Tři největší – třetí

Po dobu dlouhých staletí mělo obyvatelstvo Evropy problémy s vlky a medvědy, nejenom že tihle predátoři dost často rozsápali několik oveček a koz ze stáda, troufli si také i na pasoucí se hříbě či tele, ale občas si vybrali i nějakého pocestného, turistu či kupce. Jít do lesa v zimě osamocen se většinou nevyplatilo. Není proto vůbec divné, že se lidé bránili a nakonec ony šelmy v našich krajinách úplně vyhubili. Dnes jsou k vidění pouze za mřížemi v zoologických zahradách. Komu se po nich stýská, může klidně za mříže za nimi. Nemám vůbec nic proti vlkomilným a medvědomilným ochráncům, ale ať se jdou s nimi domlouvat a kamarádit do bezpečně zamřížovaných klecí. Jsem ovšem ale také zásadně proti tomu, aby jim byla udělena volnost a svoboda.


Proč totéž neudělat s lidskými predátory, příživníky a pijavicemi? Vzor si můžeme vzít dokonce ze středověku, kdy za parazity a cizopasníky začali být považováni kněží katolické církve. Začal to v podstatě u nás katolický kněz Jan Hus, o století později v tom pokračoval mnich Martin Luther a dovršil to v Anglii Jindřich VIII. (Hus – kolem r. 1370 Husinec – 6. července 1415 Kostnice, Luther – 10. listopadu 1483 – 18. února 1546, Jindřich VIII. Tudor – 28. června 1491 – 28. ledna 1547)


O co jim ale vlastně vůbec šlo? A proč měli podporu šlechty?


Církev katolická byla velice velmi mocnou organizací v celé Evropě, a ze všech státečků, států, královstvíček, království a hrabství a knížectví atd. přicházelo do Vatikánu obrovské množství financí. Šlechtě se ovšem nějak moc nelíbil ten odliv peněz mimo jejich panství, no a tak rádi a ochotně podpořili ony „reformátory“. Proč máme posílat finance do Říma, když mohou zůstat tady doma pro nás? Proto také šlechta, knížata a králové nadšeně souhlasili s vymizením katolických kněží a byli tomu velice rádi, vždyť ty finance, které se zasílaly do Říma-Vatikánu, zůstanou doma, budou tedy naše a ne papeže. Logické, no ne? (Horší bylo, když se začali domáhat podílu i chudí – jejich přání byla všude drsnými metodami potlačena, třeba v tzv. německé selské válce bylo až genocidním způsobem povražděno na sto tisíc sedláků. Luthere, Luthere, tohle hanebné vraždění od tebe už nikdy nikdo neodpáře!) Nejdále zašla šlechta v Anglii, kde byla na hlavu katolického kněze vypsána odměna jako na hlavu vlka. Tedy za hlavu vlka a kněze byla stejná odměna, asi stejně škodili, byla to stejná úroveň zhoubnosti. Ovšem naši husité a němečtí luteráni také nebyli nějací útlocitní lidumilové, taky se s nimi moc nemazlili. Hus, Luther a anglikánská církev vlastně jenom internacionální katolicismus „znárodnili“, odřízli se od Vatikánu. U nás, v Němcích a v Anglii se pokusili je vyhubit, ale namísto katolických kněží se velmi rozmnožili protestantští kněží či kazatelé, což je prašť, jak uhoď, ti ovšem už byli „národní“, „nacionální“, nikoliv internacionální a sloužili domácí šlechtě, nikoliv papeži. No a jak to skončilo? V mnoha zemích byla katolická církev odstavena od mocenských pozic a začala chudnout.


Vlci byli vyhubeni, kněží nikoliv, ba se hojně rozmnožili a nadále dělali škody nejen na majetku ale i na životech, vypadá to, že kněží jsou nesmrtelní, věční. Jsem moc zvědavý, jak se s otázkou, či velikým problémem zvaný náboženství, vypořádají v Číně a třeba i v jižní Americe, tam se Chávez modlí k panence Marii, a v Číně komunisté podporují tibetské mnichy a platí výuku jejich buddhistické sektě, čemuž se já sice moc divím, ale kdoví, možná tento způsob nakonec náboženství naprosto zdiskredituje a konečně zmizí z povrchu zemského. Přece ten tibetský lámaismus je spíše komediálně divadelní a turistická atrakce než cosi opravdového a seriózního.


Takže minulost nechejme minulosti a můžeme se začít věnovat současnu.


Kteří jsou ti největší zemští škůdci dnes? Kapitalisté-průmyslníci už ani tak moc ne, tam je řešení jednoduché, stačí aby stát koupil rozhodující balík akcií, a je to vyřešeno, není potřeba nějaké znárodňování. Jak ovšem řešit bankéře? Všichni dobře vědí, že oni jsou těmi nejhoršími zemskými škůdci. Přitom by stačilo skrouhnout jim kriminální bankovní operace a jsou vyřízeni. Je tedy nutností státem vlastněné banky veřejně kontrolovat, soukromé banky ať asi dělají co chtějí, co uznají za vhodné, ale v žádném případě je nebudou dotovat daňoví poplatníci. To by zmizelo najednou bank, co? Vypařily by se, a nikdo by je nepostrádal.


Když tedy víme, kdo nejvíce škodí, tož do prkýnka, to se s nimi neumíme vypořádat?


Když tedy víme, že nad našimi životy a majetkem panují oligarchové, kteří samozřejmě vládnou prostřednictvím sluhů, paňáců, šašků, komediantů, figurek dosazených oligarchy, prostě těch, které si ve svobodných a demokratických volbách zvolíme, tak nemůžeme najít nějaké řešení? Prý řešením jsou volby. To ovšem pouze nějaký prostoduchý naiva, člověk mdlého ducha, může být přesvědčen o tom, že si v naší demokracii vládne lid (demos – lid a kratein – vládnout), anebo nás velice velmi rafinovaně klame. Ostatně, pojem demokracie je snad úplně totálně zdiskreditován a je spíše k pousmání. Bude nutné k odstranění oligarchů násilí? Prý ne, prý žádné násilí není nutné ani potřebné, prý stačí domluvit se s nimi na kompromisech – tak praví pravice, ale to samé dělá a dělala vždycky sociální demokracie a dnes dokonce i špičky komunistů. Tedy nebude se konat žádné definitivní odstavení oligarchů od moci, jinak řečeno – my vám, oligarchové, ve vládnutí pomůžeme za nějaké ty výhodičky pro nás, dohodneme se snadno a lehce, uděláme kompromisy – takže je vlastně naprosto lhostejné, která politická strana v daném čase v parlamentu a senátu vládne.


Takže řešení fakt není?


První kdo se úspěšně pokusil odstavit onu parazitickou menšinu od moci a nebyl poražen, a ani nebyl zlikvidován kapitalisty, byl onen třetí v pořadí, který, ať se to komu líbí či nelíbí, na 72 let změnil chod a směřování celého světa – a ten svět už nikdy nebude takovým, jakým byl před ním.


Je to Vladimír Iljič Uljanov zvaný Lenin (1870-1924), pseudonym Lenin si prý dal dle sibiřského veletoku Lena. Cituji z Wikipedie: byl komunistický politik a revolucionář, vůdce bolševické strany, první předseda vlády SSSR a teoretik leninismu, který definoval jako adaptaci marxismu v období imperialismu. Všeobecně je označován za zakladatele komunistického Sovětského svazu. Stál v čele bolševické revoluce roku 1917 v Rusku.


Takže co ten pán, který je označován za super zločince, za masového vraha a za ztělesnění Zla, vlastně provedl? Nejdříve bych začal něco o jeho brožurce Stát a revoluce, která má pár stránek (v mém wordu je to přesně 37 stránek), tedy čtení maximálně na půl hodinky. Jednoduché a naprosto srozumitelné. Stručný obsah: Po tisíciletí utlačovala, zotročovala, ujařmovala hrstka bohatých většinu, proč by dnes nemohla většina „utiskovat“ tu mizivou menšinu? Vždyť je to logické! Přece po staletí byla vždycky diktatura otrokářů, další staletí diktatura šlechty a církve, a už takové dvě století naprosto nezastřená a ničím nekamuflovaná diktatura kapitalistů čili buržoasie, dnes funguje diktatura finančního kapitálu, tedy oligarchie, ale ta to zastírá a klame tím, že máme přece demokracii, rovnost a svobodu. Když tedy v diktatuře otrokář diktoval otrokům, pak šlechta a duchovenstvo zavedlo diktaturu proti nevolníkům a svým ovečkám, když kapitalisté a finančníci mají dnes diktaturu proti pracujícím, proč by tedy nemohli pracující nastolit diktaturu svoji, tedy diktaturu, kde by většina diktovala menšině, tedy těch 99 % tomu jednomu procentu. To je ta „slavná“ diktatura proletariátu.


Ano, to je ta slavná, proslavená a vládnoucími opovrhovaná a hrubě pomlouvaná diktatura proletariátu. Dnes ovšem prý proletariát už není, tak jakápak diktatura proletariátu, když ten neexistuje, to může být nanejvýše tak diktatura lůzy, póvlu, chátry, chamradi, podřadné sebranky (jak nás tituluje kardinál Duka a spol.). Není nic jednoduššího, než použít jiné výrazivo. Takže já bych to nazval diktaturou těch, co pracují za mzdu, nad těmi co kradou, podvádí, loupí. S tím by se přece dalo souhlasit, nebo snad ne? Pojem diktatura můžeme ovšem zcela vynechat a nazvat to samé třeba jako – demokratická vláda těch, co vytvářejí hodnoty, nad těmi, co si je přivlastňují. Demokratická vláda zajisté zní lépe než jakási diktatura, no ne? (Poznámka: stejnou záměnu pojmů provedli kapitalisté, taky nechali vymizet pojem imperialismus, který nutně musel odsuzovat jak pravičák nejtvrdšího zrna, tak středový sociální demokrat a i nejlevější levičák, a nahradili to pojmem globalizace, což je sice to samé, ale zní to docela hezky a neškodně. Takže i my můžeme s lehkým srdcem opustit Leninův pojem diktatury proletariátu.)


Copak je neuskutečnitelné nastolit demokratickou vládu těch, kteří vytváří hodnoty, nad těmi, co si vše bezpracně přivlastňují? Je sice historickou pravdou, že s tímto úkolem se potýkaly (neúspěšně!) civilizace od starého Sumeru, přes Egypt a antiku až podnes, výsledky nejsou samozřejmě žádné, snahy mnohých byly marné. Jsem přesvědčen, že v současnosti je možné ony sny uskutečnit, je to reálné, neboť už ověřené praxí, vždyť to se právě Leninovi podařilo! A ne že ne!


Lenin si ovšem vládnutí v čele „diktatury proletariátu“ moc neužil. Takže si nejdříve srovnejme data: 7. listopadu 1917 – bolševický převrat bez násilí, bez jediného mrtvého, Lenin měl 48 let. 30. srpna 1918 byl při atentátu těžce zraněn, tedy necelý rok po převzetí moci. 26. května 1922 ranila Lenina mozková mrtvice, tedy čtyři a půl roků po převratu, od té doby už nezasahoval do řízení či vedení. Úmrtí – 21. leden 1924, dožil se tedy pouhých 53 let. Můžeme dokonce spočítat měsíce, kdy byl v čele vlády: v roce 1917 – necelé dva měsíce, 1918 – celý rok tedy 12 měsíců, ale musíme odečíst takové tři, čtyři měsíce, kdy se zotavoval po atentátu, 1919 – celý rok, tedy 12 měsíců, 1920 – celý rok, znovu 12 měsíců, 1921 – celý rok, zase 12 měsíců, 1922 – necelých 5 měsíců, celkem tedy 52 měsíců, což je 4 roky a 4 měsíce.


Nejen západní propagandisté tvrdí, že za tak krátkou dobu dokázal spáchat neuvěřitelné množství zločinů proti lidskosti a povraždit nejvíce svých spoluobčanů v dějinách civilizací. Samozřejmě taková tvrzení jsou velice velmi úsměvná, i když se neustále pořád dokolečka dokola opakují. Tak třeba Dmitrij Volkogonov v knize „Lenin, počátek teroru“ píše: Lenin byl inspirátorem a hlavním organizátorem masového vyvražďování vlastního obyvatelstva; počet obětí Leninovy diktatury let 1918 – 1924 činí cca 8 milionů nevinných lidských životů (u Stalina to vypočítal na 40 miliónů). Lenin a Stalin byli masovými vrahy na úplně stejné úrovni.


Tak se na to podívejme trošku detailněji.


A musíme začít tzv. únorovou revolucí, která se konala až v březnu. Ruský car Mikuláš II. Alexandrovič abdikoval, lépe řečeno byl svržen v nepřítomnosti, v době, kdy byl na frontě. Byla ustavena tzv. Prozatímní vláda, v Rusku to bylo 23. 2., ale u nás 8. 3 1917 (v Rusku měli kalendář posunutý o 14 dní). Předsedou vlády se stal Anton Kerenský. Vláda to byla taková „podivná“. Vláda sice vládla, ale vedle ní vládl i sovět dělnických a rolnických zástupců – říkalo se tomu Dvojvládí. Prostě opozice byla tak silná jako vláda. A opozicí byla vlastně sociální demokracie skládají se z frakcí menševiků a eserů, a klidně k nim můžeme přiřadit anarchisty, ba i bolševiky, neboť každý hlas v Parlamentu (rusky Dumě) je přece dobrý.


No a vláda Kerenského vydávala všelijaká prohlášení třeba o tom, že Vlast, Morálka a Víra v Boha jsou pilíře naší vlády, z těchto priorit neustoupíme ani o Ň! ani o píď. Vládnoucí měli přitom jedinou snahu – obohatit se, nakrást pro sebe co nejvíce, o nějakém zásobování fronty, o dodávky munice, o zásobování měst potravinami, o chod státu, to je nezajímalo ani v nejmenším, však lidi si nějak poradí sami a válka taky nějak dopadne.


A sověty (tedy menševici a eseři) zase prohlašovaly – v příštích volbách nám dejte hlas, my zařídíme nebe na zemi, ale i anarchisté cosi blekotali (stejně jak dnes). Co ovšem s takovými prohlášeními měly dělat státní úřady? Je to pěkný, to jo, ale jedeme dál dle carských předpisů a nařízení. A co si měli o takových protikladných zmatečných výzvách myslet občané? (Rádio ani televize neexistovaly, navíc málem 70 % obyvatel bylo negramotných!) Mysleli si stejně to, co my dnes – je to bordel a jsou to zloději. Generál Lavr Kornilov chtěl ten chaos a obrovské zmatky zarazit a nastolit vojenskou diktaturu, převrat se mu nezdařil. Zato osm měsíců zmatků využil Lenin k převzetí vlády. Při volbách do petrohradského sovětu získali bolševici po delší době opět většinu a převrat mohl začít. Hlavním organizátorem (geniálním) byl Lev Trockij. V Petrohradě si lidé vůbec nevšimli, že ve městě probíhá zásadní změna. Toho dne hrála normálně divadla, vycházely noviny, kavárny, bary, hotely a vinárny plné, korzovalo se po hlavních ulicích… Maximálně si někdo mohl tak pomyslet, no, zase se v Dumě hádají, no a co, ať si žvaní. Výstřelu z křižníku Aurory (slepým nábojem) si většina obyvatel Petrohradu ani nevšimla, nezaregistrovala jej, bylo to něco jako takový vánoční dělbuch, oznámení pouze pro zasvěcené – ano, podařilo se, Parlament je rozpuštěn. Masaryk onen výstřel také nezaregistroval, popisuje jak v ten slavný den šel do hotelu přes náměstí a akorát postřehl, že kolem něho proběhl jeden ozbrojený voják, bez sebemenšího problému přišel do hotelu a ulehl ke spánku, žádnou střelbu neslyšel.


Bolševici rozpustili Parlament (Dumu) a prohlásili se za vládnoucí, což bývala a je podnes běžná parlamentní praxe. Převzali tak vládu v Rusku – a bez jediného výstřelu (mimo toho z Aurory). Ale i v jiných městech sověty (výbory) a organizace celkem plynule přebíraly moc, akorát v Moskvě se průběhu příštích dní strhly nepatrné pouliční šarvátky. Samotní bolševici byli překvapení, že to šlo tak snadno, ale měli pochybnosti o tom, zdali se udrží. Lenin po dvou a půl měsících pronesl: Soudruzi, vládneme již 73 dnů, jsme lepší než Komuna v Paříži. (Ta vládla pouhých 72 dnů.) Kdyby tehdy věděl, že systém sovětů vydrží 72 let – věřil by tomu vůbec?


Nedá se nic dělat, každý musí přiznat, že bolševici byli v té době jedinou silou, která měla jasný program – chtěli budovat nový svět, položit základy spravedlivé společnosti. No a první co udělali bylo vydání Dekretu o míru, čímž pro Rusko skončila první světová válka. (U nás v Evropě se ještě další rok vesele válčilo a vraždilo.) Další dekret se týkal pozemkové reformy tzv. Dekret o půdě – půda patří tomu, kdo na ní pracuje, byla zabavena půda velkostatkářům, církvi a šlechtě (bez náhrady!) a provedena pozemková reforma. Veškeré průmyslové závody přešly pod správu sovětů (také bez náhrady!) a další podobné záležitosti.


To samozřejmě mělo dalekosáhlé důsledky, inteligence a většina majetných lidí emigrovala s tím, že do půl roku se vrátí na své statky a do svých podniků a na svá úřednická místa. Zajisté chtěli nazpět své velkostatky, zámky, paláce, své továrny, své chrámy a kostely, proto začali válku pod heslem soukromé vlastnictví je posvátné, a kdo naň sáhne, je od ďábla, ba Ďábel sám – vždyť totéž slyšíme i dnes! Co nám bylo ukradeno, to se musí vrátit – jak podobné dnešku, že? A pořádek musí být, zodpovědnost je to nejdůležitější a další bla bla bla. Ptát se a zkoumat, jak kdo přišel ke svému bohatství je zakázáno, ba je to trestný čin.


Ruský „Rockefeller“ Rodzianko pronesl: „Revoluce je nemoc. Dříve nebo později budou muset zahraniční mocnosti zasáhnout tak, jak se zasahuje u nemocného dítěte, když se učí chodit.“ Nemýlil se, skutečně zasáhly. Vypukla občanská válka.


O občanské válce v Rusku, potažmo v Sovětském svazu, je spousta historických prací, ovšem většinou silně tendenčních, tedy psané z hlediska bělogvardějců, buržoasie a aristokracie, tož tak je potřeba na ně i nahlížet a číst s tímto vědomím, a ty komunistické jsou zase podobně silně tendenčně adorační, opěvující, pějící chvalozpěvy, je tedy potřeba číst ty i ty náhledy. Osobně doporučuji místo „objektivních“ prací těch či oněch historiků, číst raději díla spisovatelů jako byl např. Isaak Babel (třeba Rudá jízda), Arťom Vesjolyj (třeba Rus krví umytá), Jevgenij Zamjatin, Pasternak, Andrej Platonov, Šolochov a mnoha dalších. Od nich se dovíme o realitě občanské války mnohem, mnohem více než z děl historiků a „pseudohistoriků“. Ti spisovatelé alespoň nelhali!


A tak tedy udělejme jenom heslovitě souhrn: Kolčak obnovil statkářská práva a zavedl bílý teror, Němci na Ukrajině zřídili Skoropadského diktaturu, japonské a britské jednotky se vylodily ve Vladivostoku, čeští legionáři na Sibiři obsadili magistrálu, anglofrancouzské jednotky se vylodily na severu u Murmanska. A ještě vyjmenujme ty nejznámější bělogvardějce: generál Kaledin (spáchal ze zoufalství nad neochotou vojáků bojovat sebevraždu), Děnikin, Kornilov, Alexejev, Mamontov, anarchista Nestor Machno, Symon Petljura, generál Wrangel, Semjonov, baron von Infern a další a další a další. O každém z nich jsou napsány hory knih. Jsou zajisté sepsány i osobní vzpomínky výše uvedených generalit. Ze všech těchto očitých svědectví, vyznání a memoárů zní veliké zklamání. Interventi nechápali, proč se setkali s odporem, vždyť očekávali vřelé přátelské přijetí. Obyvatelstvo úpějící pod takovou šílenou diktaturou se přece mělo hluboce poklonit, pokleknout, přivítat je chlebem a solí, jak bývá u Slovanů zvykem, pokorně očekávat verdikt – a oni zatím toto! Měli nám ukázat tu nejkratší cestu směrem na Petrohrad a na Moskvu, a ne nám tu cestu ztěžovat, tak by to bylo v pořádku. Velice velmi byli zhrzeni tím nevděkem, obyvatelstvo je holt s nadšením nevítalo, žádné kytice šeříků, objímání či pusinkování se nekonalo (že by to bylo také tím, že spousta z nich mluvila anglicky, německy, francouzsky, česky, japonsky, polsky… a mužici jim moc nerozuměli?). Jak mohl mít Lenin a spol. takovou drzost a opovážlivost, postavit se nám na odpor, nám, šlechtě a naší božské pravdě, postavit se proti církvi a velebnému duchovenstvu, tomu bedlivému strážci a ochránci morálních hodnot, vždyť car se mohl znovu ujmout svého úřadu, tedy svého božského poslání, úplně pokojně mohl znovu nastolit feudální pořádky, které se přece staletími dokonale osvědčily, které řádně a bezchybně fungovaly po staletí. Ale ti zrůdní bolševici a nevzdělaní mužici se postavili na odpor, jak mohli mít takovou drzost, co si to vůbec dovolili?! (Jejich nářky mně připadají podobné historickým válečným dokumentům z II. světové války na Viasat History, třeba: „Brutální útok ruských vojáků (no, ještěže neřekli rusáckých barbarských hord) prolomil spořádané a opevněné linie wehrmachtu.“ Propaganda používá pořád stejné metody, podivuji se, že to pořád úspěšně působí, no ale na Viasat History se už nedívám, to si raději čtu v Goebbelsových projevech, vyjde to skoro nastejno.)


No jo, tak si to interventi-osvoboditelé představovali, holt realita byla jiná. Zajisté je sepsáno i skoro stejné množství vzpomínek těch, co se bránili, takže nezbývá, než číst to i ono, ostatně, tak by to měl dělat každý solidní historik.


Tři čtvrtiny ruského území byly v rukou bělogvardějců a interventů, pád Lenina se zdál neodvratný. Bolševici nicméně porazili všechny své hlavní soupeře, a nastolili definitivně svou moc v šestině světa. Trvalo to pět dlouhých let, až do října 1922, než byli interventi z Ruska vyhnáni (a některé tlupy byly zlikvidovány až v roce 1923), a následně 30. prosince se země stala Svazem Sovětských Socialistických Republik (SSSR).


Zajímavá epizoda se odehrála s Poláky. Poláci a Rusové se snad nikdy neměli v lásce, dělilo je nejenom náboženství – Poláci katolíci, Rusové pravoslavní (obojí tedy křesťané!), ale hlavně spory o území. Poláci odnepaměti toužili vytvořit Velké Polsko, které by sahalo od Baltského moře až po Krym. Tohle jim ovšem Rusové nemínili dovolit, a tak se furt mezi sebou tloukli. V roce 1918 se polský vojevůdce Józef Piłsudski rozhodl vytvořit tzv. Mezimořskou federaci a učinit z Polska velmoc rozkládající se od Baltu až k Černému moři. To se mu sice nepodařilo, ale o něco později se Polákům podařil husarský kousek, když na padrť rozmetali Tuchačevského Rudou armádu před Varšavou. Byl to tzv. Zázrak na Visle, kdy se nad polskými prapory zjevila Panenka Maria, to zjevení dodalo chuti polským vojákům srdnatě bojovat a tudíž slavně zvítězili. Bylo to ale prozaičtější – Stalin měl problémy na jihu s povstáním v Tambovské gubernii a na Kavkaze a tak nedodal Tuchačevskému prostě nic, otázkou je, zdali skutečně mohl poslat nějaký proviant a munici, těžko dnes rozhodnout. Sovětský Západní front utrpěl těžké ztráty. Zahynulo kolem 25 tisíc vojáků a důstojníků, 66 tisíc se dostalo do polského zajetí. Jenomže Poláci měli problémy se zásobováním vlastního obyvatelstva a tak potraviny pro zajatce jaksi nezbyly a během pár měsíců už v Polsku nežil jeden jediný zajatec, žádný voják nepřežil. (Prý v ohrazených prostorách, které jim byly určeny, nezůstala jediná travička a ani kořínek v zemi, rukama si vyhrabávali zemljanky. Překrásně se s nimi vypořádali, no ne? Kdepak nějaké střílení zajatců, to by byla škoda munice, šetřit patrony – to bylo heslo. Prý Katyň, kde nechal Stalin postřílet na 20 tisíc polských důstojníků, bylo pouhé vyrovnání dluhu – Stalin prostě vyrovnal dvacet let starý duh.)


Důsledky občanské války byly strašné, hrozné, ba přímo šílené. Spolu s padlými vojáky si vyžádala přibližně osm milionů obětí, čtyřikrát více, než činily ztráty Ruska v první světové válce. Dalším důsledkem byl katastrofální hladomor v Povolží, naprostý hospodářský rozvrat a mezinárodní izolace Ruska, totální blokáda z kapitalistických zemí, žádné diplomatické vztahy (Američané uznali Sovětský svaz až roku 1933). Úroveň výroby dosahovala na konci roku 1921 úrovně z let 1780–1790! Země rozvrácená, zničená, spálená. Pasternak píše o době kamenné. Bondy k popisu použil francouzské slovo désastre (neštěstí, kolaps, katastrofa, fiasko, debakl). Kolem roku 1930 začal Stalin budovat socialismu v jedné zemi i přes odpor Trockého, který požadoval – buď bude revoluce světová, nebo žádná. Stalin pronesl: „Jsme padesát či sto let za rozvinutými zeměmi. Musíme učinit vše, abychom tuto vzdálenost překonali za deset let. Buď to dokážeme, nebo nás zničí.“ Deset let poté přepadlo Sovětský svaz hitlerovské Německo.


Pouhé tři roky po smrti Stalina, Ústřední výbor komunistické strany Sovětského svazu přiznal obrovské chyby, které způsobil kult Stalina a během krátkého procesu nechal popravit nejbližšího Stalinova spolupracovníka Beriju, který si činil nárok na nástupnictví. Ale oni chlapci, včetně Chruščeva, se na Stalinových přehmatech podíleli, snad proto Ukrajina dostala jako dar od Chruščova Krym, to by carové zírali! Asi se v Nikitovi pohnulo svědomí za ten hladomor, na kterém se on podílel nemalou měrou. Přesto ale byla zveřejněna všechna nelichotivá fakta a stalinismus byl ústředním výborem KSSS zavržen a odsouzen jako zločinný. Kde jinde se něco podobného stalo? Ani britská Sněmovna lordů, ale ani britský Parlament, nepřipustil nižádná zvěrstva v koloniích, nic pravdivě nepojmenovali, nic neodsoudili, ač způsobená zvěrstva, podporovaná anglickou královnou, byla nezměrně větší a hrůznější než zvěrstva Stalinova, mnohonásobně šílenější (ostatně soudím, že Britská koruna nadělala ve světě nejvíce zla, žádná země, žádný stát, se Britské koruně v páchání zločinů ani malinko nepřibližuje, snad dnes USA.)


Jsem přesvědčen, že důvod k rozpadu SSSR vlastně ani žádný nebyl, základní industrializace byla dokončena, klidně se mohli vrhnout na výrobu zbytečností a všelijakých serepetiček. Jsem nadále přesvědčený, že ten tzv. socialismus bylo možné reformovat, kdyby se to podařilo alespoň částečně, kapitalismus by neměl šanci existovat nadále. No, nezdařilo se to, kapitalismu se podařilo bez jediného výstřelu vyhrát. Ale nikdo už v budoucnu nemůže ignorovat fakt, že pokus o vybudování jakž takž spravedlivé společnosti tady už byl, a že je na co navazovat. Nenašla se tehdy silná osobnost, nýbrž k moci se nějakým záhadným způsobem (domluvené letadýlko na Rudém náměstí?) dostal absolutně neschopný (a podlehnuvší mamonu) Gorbačov a spolu s neustále totálně opilým Jelcinem nebyli logicky schopni udržet systém. Západ plesal radostí – tak neslavně skončily Leninovy ideály.


Určitě si všichni vzpomenete, jak po převratu 89 nadšeně jásala buržoasní smetánka s rozzářenými obličeji v televizi při kácení pomníků Lenina, jak nadšeně komentovala nakládání soch jeřábem na korby nákladních aut a záběry na plujícího Lenina na lodním remorkéru byly doprovázeny jásáním a skandováním Good bye Lenin.


Mnozí za pár let v posametové době by rádi zvolali Lenine, vrať se! ale nejenže už je to zákonem zakázáno, je to trestný čin (tak se buržoasie pojistila!), takže navíc strach a obavy jim to ani nedovolí.


Já osobně přesto píšu, a pouze za sebe, Welcome Lenin!


Da zdravstvuj tavarišč Lenin!


***


Další velikáni už vlastně ani nejsou zapotřebí, bohatě budou dostačovat odborně připravení realizátoři oněch idejí spravedlivého světa.


***


Foto: Portrét Lenina v mém podání


Přejít do diskuze k článku