají podniky, živnosti, pozemky, lesy, pole, nemovitosti, chaty. I toto bohatství musí být českému národu prostřednictvím krizí vyvlastněno. Ještě dnes jsou některé podniky v českém vlastnictví, byť sotva přežívají – například čeští zemědělci, anebo v současnosti je 40 tisíc českých podniků – levně na prodej. A právě prostřednictvím již třetí sametové krize, mají být občané zbaveni i těchto posledních zbytků národního bohatství.
O tom, že ekonomická destrukce je cílem, svědčí i různá vládní nařízení. Hned po startu ekonomické transformace bylo vládou státním podnikům zakázáno exportovat nejen na východní trhy, ale i na trhy západní. Tj.naše vláda uvalila embargo na vlastní ekonomiku! Přitom vládě nevadilo, že po opuštění tradičních a přátelských trhů – v rámci „zavádění tržní ekonomiky", se na tyto trhy okamžitě vrhly podniky západních zemí s tržní ekonomikou! Nejen to. Po zprivatizování českých podniků zahraničním kapitálem již česká vláda těmto soukromým podnikům v exportu na východ nebránila. S toho je zřejmé, že české podniky, český stát a čeští občané neměli mít prospěch ze své vlastní produkce a ze svobodného obchodu se zahraničím. Jinak řečeno náš stát a naše ekonomika neměly po sametu prosperovat!! Například (o čem se neví) stát jednostranně zrušil všechny vývozní smlouvy automobilky Škoda Mladá Boleslav na západní trhy, kde byl o naši škodovku velký zájem. A přitom musel všem smluvním obchodním partnerům Škodovky zaplatit za vypovězení dodávek vysoké penále! A to jen proto, aby v uměle vytvořeném „nedostatku odbytu" se Škodovka dostala do platební neschopnosti a byla prodána za směšnou cenu Volkswagenu jakožto jejímu „zachránci". (pozn.: Při druhém navýšení kapitálu Volkswagenu ve Škodovce ze 35% na 70% použil Volkswagen akcie Škody Mladá Boleslav, které mu stát prodal po 1 koruně – slovy jedné koruně!!!)
Makroekonomická restrikce, neboli snížení poptávky po národním produktu hluboko pod hodnotu vytvořeného produktu, resp. potenciálního produktu, byla a je dosud zásadní překážkou rozvoje české ekonomiky po sametu. Při makroekonomickém omezení poptávky platí, že vše co podniky vyprodukují navíc – nad makroekonomickými mechanismy přesně určovanou úroveň, jsou podnikové ztráty. Je to proto, že zboží vyrobené "nadplán" je neprodejné. Tak tomu bylo ve všech krizích, které po sametu vznikly. Tím byla ekonomika přiváděna do předluženosti – bankrotového stavu a zaměstnanci podniků vzhlíželi k zahraničním "strategickým partnerům" jako ke spáse, která jim zajistí práci. Stalo se. Byla jim zajištěna práce – otrocká. A to je důvod, proč je hrubý národní produkt tak malý. Tvoří jej totiž povětšinou jen levná práce našich holých rukou. Zisky, které umožňuje technologická vybavenost podniků, patří dnes převážně zahraničnímu kapitálu. A tento zisk podniků v zahraničním vlastnictví je 300 mld. Kč ročně! A to je jen zisk přiznaný v České republice. Jaké jsou další zisky při prodeji levné domácí produkce v zahraničí nelze zjistit.
Zastánci posametového vývoje a vstupu zahraničního kapitálu namítnou, že zahraniční kapitál má dnes většinu nových technologií vlastních a tudíž, že mu kapitálové výnosy právem náleží. Na to je třeba odpovědět, že česká ekonomika byla v roce 1989 přeinvestovaná a byla schopna na základě minulých technologických investic rapidně zvýšit tvorbu spotřebních statků. Nejen to, odpisy hmotného kapitálu podniků slouží k nákupu technologií nových. Takže, kdyby česká ekonomika nebyla přivedena k bankrotu, technologie by se neustále obnovovaly a zlepšovaly. A vznikaly by i další nové investice, které by rovněž přinášely výnosy českým občanům. Ekonomika by rostla přinejmenším tempem 4,5%, kterého bylo dosaženo v roce 1989. Tehdy, v rámci tzv. přestavby, již došlo k částečnému zefektivnění řízení podniků. V důsledku přípravy na zavedení ekonomické demokracie v podnicích, kdy zaměstnanci měli mít možnost volit ředitele podniků a členy podnikových rad došlo ke zvýšení růstu HNP. A při růstu 4,5%, který není nijak přemrštěný, by dnes dosahoval hrubý národní produkt v České republice úrovně 243%! Namísto toho tu máme mizerných 115%, což představuje průměrný růst za 20 let pouhých 0,7% ročně. Nejen to. Normální ekonomický růst je 6% meziročně. I takového růstu mohlo být dosaženo jak na jaře roku 1990 potvrdil monetarista profesor Milton Friedman slovy: „Po odstranění totalitního omezování činnosti lidí není žádného důvodu, proč by v Československu nenastal rapidní ekonomický vzestup.
Westalgie
Ale i zemích západní Evropy lidé westalgicky vzpomínají, na dobu před „Velkým sjednocováním Evropy". V původních zemích EU totiž po sametu rovněž nastal ekonomický útlum. Západ vyhrál studenou válku. Po sametových revolucích západní a nadnárodní kapitál politicky „obsadil" východoevropské země a nadiktoval jim hospodářskou politiku vedoucí ke krachu národních ekonomik a k ekonomickému obsazení dobytých území. (pozn.: Šlo o tzv. Washingtonský konsensus, který teprve před několika lety kritizoval nobelista prof. Joseph Stiglitz.). Pak již západ nemusel s východem soutěžit v životní úrovni, aby si udržel spokojenost vlastních obyvatel. Proto se i na západě začaly „utahovat šrouby". Omezily se investice, protože západní kapitál potřeboval investovat na východě. To vedlo k růstu nezaměstnanosti a k omezení růstu ekonomického potenciálu západoevropských zemí. (pozn.: Tyto zahraniční investice se u nás v prvních letech po sametu projevovaly zejména vysokým přebytkem dovozu nad vývozem, díky zprivatizování obchodní sítě zahraničním kapitálem. To rovněž značnou měrou přispělo k destrukci české ekonomiky.) Za 20 let se v EU11 (pozn. v grafu je pro roky 1988 až 1999 použit růst EU5) zvýšil hrubý domácí produkt o 38%, což představuje „mizerný" meziroční průměrný růst 1,6%. K tomu je třeba připodotknout, že růst 1,6% není jen „malý" růst, ale v podstatě parciální krize. Při „malém" růstu celkové produkce není plně využit ekonomický potenciál země. Produkce se při malém růstu nezvyšuje o tuto „malou" průměrnou hodnotu ve všech podnicích rovnoměrně, ale některé podniky rostou rychleji nebo normálně, zatímco jiné podniky nutně upadají a zanikají. Proto se po sametu v EU 11 zvýšila nezaměstnanost a to zvláště poté, co Evropa strčila hlavu do Maastrichtského chomoutu.
Cílem je globalizace
Po sametu se zcela neformálně rozjela globalizace. A opět si mnozí nevědomí občané říkají, že v rámci globalizace i oni budou „globální" – světoví. Je to opět velký omyl. Globalizace znamená úsilí nadnárodního kapitálu ovládnout ekonomicky celý svět. K tomu je třeba zničit politickou a ekonomickou suverenitu jednotlivých národních států a vytvořit velké nadnárodní politické celky, v nichž budou vládnout dosazení byrokraté. V případě Evropy se jim to již skoro podařilo.
