V současné době hodně slyšíme o údajných „křesťanských“ hodnotách, kterými jsou samozřejmě myšlena „katolická“ dogmata, na kterých prý je založena naše společnost. Jak tomu s tímto „křesťanstvím“ u nás ve skutečnosti bylo?
V Českých zemích bylo náboženství do poloviny 13. století téměř výhradně záležitostí „politicky činných osob“, a prostého obyvatelstva se v podstatě netýkalo. Mocenské špičky z politických důvodů koketovaly s římským kultem, intelektuálové inklinovali k pravoslaví – byzantské vzdělanosti. Ale nejen intelektuálové. – Každých pár desítek let zde vidíme snahu českých knížat a králů o obnovu cyrilometodějského pravoslaví. Připomeňme si zejména snahy Boleslava I., Břetislava I., Přemysla Otakara II., ale i Karla IV. …A také si připomeňme údiv některých současných historiků nad tím, že některé pravoslavné spisy u nás přežily celé toto období, kdy podle nich měly být České země zcela pod vlivem římského kultu. U prostých lidí samozřejmě přežívalo až do novověku pohanství.
Teprve ve 13. století jsou poprvé zakládány fary římské církve – pro nově přišlé německé kolonisty, tedy ve větší míře od poloviny 13. století. Výjimkou jsou starší německé osady, jako například v Praze Na poříčí, kde byl kostel sv. Petra postaven jako farní kostel již někdy kolem roku 1150. Církevní dohled nad obyvatelstvem sem tedy proniká s německými kolonisty, a původně se také týká jenom jich samotných. A dodejme, že teprve s touto latinizací, spojenou s německou kolonizací, začíná být v Českých zemích zaváděn také celibát. Náboženství tehdy proniká do nově zakládaných měst. …A jelikož všechna města v té době byla malá, můžeme „křesťanství“ rovnou nazvat maloměšťáctvím.
Ale ani u Němců v té době nebylo „křesťanství“ ještě zdaleka samozřejmostí a zřejmě se týkalo jen městského obyvatelstva. Víme to z privilegia Fridricha II., uděleného Židům roku 1236, podle kterého patří pohanští poddaní k jejich majetku i poté, co by se nechali pokřtít. Podobně pak byly i v Čechách právě mezi německým vesnickým obyvatelstvem velmi rozšířeny různé „heretické“ náboženské směry.
Zakládání far postupně přerostlo v masové a do konce 13. století byla vybudována rozsáhlá síť far a vznikla tak rozvětvená církevní organizace, která by mohla teoreticky působit i na české obyvatelstvo. Jen v pražské diecézi vzrostl počet far asi na dva tisíce. Církev měla již ke konci 13. století v držení zhruba jednu třetinu všech statků a proto se již nesnažila v takové míře získávat další půdu. Půda je jednak moc na očích, a pak tu mohly být obavy, že kdyby šlechta přišla o většinu majetku, mohly by být na církev přeneseny i povinnosti šlechty. A tak vznikají církevní poklady – církev hromadí značná množství drahého kovu. Ale paradoxně církev, z obav, aby o svůj majetek nepřišla, v té době přestává bojovat o moc s panovníkem, a také se nesnaží dostat se do konfliktu – a možná ani do kontaktu – s českým obyvatelstvem.
Kdy se dostala „heretická“ náboženská hnutí, tedy zejména valdenští do Čech, není známo. To, že do Českých zemí spolu s německými kolonisty nemusela přijít jenom římská církev, ale i tato náboženská hnutí, je nasnadě. V Českých zemích byla sice zavedena inkvizice roku 1257, ale z nejstarší doby nemáme zprávy o její činnosti, a tak není jisté, jestli byla zavedena kvůli podobným hnutím nebo kvůli přežívajícímu cyrilometodějskému pravoslaví. Ke komu se vztahují zmínky o „kacířích“ v českých dokumentech z druhé poloviny 13. století, není vůbec jasné. Konkrétně jsou u nás „heretická“ náboženská hnutí doložena až ve 14. století. A pokud máme o těchto náboženských hnutích u nás zprávy, zpravidla se také jedná o přistěhovalce. Z pozdějších zpráv spíše vyplývá, že podobně jako se římská církev ve druhé polovině 13. a po většinu 14. století věnovala výlučně německým přistěhovalcům a nechtěla se dostat do konfliktu s českým obyvatelstvem, tak se také i inkvizice „starala“ výlučně o německé obyvatelstvo, a ani ve snu by ji nenapadlo, že by měla mít pravomoc i nad českým obyvatelstvem.
Přestože byla do konce 13. století síť far rozšířena natolik, že mohla teoreticky sloužit k dohledu i nad českým obyvatelstvem, jelikož se církev věnovala hlavně vybírání feudálních dávek, a ne ideologii, vládla zde v porovnání s říší tolerantní atmosféra. Proto do Čech po svém zákazu utekli begardi – bratři a sestry volného ducha z Rakouska. Jen v pražské diecézi jich bylo přes dva tisíce. Když inkvizitoři čtrnáct těchto begardů upálili, pražský biskup Jan IV. z Dražic, známý svou učeností, „prokacířskostí“ a proslovanskostí, inkvizitory sesadil a vězněné begardy propustil. Begardi se pak rozšířili ještě víc. …Nejspíš také proto, že Jan za tento svůj čin musel na jedenáct let „na kobereček“ do Avignonu, takže tu po dost dlouhou dobu v podstatě nebyl téměř žádný „dohled“.
V pozdější křižácké válce proti valdenským v jižních Čechách se rovněž mluví o německém obyvatelstvu. České obyvatelstvo zřejmě nebylo ve větší míře zapojeno ani do těchto, do Čech nově přišlých hnutí. Ve stejné době je však v Praze zakládán slovanský klášter, z důvodu (uvedeném v samotné papežově bule, nikoli v žádosti Karla IV.), že v Čechách je mnoho pravoslavných, kteří latinskou liturgii nepřijmou.
Dokonce i skutečnost, že v Čechách bylo založeno arcibiskupství až jako v posledním království na kontinentě, můžeme asi nejsnáze vysvětlit tak, že předtím ani nebylo pro koho, že tady prostě nebylo dost „oveček“. …Ostatně i v Karlově pozvání rakouského kazatele Konráda Waldhausera, který kázal německy Němcům – měl tedy držet na uzdě německé prořímské fanatiky, můžeme spatřovat důkaz, že římský kult se tehdy ještě českého obyvatelstva tolik netýkal.
Češi se dostali do intenzivnějšího kontaktu s římským kultem až poté, co se začali stěhovat do měst. K tomu přispělo Karlovo rozšíření Prahy o Nové Město a jeho osídlení českým obyvatelstvem, později pak mor roku 1380, po kterém se většina měst výrazně počeštila. Za jednu z příčin vzniku husitství – a rozhodně ne zanedbatelnou – tedy můžeme považovat skutečnost, že do měst, kde již byla zahnízděna římská církev, přišlo české obyvatelstvo, které nebylo na její praktiky zvyklé, a rozhodně nebylo ochotné si od ní nechat líbit to, co si od ní předtím nechali líbit Němci. Krátce a jasně: v té době přichází české obyvatelstvo poprvé do kontaktu s římským kultem – a odmítá jej.
Můžeme tedy říci, že za celou předbělohorskou dobu můžeme v Čechách najít nějaký intenzivnější a plošnější vliv římského kultu na české obyvatelstvo pouze zhruba v posledních třech desítiletích 14. století. I tento vliv byl do jisté míry tlumen pobytem papežů v Avignonu, pozdějším vícepapežstvím a konfliktem církve s králem. Přesto i toto, z dějinného hlediska krátké a tlumené působení, vyvolalo okamžitě odpor, který vyústil v husitské bouře.
Církev k nám přišla s německými kolonisty, podobně jako k nám později přišla s ukrajinskými dělníky ukrajinská mafie – a podobným způsobem na nich parazitovala.
Tvrdit, že Čechy byly někdy „katolické“, a že pobělohorská násilná „katolizace“ byla „re-katolizací“, je proto zcela absurdní.
Římský kult byl pro Čechy vždy pouze pobělohorským okupačním kultem.
Převzato z blogu autora
