A je to!

Sledujeme-li rozhovory gaučových analytiků, a na internetu je mnoho těch, kteří si činí nárok na to, že se vyznají ve světové politice, vztazích mezi státy apod., tak vidíme, že těmto událostem dávají buď superdůležitost, anebo naopak význam žádný. Přitom užívají, dle mého názoru, dost podivné argumenty.

Nejsem politik a nikdy jsem se politikou na státní úrovni nezabýval. Věnoval jsem se ekonomice, pracoval jsem v administrativě prezidenta (Jelcina – pozn. překl.) a nezbytnost chápat, jak se přijímají mezinárodní ekonomická rozhodnutí, byla, ovšem velmi důležitá. Mým šéfem byl vedoucí ekonomického oddělení prezidentovy administrativy Livšic, a ten velmi často a intenzivně jednal s partnery z G7 a dalšími. Měl jsem v důsledku toho jisté představy a přinejmenším jsem chápal, o co se jednalo. Proto ony gaučové analytiky považuji za brouky pytlíky, protože podle toho, jak hovoří a co říkají, tak vůbec nevědí, o co jde. 

A tady začíná věc, kterou jsem chtěl dnes probrat, a která je, podle mého, docela důležitá. Při rozhovorech státních představitelů, ale i těch, kteří vedou jednání vůbec, že bez výjimky stanovuje hierarchie úkolů. Tedy to, co je pro nás důležité, a to, na co se můžeme vykašlat. Přitom existuje naprosto betonový princip: Jestliže pro nás nějaká otázka není důležitá, ale pro konkurenta důležitá je, pak je možné tuto otázku postoupit za to, co je pro nás důležitější. Jestliže se u vás a protistrany hierarchie neshodují, pak je to velmi příznivá situace, protože on vám postoupí otázku s hlediska důležitosti třetí, vy jemu také, a oba řešíte dvě otázky pro sebe důležité. Je to logické a není v této věci co řešit. Pokud máte oba stejnou otázku, tak začíná problém. Je ale jasné, že v žádném případě nesmíte svou hierarchii dát poznat, protože cenu pro vás důležité otázky pak může vyšponovat mnohem výše, než jaká mohla původně být.

Existuje naprosto neprůstřelné pravidlo, že první otázka, kterou vždy dávají lidé nacházející se u moci, je  otázka moci. Tedy, v první řadě musí být řešeny úkoly, zajišťující zachování moci. Z tohoto důvodu mě naprosto šokují různí naivní lidé, kteří začínají filozofovat o tom, že ruská státní moc musí pomáhat lidem. Já vůbec neodmítám, že má lidu sloužit, ale pokud je na stole otázka moci, v našem konkrétním ruském případě, kdy probíhá kolosální práce na smetení vládnoucí politické vrchnosti, tak je klíčovým úkolem udržení své pozice ve státní moci. Přitom je třeba vysvětlit, mj. i lidem, že pokud se dostanou k moci liberálové, tak nás potkají velké problémy a na lidi nebude myslet vůbec nikdo. 

Z toho důvodu je sice možné silně nadávat na Putina a jeho partu, která utiskuje svobodu a demokracii (ačkoli, upřímně řečeno, lidé, které utiskují, nebojují ani za svobodu, ani za demokracii). Přitom ale je nutno chápat, že to, co se v naší zemi dělá – a dělá se toho velmi mnoho – je přece jen velké pozitivum, které nás výrazně odlišuje od 90. let, kdy vládli liberálové. A to je reálný problém, s nímž je třeba něco dělat. 

Takže, pokud chceme pochopit, co je zásadně důležité, tak musíme především pochopit hierarchii, v rámci níž rozhodují osoby, zasedající na summitech – ať už je to G7, NATO, nebo na setkání Bidena s Putinem. 

Takže klíčovým tématem je hierarchie cílů a úkolů. Co je v Rusku jasné, je, že o skupině nacházející se u moci se lze přít, jaké má tato skupina cíle, protože obraz budoucnosti nakreslen není, nicméně lze vytvářet nějaké pravděpodobné hypotézy. Jedno lze říci naprosto přesně – že to není liberální skupina, protože ta je krajně agresivní, a proto s ní bojují. Posuzovat dnes Ruskou situaci nechci, protože probíhající události souvisí s mezinárodním kontextem. Ale to, co se děje na Západě – hierarchie, cíle a úkoly – je velmi zřejmé.

V USA, které vytyčují hlavní cíl, probíhá zoufalý boj o moc, přičemž tam už nejsou dva hráči, Trumpova Republikánská strana (a za ní stojící průmyslníci) a Demokratická strana (a za ní stojící finančníci, vysocí úředníci a velké společnosti IT, které můžeme nazvat obecně „digitalisté“). To vše v situaci, kdy v některých státech, v některých volebních okrscích probíhá revize přepočtu odevzdaných hlasů voličů, která může prokázat, že došlo k falšování voleb. Je možné, že se nic nenajde, ale je velmi pravděpodobné, že ano. Přinejmenším proto, že USA nemají žádný jednotný systém zajištění regulérnosti hlasování, ale ani přepočtu hlasů. A k intenzivnímu falšování voleb docházelo už od 60. let minulého století. Navíc, podle posledních informací, se hýbe židle pod viceprezidentkou K. Harrisovou. (Před několika dny se skupina demokratických kongresmanů obrátila na prezidenta Bidena s výzvou k odvolání K. Harrisové z funkce viceprezidentky USA pro její neschopnost řešit migrační krizi a její kategorické odmítnutí návštěvy americko-mexické hranice – pozn. překl.)

Takže se vede velmi tvrdý souboj i uvnitř liberálně-demokratické skupiny – mezi bankéři, kteří vedli elity řídících struktur už někdy od poloviny 70. let (po odstoupení prezidenta Nixona), a novou skupinou, již zmíněných „digitalistů“ (kam patří společnosti jako Google, Amazon, Microsoft a další). Vtip je v tom, že digitalisté mají  jiné zdroje než bankéři. Jde o to, že bankéři měli zdroje související s bankami, pak přes „Deep State“ převzali kontrolu nad dalším zdrojem – státním rozpočtem – a když si mysleli, že už mají všecko, tak se ukázalo, že jsou tu ještě nepodělené zdroje a digitální giganti předvedli, jak jich využít. Jak je možné, že je bankéři neuhlídali, je věc jiná. Nejspíš byli natolik zaujati bojem s těmi, kteří vypěstovali Trumpa, že nepochopili, co se děje. 

Ten zápas vidíme, protože vidíme, jak začíná nájezd na digitalisty. Vidíme nájezdy na Billa Gatese, na Bezose, zpřísnění legislativy týkající se digitalistů, včetně daňové. Na finančníky najíždět není nutné, protože nad nimi visí Damoklův meč očekávaných pádů finančních trhů. Prakticky všechny mezinárodní velké banky jsou dnes ve stavu, v jakém se v roce 2008 nacházela společnost Lehmann Brothers…

Překlad: st.hroch 20210620