Přeložil Hamilbar, převzato odtud
Svět se dnes nachází před zásadním, radikálním zlomem. Co do síly a rozsahu nesrovnatelně větším než byly zlomy v letech 1917 a 1991, a to proto, že ideje, v jejichž rámci změny probíhaly tehdy, byly známy, dá se dokonce říci, že byly běžnou, všední věcí. Dnes ale nemáme ani jazyk pro popis současného stavu, ani alternativní ideje.
Naposledy taková situace vznikla v dějinách v Evropě, v XVI.-XVII. století, kdy po více než tisíci letech křesťanství započal krutý zlom v ideologii a ekonomice feudalismu. Byla to velmi těžká doba a nedej Bože, aby se opakovala. Abychom se tomu vyhnuli, je nezbytně nutné, dříve než změny rozbijí všechny obranné civilizační mechanizmy, nabídnout nové myšlenky odpovídajícího civilizačního dosahu. Zatím však nebyly nalezeny.
Co je podstatou změn odvíjejících se před našima očima?
Hlavní problém současnosti spočívá v tom, že se vyčerpal mechanismus, který zajišťoval ekonomický rozvoj lidstva v průběhu několika století.
***
Zrození technologických zón
Současný model rozvoje, který je zvykem nazývat “vědecko-technický pokrok” se zformoval v XVII.-XVIII. století v Západní Evropě, po “hodnotové revoluci” XVI.-XVII. století, která zrušila přes tisíc let platný zákaz lichvy. Samozřejmě, stejně jako všechna ostatní biblická přikázání, nebyl vždy dodržován, ovšem v systému ekonomických vztahů celkově nebyl úrok využíván. Tam, kde byl používán téměř legálně, v obchodních republikách jako byly Benátky a Janov, hrál spíše roli platby pojistného. Vlastní výrobní procesy byly postaveny na principu cechů, které tvrdě omezovaly jak objem, tak technologie a nomenklaturu výrobků.
Nebudu zde diskutovat důvody objevení se kapitalismu (tedy kapitálu jako zdroje zisku na základě úroku), ale obrátím čtenářovu pozornost na jednu zásadní skutečnost: s jeho vznikem se objevil vážný problém – kam podít získaný produkt?
Není tajemstvím, že pozdní antická manufaktura zajišťovala dosti vysokou produktivitu práce – určitě vyšší, než středověká výroba v rámci cechů. Přesto, navzdory Marxovým tezím, přenechala své místo méně produktivnímu feudalismu. Proč? Věc se má tak, že manufaktury té doby neměly dostatečně velký trh pro odbyt svých výrobků, otrokářská společnost prostě nevytvářela dostatečné množství spotřebitelů. Dokud Římský stát podporoval městský plebs (dával mu “chléb a hry”) pomocí vněekonomických zdrojů příjmů – válečné kořisti a stříbrných dolů ve Španělsku – manufaktury pracovaly celkem úspěšně. Potom nutně musely zemřít.
Analogický problém nevyhnutelně čekal i nově se rodící centra kapitalismu. Ano, byly tam zdroje peněz, pomocí kterých bylo možno založit manufaktury. Ovšem nadbytečný objem výroby a nové inovované výrobky potřebovaly nové spotřebitele. Kde je vzít? Jediným místem odbytu mohl být pouze vnější trh.
Samozřejmě, exportovaná produkce musela překonávat tu místní – být levnější, být kvalitnější nebo prostě jenom novou (tak říkajíc, pluh místo rádla), a proto její dovoz nutně ničil místní výrobu, což vytvářelo armádu nezaměstnaných a vytvářelo půdu pro rozvoj kapitalismu. Za zmínku stojí historie ohrazování v Anglii, kde “ovce snědly lidi”, protože manufakturně vyráběné tkaniny byly levnější než ty vyráběné ručně, nebo zoufalý hlad v Indii, kde, jak psali očití svědci, podél cest ležely kosti statisíců, a možná miliónů tkalců a jejich rodinných příslušníků, kteří zemřeli hlady, když nevydrželi konkurenci s levnými, z Anglie dováženými, v továrnách vyrobenými látkami…
I když, to je svým způsobem pouze lyrická vsuvka. To hlavní je – předstih financování inovací. Vkládat prostředky do výroby běžných výrobků a služeb, stejně jako do vývoje nových má smysl pouze v tom případě, když se neustále rozšiřuje trh, který musí jednak zajišťovat odbyt neustále zlevňujících tradičních výrobků a navíc k tomu – zajistit “technologické metropoli” další doplňkové příjmy umožňující rentabilní výrobu inovačních výrobků.
Takže již v XVIII. století nastal vývoj takzvaných technologických zón (což je termín Olega Vadimoviče Grigorjeva, který tuto teorii rozpracoval počátkem třetího tisíciletí), které se staly jakýmisi “technologickými metropolemi” postupně rozšiřujíce trhy odbytu svého zboží a svůj politický vliv. Občas se “technologické metropole” a metropole překrývaly. Británie kategoricky zakazovala rozvoj výroby ve svých koloniích, ty musely zůstávat pouze surovinovými doplňky. Dokonce i finanční systém byl přizpůsoben tak, aby v koloniích nemohly vzniknout samostatné zdroje kapitálu. Na území Velké Británie obíhaly papírové peníze (libry šterlingů), které bylo zakázáno vyvážet, a v koloniích – zlaté mince ražené “na místech”, guinea, které každý, kdo chtěl navštívit Británii, nebo se natrvalo vrátit do vlasti, byl nucen vézt s sebou.
Velká Británie se stala první technologickou zónou. Druhou se mohla stát Francie, ta ale padla za oběť Velké francouzské revoluci a Napoleonským válkám, takže vlastní zónu nevytvořila a více méně se stala částí zóny britské. Druhou technologickou zónou se stalo Německo, které do své technologické zóny včlenilo Rakousko-Uhersko, část Itálie, severní a východní Evropy, a také Rusko. Definitivně se tato zóna zformovala po vítězství ve Francouzsko-pruské válce, t.j. koncem 60-tých let XIX. století.
Třetí zónu vytvořily USA, poté co se osvobodily od britské koloniální nadvlády a dostaly možnost rozvíjet svůj průmysl, jehož tempo růstu se zvláště zrychlilo v průběhu Občanské války v letech 1861-1865. Čtvrtou se počátkem XX. století stalo Japonsko.
Ovšem již koncem XIX. století první tři zóny začaly mít problémy. Jejich rozšiřování se začalo prudce zpomalovat vzhledem k vyčerpání volných trhů. Co to znamenalo z hlediska kapitálu? To, že investice do inovací a nových kapacit se stávaly stále méně rentabilními. Začala krize poklesu efektivity kapitálu. Nebylo jednoduché si toho všimnout a pochopit to vzhledem k tomu, že sám proces se vyvíjel nerovnoměrně jak v jednotlivých průmyslových odvětvích, tak v jednotlivých regiónech, ovšem myšlenka, že ke svému normálnímu fungování potřebuje kapitalismus neustále se rozšiřující odbytiště, probleskla již u Adama Smithe. Na počátku minulého století se stala příčinou sporu mezi Leninem a Rosou Luxemburgovou, která aktivně kritizovala Leninovu tezi, že “kapitalismus sám sobě vytváří odbytiště”. Dnes již víme, že Luxemburgová měla pravdu, ale kvůli tomuto sporu se toto téma na dlouhá desetiletí stalo v SSSR “tabu” a bylo tak jednou z příčin, které ho dovedly k zániku.
Následkem výše zmíněné krize bylo podstatné zesílení cyklických krizí, které byly do té doby běžným, leč nikoliv kritickým jevem. Nyní trvaly podstatně déle. Depresi, následující po krizi roku 1907, nazývali v USA až do krize třicátých let “Velkou”. Podstatné je však to, že se vyjasnilo, že jediným způsobem, jak pokračovat v rozvoji, je přerozdělení odbytišť ve svůj prospěch. První světová válka byla bitvou o trhy s jediným konkrétním výsledkem – jedna z technologických zón, která před ní měla nejenom vlastní výrobu, ale i vlastní měnový systém, o tento systém přišla. Měla i jeden nepřímý, leč docela podstatný následek: v bývalé Ruské říši příšla k moci strana, které se podařilo to, co se nepodařilo národní buržoazii za cara – vytvořit vlastní technologickou zónu. Pátou a poslední.
Počátkem XX. století byla velikost trhu, který musel mít k dispozici skutečně nezávislý stát, zhruba 50 miliónů spotřebitelů…
Rád bych vysvětlil, co v daném kontextu chápeme pod slovem “nezávislost” a jeho ne úplně přesným synonymem “soběstačnost”. Nezávislý stát, to je takový stát, jehož ekonomika má na vnějších faktorech nezávislé jádro. Za prvé, disponuje všemi (nebo téměř všemi, s výjimkou marginálních) odvětvími ekonomiky. Za druhé, ve všech těchto odvětvích se nachází na světové špičce, nebo se na ni může velmi rychle dostat. A za třetí, je schopen se dostatečně dlouho vyvíjet bez jakéhokoliv zahraničního obchodu. Izolace po určitou dobu se pro něj nesmí stát katastrofou. Reálně nezávislý stát se neobejde bez nezávislé ekonomiky. Při tom opačné tvrzení nemusí být nutně pravdivé.
Takže počátkem minulého století v Evropě zůstalo pět až šest reálně nezávislých států, majících soběstačnou ekonomiku. Ruská říše, Německo, Rakousko-Uhersko, Francie, Velká Británíe a možná Španělsko. Všechny ostatní státy se nevyhnutelně musely přidružit coby satelity nebo “mladší partneři” ke spolkům vedeným jednou z uvedených zemí.
První světová válka ovšem základní ekonomické protiklady nevyřešila. K přerozdělení trhů byla zapotřebí druhá válka, po které zůstaly funkční pouze dvě technologické zóny z pěti. Německá a Japonská prostě zmizely a Británie se nároku na vlastní technologickou zónu vzdala ještě v průběhu války, když dovolila USA obchodovat přímo s koloniemi Sjednoceného království, míjejíce Londýn.
Jak se dalo předpokládat, zpočátku se Spojené Státy radostně rozvíjely, osvojovaly si nové trhy, dělaly bomby a rvaly se do kosmu… A potom začaly tytéž problémy s odbytem.
V polovině XX. století byla velikost trhu, kterým musel příslušný stát pro zabezpečení soběstačnosti disponovat, zhruba 500 miliónů lidí. A v tomto okamžiku mohly být skutečně nezávislými a vůdci mohutných společenství států pouze dvě země. Což se také stalo – zůstaly pouze USA a SSSR. Všímat si Číny a Indie nebylo nutné, to nebyly ekonomiky spotřebitelů v současném chápání tohoto slova, jejich ekonomika měla ještě v mnohém naturální charakter. Leč světová ekonomika se dále vyvíjela a ke konci třetí čtvrtiny XX. století objemy trhů nutných pro normální rozvoj soběstačné ekonomiky dosáhly velikosti řádově miliardy lidí… A začalo být jasné, že na světě může zůstat pouze jeden nezávislý stát.
***
Vítězství, které se nekonalo
Na rozdíl od současně převládajícího názoru, šanci na výhru měl spíše Sovětský svaz.
Krizi se nemohly vyhnout obě supervelmoci, ale vzhledem k tomu, že objem trhu měla Sovětská zóna podstatně menší než Americká, začala u nás krize dříve, a konkrétně na počátku 60. let. Disproporce se ovšem díky plánované sovětské ekonomice, v rámci možností, kompenzovaly, takže krize se vyvíjela velmi pomalu. Až ke konci 70. let jsme se teprve dostali na nulové tempo rozvoje. V USA to sice začalo později, ale zato natvrdo. Rok 1971 – default, odstoupení od výměny dolarů za zlato, potom porážka ve Vietnamské válce. Léta 1973-74 – ropná krize, prudký růst cen ropy promítající se do výrobních nákladů, potom stagflace (což je termín používaný v 80-tých letech pro situaci vysoké inflace + nulový růst, nebo pokles ekonomiky + vysoká nezaměstnanost). Byla to klasická krize poklesu efektivity kapitálu, reinkarnace krize konce XIX. století. Marx by se mohl pousmát: kapitalismu hrozila porážka v plném souladu s jeho teorií, ovšem ne proto, že socialismus rostl rychleji, ale proto, že klesal pomaleji.
Uvědomovali si členové Politbyra ÚV KSSS po katastrofické “ropné” krizi roku 1973, že Sovětský svaz vyhrál “studenou válku” a že se ocitli před otázkou – zda je potřeba dobít protivníka a urychlit rozklad “západní” ekonomiky a USA? Vynaložil jsem hodně sil na to, abych se dozvěděl, jestli tato otázka byla jasně zformulována a jaká byla na ni odpověď. Moje šetření (které spočívalo v besedách s bývalými vysoce postavenými funkcionáři ÚV KSSS a KGB SSSR) ukázalo následující. Za prvé, otázka byla zformulována. Za druhé, otázka byla převedena na dva podstatně jednodušší a hlavně pouze technologické problémy.
Jeden se týkal schopnosti SSSR kontrolovat území nacházející se v té době v zóně vlivu USA. Po rozpadu “suveréna” tam nutně musely začít neřízené, v mnohém ničivé a pro celý svět nebezpečné procesy. Druhý se týkal připravenosti SSSR zůstat osamocený proti Číně, která v té době již začínala technologickou revoluci.
Odpovědi na obě tyto otázky byly záporné – vedoucí státníci došli k závěru, že SSSR není schopen kontrolovat téměř polovinu světa sklouzávající k totalitarismu, řádění terorismu a anarchie, a současně omezovat rostoucí možnosti Číny. SSSR nastartoval proces, který později dostal jméno “uvolnění”.
Fakticky to byl dlouhý řetězec ústupků protivníkovi. Sovětský svaz začal se Spojenými státy jednat o strategických zbraních, což zmenšilo napětí v americkém rozpočtu. Západ se nacházel v těžké ropné krizi a SSSR tam začal dodávat naftu a plyn. Ideologové kapitalismu nevěděli, jak se bránit sovětskému ideologickému a politickému tlaku (stačí si přečíst texty které v té době napsali Kisinger a Brzezinski), ale SSSR přistoupil na jednání o humanitárních otázkách, které byly ukončeny v roce 1975 podpisem známého Helsinského dokumentu, obsahujícího takzvaný “humanitární koš” – který se stal základem totální kritiky SSSR/Ruska za porušování “lidských práv”.
Jinými slovy, vedení SSSR se rozhodlo zachovat status quo – nerozšiřovat se zničením konkurenta, ale pokusit se udržet ve více či méně pevných hranicích jednotlivých projektů. To byla zásadní chyba – jako kdyby dítě nejenom odmítlo růst, ale dokonce přijalo opatření k realizaci této ideje (chodilo by například místo do školy stále jen do mateřské školky).
Tou dobou vedení USA našlo řešení situace. Bylo nutné nastartovat novou “technologickou vlnu”, což se nedá udělat v situaci poklesu a bez války. A protože rozšiřovat trh nelze, je nutné takové rozšíření imitovat. Finanční instituce USA začaly kreditní stimulaci konečné (spotřebitelské) poptávky, což byla podstata politiky “reaganomiky”.
Cíle bylo dosaženo: nová “technologická vlna” byla nastartována, SSSR se rozpadl – i jako technologická zóna, i jako stát. Teoreticky bylo třeba se v tomto okamžiku zastavit. Bylo nutné za pomoci aktiv (včetně trhů), získaných rozpadem protivníka “uzavřít” dluhy vzniklé za desetiletí “reaganomiky”. Jenomže v té době se k moci již dostala administrativa Clintona – lidé Wall-Streetu, pro které byla emise a tvorba nových dluhů hlavním zdrojem příjmů. Místo toho, aby “utáhli kohoutek”, použili získaná aktiva jako zástavu pro tvorbu nových dluhů. V důsledku toho přišla Clintonova “zlatá éra”, která byla vystřídána permanentními krizemi let dvoutisících. A dnes můžeme směle prohlásit, že současná krize – to je reinkarnace krize 70. let. Další krize poklesu efektivity kapitálu. Jenom dříve pokles probíhal v rámci konkurence několika technologických zón, kdežto dnes – v rámci jedné. Podstata věci se tím nemění.
Je tu ještě jeden malý detail. Předchozí dvě krize probíhaly v situaci více méně přirozené akumulace dluhů. Výjimkou byl počátek 30. let. Hrůzy “Velké” krize byly tehdy do značné míry vyvolány poklesem soukromé poptávky, který následoval po 20. letech, kdy byla částečně stimulována kreditním mechanismem. V současnosti právě končící období je však charakteristické právě masovou stimulací poptávky mechanismem “reaganomiky” a proto nás nečeká pomalé zahnívání (jako v SSSR v 80. letech) ale jemu předcházející velmi a velmi hluboký pád.
To je ale jenom polovina neštěstí. To podstatné je to, že vynechává mechanismus vědecko-technického pokroku, který po několik století určoval vývoj lidstva. Vyčerpal se. Zcela a totálně. Nemá zdroje.
Rusko proto čekají závažné problémy spojené s odpisem nesplatitelných dluhů a následném rozpadu celého světového finančního systému. Což znamená, že nový model rozvoje nebudeme hledat v tichu pracoven, majíce k dispozici alespoň několik desetiletí, ale ve velmi surových sociálně-politických podmínkách. Můžete vysvětlovat kolikrát chcete, že problémy Egypta nám nehrozí, použijte ale zdravý selský rozum: rozdíl je pouze v tom, že většina obyvatel Egypta utrácí 80 procent svých příjmů za jídlo, kdežto my – pouhých 40. Ale při růstu cen, který dnes vidíme, kolik času nám zbývá?
Pokračování bude následovat.
Převzato z ostrova Janiky
