Rodina našich sousedů měla 6 dětí. Nejstarší syn Jenda, po něm pak nejstarší dcera Hilda, prostřední Gusta a stejně tak Josef a dvě školou povinné děti Božena a Karel. Jejich otec se vrátil z první světové války jako notorický alkoholik.To z vojáků na frontě dělaly všechny armády. Před útokem se pořádně napili, aby vůbec našli odvahu vylézt ze zákopu a útočit proti kulometům a dělostřelbě a jít na jatka.
Nejstarší bratr Hildy Jenda se narodil v prvním válečném roce 1914. Zatímco jeho otec válčil na frontě, vyrůstal na statku, na kterém žila a pracovala jeho matka Žofie. Žil od malička v postavení těch nejchudších a bezprávných, jejichž fyzická existence byla trvale ohrožována nedostatkem jídla, nemocemi a alkoholismem rodičů.
V těchto podmínkách vyrůstal Jenda v tvrdého a bezcitného jedince. Po škole pracoval jako čeledín a jeho snem bylo posadit se za volant a řídit cokoliv, co mělo motor. V civilním životě ovšem k získání této kvalifikace neměl šanci. Když Ostravsko zachvátila hospodářská krize, jež srazila mzdy na zlomek původních, Jenda se podobně jako jiní mladíci jeho stáří raději poflakoval kolem řeky. Dřít 12 hodin denně za mizerných 5 korun jako třeba Hilda, to bylo pro otroky, ne pro něho. Něco jiného ovšem bylo z Hildy vylákat i posledních pár takto vydřených haléřů. To nepovažoval za nic nečestného, to bylo podle zákonů džungle, které na sociální úrovni těchto rodin platily i mezi sourozenci, v úplném pořádku. Byla to přece jeho šikovnost a sestřina slabost, když si nedokázala zajistit nějaké zastání!
V roce 1937 nastoupil jako voják prezenční služby v Československé armádě. Vojna mu připadala docela fajn. S chutí se tam vlastně poprvé dosyta najedl, kasárenské jídlo bylo vždycky podstatně lepší než to, které znal z domova, a jeho fyzická síla nepřipouštěla žádnou šikanu. Naopak, druhým rokem to byl Jenda, kdo si vynutil výsadní postavení v četě. Dalo by se říct, že vojenská služba mu vyhovovala, protože jako tvrdý a sobecký jedinec měl proti mládencům z vyšších sociálních vrstev řadu výhod. V armádě, intenzívně se připravující na válku se silnějším nepřítelem, byly takové osobní vlastnosti hodnoceny velmi dobře.
Mnichovská zrada ho zastihla ještě v armádě. Vojáci, kteří pocházeli ze Sudet, si mohli skutečně svobodně vybrat. Odevzdat zbraň a opustit řady těch, kteří se obsazením Sudet stali přes noc říšskými Němci, nebo se naopak přihlásit k Říši s tím, že budou pokračovat dál jako příslušníci Wehrmachtu. Jenda se nemusel dlouho rozmýšlet. Už dávno byl nadšen programem Adolfa Hitlera, který všem Němcům, tedy i takovému niemandovi, jakým byl on, přislíbil vládu nad jinými, méněcenými národy. Jako bezprávný chudák, který prožil celé mládí na vesnici, si dovedl představit budoucnost sebe sama zase jen v poměrech, které důvěrně znal. Jako veterán vítězství po tažení „Drang nach Osten“ se stane velkým sedlákem, který bude hospodařit na ruské černozemi, kde mu bude patřit hned několik vesnic ruských nevolníků. On jim bude poroučet tak, jak jiní poroučeli jemu!
Svoji budoucnost spojil s Hitlerovou expanzí natolik pevně, že se zúčastnil všech německých vítězství i pozdějších porážek osobně. Již v polském tažení byl povýšen za chrabrost na frajtra a jako obratnému řidiči mu svěřili obojživelný džíp, ve kterém vozil štábního kapitána z tankové divize. Převaha německých jednotek ve střetu s polskými byla tak drtivá, že jejich účastníci – němečtí vojáci – získávali každým dalším dnem války jistotu a důvěru ve vlastní nadřazenost a neporazitelnost. Jenda byl jedním z nich.
Za francouzského tažení v roce 1940 už byl starý mazák. Podle pravidel, pokud bývalý československý voják „optoval“ k Říši, započítávaly se mu do služební doby i dva roky odsloužené v bývalé čs. armádě. Takže byl svými nadřízenými přijímán jako profesionální válečník a při oslavách vítězství byl navržen do hodnosti „Oberstabsgefreiter“. Díky neustálému osobním kontaktu s důstojníky štábů v poli se v jeho případě stíral nepřekročitelný odstup mezi mužstvem a vyšším důstojnictvem. Návrh kapitána, kterého při blitzkriegu proti Francii vozil jako řidič a ochránce v jednom, byl v Berlíně potvrzen.
Byli spolu také při tažení do Norska a Řecka, kam všude byly nasazovány jednotky obrněné vozby prvního sledu. Patřil k elitě německé armády, a když dal Hitler v čevnu 1941 rozkaz k útoku na Sovětský Svaz, zúčastnil se ho v rámci Paulusovy armády, postupující jižní cestou ke Kaspickému moři a Stalingradu.
Při běžné kontrole za linií fronty najelo auto, řízené Jendou na minu. Měli štěstí,že jeli jenom krokem. Při větší rychlosti by je exploze zabila, takto jen utrhla předek auta a pasažéry zle pochroumala. Jenda vytáhl svého bezvědomého velitele stranou a snažil se ho vzkřísit. Následoval minometný zásah, který rozmetal zbytek vraku i s oběma zraněnými dústojníky v něm. Přežili to jenom oni dva: major Hans Schlosser a jeho anděl strážný Jenda Schlossarek.
Ač raněn v obličeji a na noze, Jan odtáhl Hanse do 3 kilometry vzdálené chalupy a provizorně ho obvázal. Vydal se pro pomoc. Měl štěstí. Před sebou uviděl nákladní auto s municí. Velitel vozu sice Jendovi zastavil, ale zajížďku pro raněného odmítl s tím, že má jiný, důležitejší rozkaz. Jenda mu odpověděl, že se v takovém případě postará o to, aby byl souzen za smrt jeho velitele. Poručík zaváhal a změnil směr. Autorita štábního svobodníka byla silnější.
Hans i Jenda se dostali do polního lazaretu, kde byli připravováni zranění pro leteckou evakuaci z fronty. Pacienti tam byli tříděni posudkovými lékaři podle vážnosti zranění do tří skupin. Každému zraněnému byl k blůze přišpendlen proužek látky příslušné barvy. Nejtěžší pacienti dostali červenou stužku, středně těžké případy bílou a ostatní modrou. Jenda, který obdržel modrou stuhu, se šel ubezpečit, že Hans byl naložen do letadla. Přitom pozoroval divoké scény při uznávání či odmítání těch, kteří se chtěli zavčas dostat z obklíčení.
Jeho věrnost Hansovi se mu vyplatila. Viděl, co se děje, a pochopil rychle systém s jedinou možností záchrany, dokud ještě existovala. Využil zmatku před odletem posledních letadel do Berlína a zalehl mezi těla těžce raněných, připravených k evakuaci. Leželi na zemi ve stanu na letišti, uprostřed byl hrubý stůl, celý od krve. Strážný byl zrovna odvolán k nějaké pomoci venku. Jenda nezaváhal. Lehl si břichem do kaluže krve na stole a chvíli se v ní vrtěl. Ti, kteří ho přitom mohli vidět, byli víc mrtvi než živí, a nebyli ani ve stavu to na něj prozradit.
Odepjal vedle ležícímu důstojníkovi v bezvědomí zavírací špendlík a jeho červenou stužku si viditelně připnul na svoji zakrvácenou blůzu.Svou modrou pak věnoval okradenému. Pak už jenom s napětím očekával zahájení transportu do letadla.S nervy napjatými jako struny sledoval nakládání raněných na nosítka a jejich odnášení k letadlům. Celou operaci kontrolovalo několik lékařů a vojenských policistů, připravených okamžitě zastřelit každého, kdo by se pokusil narušit stanovený systém evakuace.
Jenda byl s ostatními odnesen do letadla hned v první várce, a tak se na jeho podvod s cizí červenou stužkou nepřišlo. Krátce nato už žádná letadla do stalingradského obklíčení nelétala. Nebylo to už možné. V Berlíně se zraněného Jendy nikdo na nic neptal. Byl odvezen do špitálu, odkud se ještě před svým propuštěním rozhodl šikovně odložit své vysoce pravděpodobné odvelení na ruskou frontu. Jak na to, mu poradil Hans, mezitím povýšený na podplukovníka, kterého navštívil v nemocnici ihned, jakmile mu povolili první vycházku. „Přihlas se do jazykového kurzu a nauč se aspoň trochu rusky“, řekl mu Hans. “Než kurz dokončíš, budu už chodit a příjdu si Tě tam vyzvednout.“ Jenda si nechal poradit, dobrovolně zkrátil svůj pobyt o pár dnů v nemocnici. O nic nešlo, ale působilo to zmužile a chlapácky. Odjel S-Bahnem do speciální školy pro přípravu jazykových expertů s určením bojovat v týlu vlastní armády s partyzány.
Protože pocházel z Prajzké, měl oproti pouze německy mluvícím studentům výhodu. Rozuměl mnoha společným výrazům z češtiny a polštiny. Po třech měsících válčení ve škole se před ukončením kurzu skutečně objevil uzdravený Hans s tím, že za pár dní pojedou spolu na frontu. Vyžádal si na ministerstvu Jendu jako svého pobočníka a šoféra, a tak se jim podařilo zase válčit společně. Hans byl hluboce přesvědčen o tom, že se mu nic vážného nestane a že všechno přežijí, jen pokud budou pohromadě. Měl Jendu za maskota i přítele současně.
Ruská fronta se pohybovala jako kyvadlo. Když se po Stalingradu a Moskvě její pohyb stal trvale opakujícím ústupem do „předem připravených pozic“ západním směrem, byly povolávány na frontu velice mladé ročníky. Mezi nimi i Jendův o 10 let mladší brácha Josef. Když ho odvedli na jaře 1943, bylo mu právě 17. Jeho jednotka se pohybovala v prostoru severozápadně od Moskvy. Po jednom zdařilém protiútoku, kdy na pár týdnů postoupili o 20 kilometrů původním směrem německého válečného úsilí, dostali vojáci jeho čety 10 dní dovolené, dobu cesty navíc.
Josef přijel domů a celou dobu byl smutný. Měl předtuchu blížicí se smrti. Byl Hildin miláček, vypiplala ho vlastně ona, jako by byla jeho matka, a on ji měl nejradši ze všech. Strávil v její společnosti skoro polovinu dovolené a když byl na odchodu, sundal si hodinky z ruky a podal je Hildě. Řekl, že to má od něho na památku pro případ, kdyby se už nevrátil. Oba si poplakali, svůj smutek přerušovali poněkud křečovitými legráckami, jako bylo například fotografování jejího syna, opírajícího se o Josefovu pušku. Puška přesahovala jeho dětskou postavičku dvojnásobně.
Zpátky na frontu musel přes Berlín,protože jeho jednotka už byla dávno po ústupu jinde, a jenom tam se vědělo, kam ho za ní poslat. Už předtím se dohodl s Jendou, který v té době končil jazykový kurz, že se v Berlíně sejdou a pořádně to oslaví. Josef měl pár hodin času do odjezdu svého vlaku a Jenda se ten den omluvil ze školy.
Zabráni do hovoru přehlédli jakousi štábní krysu,plukovníka,který šel po chodníku bulváru „Unter den Linden“ a jako správný zupák pocítil chuť a potřebu to těm vojáčkům dát sežrat. Na Jendovu hodnost si netroufl. Vrchní štábní svobodník, to byla vysoce vážená šarže, kterou dostali jen vojáci, na kterých armáda stojí a padá. Obyčejné „ucho“, které si dovolilo ho nepozdravit, to bylo něco jiného!
Na zalidněném chodníku berlínského bulváru posílal rozkročený plukovník Josefa k zemi a nahoru, nieder, auf…a předváděl tam svou velikost kolemjdoucím. Když skončil, nechal si předložit vojenskou knížku, aby do ní napsal stížnost Josefovu veliteli. Provokativně nepozdravil nadřízeného – se závěrem: Exemplárně potrestat!
Po produkci ještě nechal Josefa odvést vojenskou policií prověřit jeho papíry a než ho pustili, byl už vlak, kterým chtěl odjet, pryč. Zdržel se tak o den, což bylo jeho novým nadřízeným na frontě zaznamenáno jako svévolný pozdní návrat. Stížnost plukovníka z Berlína a tento další přestupek mohl mít jediný možný následek. Hned při nejbližším ústupu v nekonečných bažinách poblíž města Vitebsk byl Josef ještě s dalšími provinilci určen zůstat na místě a krýt svou střelbou ústup ostatních. Všichni obránci toho malého kopečku uprostřed bezedného bláta věděli, že to budou mít už brzo za sebou. Nemýlili se. Zařvali tam všichni.
V ten den, kdy Josef padl, přišel jeho duch za Hildou. Vzbudila se ze spaní, vykřikla a bědovala, až vzbudila partaje v baráku. Za 14 dní dostala zprávu, že její bratr padl toho dne hrdinskou smrtí za vlast. Josef uvedl adresu Hildy pro vyrozumění rodiny v případě smrti.
Jendovi se nejenom nic nestalo, naopak převzal nové auto, kterým se odvezl i s Hansem do nového působiště na východě. Boj s partyzány Jenda pojal pragmaticky. Bylo mu jasné,že je nelze zcela vymýtit, a i kdyby se to povedlo, uprázdněné místo by bylo v krátké době zase doplněno. Vymyslel si taktiku, se kterou seznámil jedině Hanse. Některé informace,které vypověděli vyslýchaní a posléze popravení partyzáni, Jenda při překladu profiltroval a nechal si je pro vlastní potřebu. Umožňovaly mu navázat osobní kontakty s informátory místních partyzánů a využívat je ke vzájemně výhodným protislužbám. Partyzánští velitelé se chtěli stejně jako on dožít konce svého živoření v lesích, a tak kladně oceňovali některé informace, které jim občas Jenda poslal. Pečlivě je vybíral tak, aby neohrozil svou jednotku, a zároveň za to požadoval ve svém rajónu klid zbraní. Neměl nic proti tomu, aby si partyzáni v okolí štábu, u kterého sloužil s Hansem, občas zaválčili. Podmínkou dohody bylo, že nikoliv tam, kde je on. Netrvalo dlouho a vyzkoušený systém pracoval jak hodinky.
Jenda se nemusel obávat o život svůj ani svého velitele, mohl celkem bez většího rizika projíždět lesy,do kterých se nikdo jiný neodvážil. Samozřejmě věděl, že veškerý jeho pohyb je pečlivě sledován. Občas „zapomněl“ nedopitou láhev vodky v seně některého z krmelců vysoké z doby, dokud tam ještě žila. Odpovědí, kterou za to obdržel, bylo příměří bez léček a skutečných útoků. Protistrana si uvědomila, že kdyby zabili tohohle užitečného Fricka, přišel by vzápětí jiný, který by mohl být jenom horší. Hans se mezitím věnoval přípravě tankové protiofenzívy, která měla podle přání Hitlera obnovit postup německých vojsk na východ.
Po prohrané bitvě u Kurska ustupoval Jendův štáb přes Ukrajinu a Rumunsko do Maďarska, kde se již ústup zvrhl v úprk, a tak se jednoho dubnového dne objevili oba výtečníci Hans i Jenda ve svém džípu na předměstí Vídně. Auto vyměnili za dva bicykly a civilní hadry. Tam se také oba nerozluční Teutoni viděli naposled v životě. Hans pokračoval na západ s představou, že projede domů, nebo se nechá zajmout Američany. Jenda zase vsadil na to, že se zachová nejlépe, když konec války přežije doma, tedy na Hlučínsku. Rozloučili se a šlápli do pedálů. Jestli Hans padl, nebo se mu podařilo zajetí a později třeba i kariéra v Bundeswehru, to se už Jenda nikdy nedověděl.
Podařilo se mu dorazit bez větší úhony během tří dnů do Hlučína, kde chtěl s pomocí rodiny a hlavně své ženy přežít poválečnou ruskou přítomnost. Nutně potřeboval pánský oblek, aby ve svých špinavých hadrech nebudil pozornost. Přišel za Hildou do bytu a požádal ji o jeden z obleků jejího muže Emila. Hilda neváhala a oblek mu dala, přestože věděla, že by to Emil určitě odmítl. Když svůj počin Emilovi oznámila, byla z toho velká hádka, největší jakou spolu kdy měli.
Ale ani oblek nebyl Jendovi nic platný. Krátce poté, co se objevil v Hlučíně u své ženy a dětí, ho někdo Rusům udal jako známého fašistu. Přijeli si pro něj okamžitě a pod samopaly ho odvedli do jedné cihelny, kde už na svůj osud čekali další. Potom je naložili do vagónů pro přepravu dobytka a transport vyrazil na východ.Všem bylo jasné, že je vezou někam na Sibiř, naplnit jimi koncentráky pro zajatce.
Díky velmi dobré ruštině navázal Jenda kontakt se strážným, který hlídal jeho vagón. Rus si tak měl možnost popovídat a Jenda se připravoval k útěku. Někde uprostřed lesa v rumunské Bukovině se vlak v noci zastavil a čekal na uvolnění tratě. Jenda důvěřivého strážného omráčil a vyskočil z vagonu. Než se ostatní hlídky vzpamatovaly a postřílely další utíkající vězně z Jendova vagonu, zmizel Jenda v lese. Rusové s sebou neměli na štěstí psy, a tak se mu podařilo zmizet ve tmě.
Utíkal celou noc podle hvězd západním směrem, a když se začalo rozednívat, schoval se v křoví nebo ve stohu. Cestou se živil jenom tím,co se mu podařilo najít na poli, veškerým kontaktům s lidmi se vyhýbal. Spočítal si, že tímto způsobem urazil na své noční pouti východní Evropou 900 kilometrů, než došel znovu až do Hlučína.
Mezitím se už ruská vojska stáhla zpátky do SSSR,ale pro jistotu se utajený navrátilec ještě dlouho snažil neukazovat se tam, kde ho lidé znali. Přihlásil se jako řidič autobusu, který měl linku daleko od Hlučína. Po čase se osmělil a troufl si změnit vzdálenou linku za místní na Hlučínsku. To až po ukončení procesu odsunování Němců z Československa. Do té doby přespával ilegálně na chatě příbuzného. Úspěšně se snažil být naprosto nenápadný. V zaměstnání se choval příkladně, vždycky a spolehlivě byl za každých podmínek ve 4 hodiny ráno na lince, pasažéři si na něho zvykli a zaměstnavatel také. Během příštích 30 let se stal několikanásobným "milionářem". Ve svém autobuse ujel do své penze ještě 3 miliony kilometrů bez nehody. S komunistickým režimem po roce 1948 vycházel jako příslušník dělnické třídy bez problémů. Ani jeho synové neměli žádné problémy s povolením ke studiu, jaké měli na příklad potomci čs. vojáků ze západní fronty.
Nejstarší Jendův syn nastoupil po maturitě k policii. Po okupaci Československa Rudou armádou v srpnu 1968 a kádrových čistkách, které následovaly, využil situace a byl jmenován okresním náčelníkem. Pouze jednou se Jenda projevil k někomu ohledupně. Bylo to v době, kdy Německá spolková republika začala platit penze bývalým příslušníkům Wehrmachtu a jejich vdovám. K tomu by ovšem musel písemně doložit svou válečnou minulost. Silně váhal, ale nikdy to neudělal. Penze, o kterou z ohledu k synovi a jeho politicko-policejní kariéře nepožádal, by vzhledem k délce Jendovy válečné aktivity byla mimořádně vysoká.
Válčil nepřetržitě 9 let, dosáhl prestižní hodnosti a byl mnohokrát dekorován skoro všemi fašistickými vyznamenáními. Musel mít zatraceně pádné důvody, že nepřipustil ověřování své válečné minulosti ani úředníky německých archivů. Měsíční částka, kterou oželel, byla v přepočtu německé marky na českou korunu desetkrát vyšší, než kdy dělal jeho plat řidiče autobusu.
