Vrátíme vládu do Vídně?




Sumarizace výhledů a prognóz pro Českou republiku na období po volbách na podzim 2009 a dál nepřináší pražádné pěkné vyhlídky (viz širší diskuse na tomto webu).

Ke stému výročí obnovení české státnosti v roce 2018 budeme podle všeho kráčet s liberální ideologií vypálenou na čele a většina z nás pouze s minimem vlastních prostředků, za to s jistotou, že je utratíme za zdravotnictví, energie a jídlo. Na víc nám už nezbude. Pravice prostě jednou dokončí svůj plán na privatizaci českého všehomíra do rukou svých sponzorů – děj se co děj.

V nadcházejících, dalších nebo jiných mimořádných volbách bude jednou demokraticky zvolena do čela státu, a dokončí, co začala po roce 2006. Levice nenachází odezvu na své programové priority v myšlení běžného člověka, který informace o věcech veřejných získává ráno při snídani z novin, při z rádia cestou do práce, odpoledne z posezení se svými kamarády a večer z televizních novin. Stát se dnes voličem levice znamená otočit kormidlo bárky z hlavního proudu informací a podívat se okolo sebe pěkně z břehu nebo z mostu. Čili začít hledat a začít přemýšlet. A to je dnes problém, protože politikum je mezi lidem obecným rozděleno na komanče (kompletní levice) a ti ostatní hodní, co nám nezadrátují horizonty a nezačnou nás popravovat jako po roce 1948.

Tento scénář tvoří podprahovou informaci prakticky veškerého mainstreamového zpravodajství každý den každou minutu. A teď co s tím? Kde se stala chyba? Můžeme vůbec nějak pravicovým cílům uniknout? Podle Vlka asi ne. Prostě to jednou přijde a nic tomu nezabrání. Pokud budeme uvažovat v rovinách samostatné české politiky, tak je to svatá pravda. A tak, pokud s tím budeme chtít něco opravdu udělat, musíme holt samostatnou českou politiku opustit.

Po 91 letech české samostatné existence už bylo dost národoveckého sentimentu, který nejdřív vytvořil český stát Československo, kam si Češi museli přibrat Slováky, aby je Němci a ostatní nepřeválcovali. Pak jsme ty fujNěmce vyhnali a vyprázdnili tak třetinu území, abychom si tam nakradli majetky a pak si je ukradli sami sobě formou znárodnění. Následně jsme slavně hospodařili pod slovanským spasitelem dnes fujRusem 40 let. Ze země odešly statisíce lidí, kteří se venku dílem ztratili, dílem se uplatnili a dílem na svou starou vlast radši zapomněli a splynuli s hostitelským etnikem. Po 40-ti letech jsme se nechali přesvědčit, že okovy totality spadly z naší vůle a kvůli Pravdě a Lásce nám Čechům od narození vnuknuté. Nu a po dalších 20 letech, viz výše.

Ať zvolíte jakékoliv řešení, dříve či později skončíte v pravém novo-otrokářském ráji. Je na čase opustit chiméru, že si Češi umějívládnout. P o 91 letech je na první pohled jasné, že my to prostě neumíme. Jsme po ztrátě krve vlivem emigračních vln prakticky bez plnohodnotné elity společnosti, za kterou by se národ mohl semknout v těžších chvílích, a která by si při první příležitosti nehrabala do vlastních kapes a neupravovala zákony podle svých osobních potřeb.

Zoufalství nad novým kuřáckým zákonem, trapná debata na téma snížení trestní odpovědnosti, systematické zmírňování postihů za porušování dopravních předpisů, snižování peněz pro vědu atd. atd., jasně profilují pravý obraz české politické elity, která by měla účinně řídit stát a jeho agendu, nikoli řešit blbiny, nahrávat lumpům a podrážet úspěšné. Takže co s tím? Nic naplat. Jako se řeklo ne radaru, musíme říci ne české politice a zkusit vrátit vládu do Vídně, Berlína nebo Bruselu.

Pod vládou bankéřských rodin se ani okolní „národy“ (lépe řečeno populační celky) nedostanou o moc dál, nicméně svou historií posledních čtyřiceti let dokázaly, že umí řídit svůj osud tak, aby neskončili raz dva ve škarpě. Při trochu šikovné politice Češi setrvají v cizím područí pár století do příští recidivy romantismu a zůstane jim aspoň nějaká naděje na slušné zacházení. Tu teď prostě nemáme. Kdo by šel do toho bláhového plánu?

Inu, Češi už mají svůj osud zpečetěný. A tak užívejme občasné přízně osudu a vychovávejme Nachwuchs (potomstvo) tak, aby si nenechalo nic nakukat a koukalo si názor vytvářet, nikoli ho papouškovat. Pokud se nám to podaří, tak máme možná světýlko na konci tunelu. Jak je ten tunel dlouhý? Inu – to poznáme, až uvidíme to světýlko.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments