Tenhle blog začínám psát už v neděli večer, tedy ještě v den 63. výročí Nakby, palestinské katastrofy, a tak asi není od věci začít rovnou u tohoto tématu. Izrael se dostal do dlouho nevídané situace, kdy „válčil" hned na třech frontách – na hranicích se Sýrií, Libanonem i Gazou, u nichž se shromáždily desítky a podle některých i stovky Palestinců. Několik desítek z nich se zjevilo na hranici u Izraelem okupovaných Golanských výšin (12 mrtvých), dalších deset jich bylo zastřeleno na hranicích s Libanonem (také aniž by ji překročili, jen přes ni házeli kameny) a palba z děl byla zahájena i na Palestince, kteří se v Gaze odvážili přiblížit k plotu, který jejich bantustan obepíná – nejméně 30 zraněných. Zatímní zprávy tedy hovoří o tom, že si Izrael připsal dalších více než 20 palestinských životů (a stovky zraněných). Ministr obrany Ehud Barak prohlásil, že to byl „jen začátek" (asi má pravdu, neboť se mluví o zahájení třetí intifády) a pochválil armádu za zdrženlivost. Tak to má pravdu určitě, těch lidí se dalo pozabíjet mnohem víc. Podle Baraka se Izrael jen bránil, experti ale konstatují, že střelbu do lidí, kteří se jen přiblíží k – navíc „sporné" – hranici (míněny Golany) lze také brát jako porušení mezinárodního práva. (A k celkovému obrázku výročí nakby chybí pak jen arabský řidič náklaďáku v Tel Avivu zabil jednoho člověka a dalších 17 zranil, ale tohle už z českých médií jistě víte).
K uctění výročí vyrazil z Egypta do Gazy masový pochod, do něhož se zapojila i početná skupina italských aktivistů, ale egyptská strana ho nakonec zastavila ještě před Sinají – stalo se tak mimo jiné i na přání šéfa Hamasu Chálida Mišála, podle něhož zaslání humanitární a jiné pomoci dává větší smysl. (BTW, všimli jste si, že podle tureckého premiéra Erdogana Hamas není teroristickou organizací, ale prostě jen politickou stranou?) A tak Egyptský výbor pro osvobození Palestiny alespoň vyzval k tomu, aby Egypt přestal Izraeli dodávat plyn úplně, a nikoli „jen" za navýšené ceny, jak o tom uvažuje vláda. (Mimochodem, saúdská a katarská média celé výročí nakby důsledně promlčela a syrská armáda se přestřelky na hranicích s Izraelem nezúčastnila, nejspíš má plné ruce se střelbou opačným směrem. Podobně se zachovala armáda libanonská s tím, že prý že v současnosti nepotřebuje otevírat s Izraelem „novou frontu", byť cynici nabízejí otázku pro pamětníky, kdy se libanonská pravidelná armáda s Izraelem střetla naposledy, neboť tíhu posledních izraelských agresí vždy nesl Hizballáh a armáda jen přihlížela).
V Káhiře na Tahríru se v pátek sešly zase tisíce lidí, přičemž sekularisti chtěli symbolizovat jednotu národa tváří v tvář sektářskému napětí, početně je ale převýšili islamisté, kteří se soustředili hlavně na podporu Palestinců. Podle Bena Wedemana, jednoho z mála amerických novinářů na Blízkém východě, jehož názorů stojí za to si všímat, byla na Tahríru vidět „nová éra: egyptské a palestinské vlajky pohromadě." (Bizarní, byť příznačné: v izraelských novinách se propalestinské demonstrace v Egyptě a Jordánsku vydávaly za „demonstrace proti míru".) Mezitím ale v noci na neděli „neznámí násilníci" zaútočili na kopty demonstrující v Káhiře před budovou televize, čímž jen nahustili beztak už vysoké napětí v hlavním městě. Různé varianty příčin, proč bylo nakonec na 60 lidí zraněno, popisuje tenhle blog, mnohem důležitější ale je, že trpělivost s muslimskými radikály dochází už i Muslimskému bratrstvu, které před blížícími se parlamentními volbami vystupuje stále více státotvorně. Jeden z jeho vůdců otevřeně prohlásil, že saláfisté, kteří jsou hlavní silou za útoky na křesťany (analýza o saláfistech je tady), jsou financováni ze zahraničí, aby zničili výdobytky egyptské revoluce. Podle jeho názoru se tak režim Saúdské Arábie snaží předejít tomu, aby se podobná revoluce odehrála i u něj doma. A Saúdská Arábie jeho slova nepřímo potvrdila, když se za saláfisty postavila s tím, že jsou prý obětí štvavé kampaně. (Šest osiřelých dívek ve věku 12 až 18 let bylo v Saúdské Arábii minulý týden odsouzeno k deseti ranám bičem (a také zbičováno) za to, že napadly šéfku sirotčince, ale to o našich tmářských saúdských přátelích jen tak na okraj.)
O Izraeli řeč už byla, a tak už dneska fakt naposledy: egyptský deník Al Masrí Al Júm oznámil, že Izrael uzavřel dohodu s prozatímní libyjskou povstaleckou radou, podle níž povstalcům dodá zbraně výměnou za zřízení izraelské vojenské základny v libyjské oblasti Bajdá. Osobně mi tahle zvěst připadá hodně přitažená za vlasy, ale nabízí alespoň oslí můstek ke změně tématu. Jak si tedy po víkendu vedeme – my, Západ – ve válce v Libyi? Válečné lodě NATO ostřelovaly a poškodily středisko Červeného půlměsíce v povstalecké Misurátě (což přimělo OSN přerušit humanitární dodávky do válkou devastovaného města) a nedlouho poté, v sobotu, byla pohřbena těla devíti islámských duchovních, které nálet NATO zmasakroval v hotelu ve městě Briga (byť se NATO vymlouvá, že ve skutečnosti útočilo na jakési velitelské stanoviště). „Nechť Bůh porazí jejich síly na zemi, ve vzduchu i na vodě," skandoval na adresu NATO dav přítomných. (Mimochodem, v Afghánistánu vojáci NATO zabili už druhé dítě během tří dnů a v obou případech – mám na mysli i tu Libyi — vyjádřilo lítost, jako že to nebylo schválně. Jako že to „ono samo", nebo co.)
Kaddáfího režim do toho podmínečně kývl na návrh OSN na příměří, ovšem za podmínky, že NATO ukončí nálety a bude souhlasit s mezinárodní kontrolou dodržování příměří. On Kaddáfího režim už dříve souhlasil s příměřím i s uspořádáním voleb pod dohledem OSN, povstalci to ale odmítli. Nynější plán OSN pro změnu odmítá NATO a velitel britské armády žádá vystupňování útoků.
A zatímco tak vojáci NATO zahajují už čtvrtý měsíc války proti Libyi zabíjením civilistů, duchovní a děti nevyjímaje, prodemokratičtí povstalci (které USA odmítly oficiálně uznat, ale podporují je dál) navíc pronásledují a zabíjejí černošské běžence, kteří utíkají vesměs z Čadu, Eritreje a súdánského Dárfúru (kde za genocidu Západ uvaluje sankce na súdánský režim). Dvacetiletý Čaďan pro The Economist popsal, jak ho povstalci střelili do nohy a v nemocnici v Benghází mu řekli, ať se nechá ošetřit v sousedním Egyptě. Z Benghází byl (i s rodinou) vyhnán desetiletý africký chlapec, který byl krevní transfúzí už v Libyi infikován virem HIV. „Všechny je upalte," volali za nimi prodemokratičtí chráněnci Západu.
O tom, že mlácení, mučení (mimo jiné elektrošoky) a ponižování lidí v Bahrajnu pokračuje i poté, co začaly padat první rozsudky smrti nad demonstranty, už se psalo v týdnu, teď se k tomu přidávají zprávy o masovém propouštění lidí nejen ve státním, ale i v soukromém sektoru, a to samozřejmě za účast na prodemokratických protestech. Proti této „normalizaci", která až na ty tresty smrti v mnohém připomíná normalizační čistky za komunistů u nás, na Západě nikdo neprotestuje, a rovnou hrobové ticho provází události v Ománu. Tam přitom bezpečnostní síly v pátek brutálně (a střelbou zatím jen do vzduchu) od demonstrantů vyčistily dvě „ohniska" protestů požadujících zlepšení životních podmínek. Stovky lidí byly pozatýkány a totéž se v přístavu Salála odehrálo i v sobotu, přičemž vojáci s konečnou platností strhli stany demonstrantů postavené už v únoru. Kdo najde Omán bez většího váhání na mapě, je frajer, přitom má tahle polozapomenutá monarchie jedny z nedůležitějších rafinérií v regionu a kdysi navíc byla vzorem osvobozeneckého boje pro celý Blízký východ, a tak je třeba ji pro jistotu znormalizovat hezky rychle. Tomu jistě napomůže soukromá žoldácká armáda, kterou pro Radu pro spolupráci v Perském zálivu (GCC), tedy pro všechny ty emiráty, království a tak podobně, za půl miliardy dolarů utváří někdejší americká žoldnéřská firma Blackwater, která proslula řezničinou v Iráku i jinde. Bizarní, ale z logiky vývoje v regionu asi nikoli až tak překvapivé je, že se pod ochranu Blackwateru a GCC – tedy Saúdské Arábie — snaží vetřít i monarchie zeměpisně mimo, Jordánsko a Maroko.
Bez oslího můstku skočím do Jemenu, kde v pátek proamerický diktátor Sálih po měsících střelby do demonstrantů – a navzdory výzvám z Bílého domu — oznámil, že neodstoupí a že se bude držet „všemi prostředky a všemi silami". V minulém blogu jsem psala o tom, že do hry se konečně vložily i kmeny a první vlaštovka je tu: v jižní provincii Bajdá jejich muži v rámci blíže nespecifikované „msty" zabili šest vládních vojáků. O Jemenu se ale zmiňuju dneska hlavně proto, že bych chtěla velectěné pozornosti doporučit zajímavé video o počátcích tamní revolty. Narazila jsem na něj až teď, tak se omlouvám, ale… „začalo to u hrstky odhodlaných studentů…"
Z dnešního přehledu mi vypadla Sýrie, ale připravuju o ní textík do nadcházejícího čísla tištěných Literárek, a tak se prostě jen nechci opakovat…
A na závěr vtípek z blogu Angry Arab: Věděl jsem, že si MMF zvyklo znásilňovat slabé, ale že to bude brát až takhle doslova…?
P. S. O víkendu jsem náhodou zjistila, že mé blogy o Blízkém východě poctivě cupuje – na svém blogu v Lidovkách (a tedy mně jaksi za zády a tudíž i bez přímé diskuse) – jistý pan Stejskal. Držím vám, pane Stejskale, palce ve vaší záslužné činnosti!
Převzato z Literárek
