Americká reakce v řezu a perspektivě

Spojené státy poskytly Rusku písemnou odpověď na jeho bezpečnostní návrhy, a stejně tak NATO. Reakci NATO však není třeba posuzovat samostatně. Je totožná s americkou odpovědí a nemohla být jiná, protože USA jsou páteří NATO.

USA požádaly, aby odpověď nebyla zveřejněna, ale ministr Blinken během tiskové konference nastínil hlavní body odpovědi. Na základě Blinkenových slov lze dokument rozdělit do tří částí:

• USA nevidí pro ruské obavy žádný důvod a nepovažují je za oprávněné.
• USA mají vlastní bezpečnostní obavy z Ruska, které jsou uvedeny v tomto dokumentu.
• USA jsou nicméně ochotny jednat o všech otázkách a na všech úrovních a dokument uvádí oblasti, v nichž je podle Washingtonu spolupráce s Ruskem možná.

Malým (taktickým), ale významným vítězstvím ruské diplomacie je, že USA byly nuceny písemně odpovědět, ačkoli se k tomu zdráhaly. To je zatím z dobrých věcí vše. Myslím, že neochota Washingtonu zveřejnit tento dokument nemá nic společného s nějakými „tajemstvími“ nebo „ústupky“.

Dokumenty tohoto druhu jsou psány s předpokladem, že se jejich obsah stane velmi rychle známým. Sami Američané dali Kongresu na vědomí, že se o dopise dozvěděl, takže půl tisíce kongresmanů a senátorů + několik tisíc zaměstnanců jejich štábů a kongresového aparátu je úrodným polem pro úniky informací. Zejména s ohledem na skutečnost, že polovina kongresmanů je v opozici vůči administrativě a úniky mezinárodních dokumentů s následným obviněním z velezrady jsou standardní metodou amerického vnitřního boje.

Předpokládám, že snahu o utajení Američané alespoň oficiálně podnikají proto, aby snížili možnost informačního tlaku ze strany Ruska během jednání, která Washington přece jen očekává.

Proč musí Američané vyjednávat, i když o ničem vyjednávat nechtějí?

1. Protože se stalo, že celý kolektivní Západ nedokázal zabránit ruské iniciativě (v NATO a EU existuje jasný rozkol ve vztahu k Rusku), Američané musí projevit „dobrou vůli“. Jednání mohou kdykoli ztroskotat, nemusí vést k žádnému konkrétnímu výsledku, ale USA musí svým spojencům ukázat, že usilují o mírové řešení a že za neúspěch procesu může Rusko.
2. K obnovení jednoty Západu kolem sebe USA potřebují čas a alespoň virtuální vítězství. Washington se tak snaží získat čas na vyjednávání, které mohou Američané kdykoli zmařit, protože si ponechávají možnost rozsáhlé vojenské provokace na Ukrajině.
3. Spojené státy se musí chopit informační agendy. Rusko je velmi úspěšným mírotvůrcem, i když tvrdým. Prosté odmítnutí mluvit škodí image a spojenci to nepochopí. USA hází míč na ruskou stranu a snaží se Moskvu donutit, aby si vybrala mezi souhlasem se zahájením z podstaty věci nesmyslných rozhovorů, v nichž se Američané budou snažit vyřešit své problémy, a „nekonstruktivním odmítnutím“ diskuse a hledáním kompromisu.

Faktem je, že americké protinávrhy formálně splňují všechny požadavky, které na ně kladl Sergej Lavrov. Jsou formulovány písemně a uvádějí, které konkrétní body ruských návrhů USA nevyhovují, a také návrhy otázek, které by Amerika chtěla řešit. Nestačí chápat, že se Američané na ničem dohodnout nechtějí. Je třeba umět o tom přesvědčit i Evropany. Vzhledem k americkému požadavku dokument nezveřejňovat, se navíc diskuse může opírat nikoli o jasné znění textu, ale o jeho slovní výklad, což USA otevírá široký manévrovací prostor.

Ve skutečnosti nikdo neočekával snadné řešení. Američané byli vždy obtížným partnerem pro vyjednávání. Navzdory prudkému poklesu kvality amerických politiků a diplomatů v posledních několika desetiletích má Washington stále k dispozici staletou tradici a poměrně kvalifikovaný personál. Zdánlivá lehkost, s jakou ruská diplomacie v posledních letech předstihla americkou, nesouvisí ani tak se slabostí samotných Američanů, jako spíše s vyšší úrovní ruské diplomacie.

Neměli bychom zapomínat, že v několika desetiletích, kdy ministerstvo zahraničí usnulo na vavřínech, sklízelo plody hegemonie a z diplomacie kompromisu se stala diplomacie pokynů, museli ruští diplomaté účinně hájit státní zájmy v podmínkách zjevné ruské slabosti a drtivé převahy protivníků ve všech oblastech a směrech. Právě v těchto obtížných podmínkách se talentovaní pracovníci zdokonalují v umění dosáhnout co nejlepšího výsledku i za těch nejnepříznivějších okolností.

Jaké má Rusko možnosti reakce? Existují tři hlavní možnosti, z nichž dvě podle mého názoru nejsou dobré (příliš snadno se kalkuluje, což znamená, že Američané na ně musí být připraveni) a jedna je poměrně účinná, pokud předpokládáme, že Rusko se svou tvrdostí snaží donutit USA, aby veřejně přiznaly a napravily změněný poměr sil na mezinárodní scéně v systému mezinárodních smluv. Moskva přitom vyvíjí tlak ve dvou hlavních směrech:

Jak přímo na USA, tak na jejich spojence, kteří představují slabý článek ve struktuře západních aliancí.

Dva extrémy jsou neúčinné:

1. Prosté odmítnutí vyjednávání pod záminkou americké nekonstruktivnosti.
2. Bezpodmínečný souhlas s jednáním navzdory americké nekonstruktivitě.

V obou případech Rusko vstupuje na cestu uzavřenou pro manévrování, na které lze předem vypočítat jeho další krok, protože existují pouze dva směry pohybu. Buď striktně dopředu, anebo přísně vzad (postupovat nebo ustupovat).

Tyto možnosti jsou velmi náročné na zdroje a dokonce i Američané, kteří se v dobách své hegemonie snažili rozdrtit jakoukoli opozici vůči své politice, aniž by mluvili, manévrovali nebo dělali kompromisy, zjistili, že ani absolutní silová převaha nepřináší vítězství, pokud je protivník dostatečně tvrdohlavý a zaujímá obranyschopnou pozici.

Mnohem slibnější se mi zdá pokračovat v práci směrem, který původně oznámilo ruské ministerstvo zahraničí. Tedy aniž by zcela přerušilo kontakty (vyměnilo s Američany obavy za obavy), jak slíbilo, aby Rusko prudce zvýšilo vojenský a technický tlak na Spojené státy a zejména nekonstruktivní západní země. Jak rádi říkají ve Washingtonu, „zvýšit cenu“ za jejich politiku a donutit je hledat kompromis, který nyní odmítají.

Samozřejmě je třeba mít na paměti, že výše zmíněná možnost rozsáhlé vojenské provokace na Ukrajině je stále v rukou Washingtonu.

Především však klesá schopnost USA zvládnout ukrajinskou krizi. Washington může provokaci zorganizovat, ale nemůže kontrolovat její průběh a výsledek. Proto je takový krok pro USA velmi riskantní, protože šance na výhru jsou malé a šance na prohru vysoké.

Za druhé, USA jsou vázány lhůtou pro čínskou scénu. Není náhodou, že vyhlásili bezprostřední ruský útok na Ukrajinu v období zimy a snaží se tento „útok“ zorganizovat. Do dubna, maximálně do května, potřebují Američané pevně připoutat Rusko k evropskému kolejišti (předpokládá se, že to může být provedeno válkou na Ukrajině a následným prudkým nárůstem ruské konfrontace s evropskými spojenci USA).

V ideálním případě by USA nasazením relativně malých sil na evropském válčišti (aby dodaly odvahu spojencům) a zorganizováním tvrdé konfrontace po vzoru krizí z dob studené války měly být schopny soustředit všechny své síly proti Číně a vyřešit čínský problém během příštího roku, poté by se znovu zapojily do jednání s Ruskem.

Plán je to dobrodružný, ale Američané nemají lepší. V ideálním případě, pokud by se podařilo dosáhnout plnohodnotné konfrontace mezi Ruskem a Evropou, by to zasadilo ránu i čínské strategii Jeden pás, jedna cesta, protože by nebylo třeba dláždit obchodní cesty do nepřátelské Evropy a dlouholeté úsilí Číny a Ruska by bylo, pokud ne zcela zničeno, tak by se alespoň několikanásobně, ne-li řádově, snížila jeho účinnost.

Rusko tak bude pokračovat ve strategii zvyšování nátlaku, aniž by přerušilo jednání, a dostane tak Spojené státy do svízelné situace. Na jedné straně bude Washington potřebovat jistotu v Evropě, aby mohl plánovat své akce na Dálném východě, kde USA se obávají, že během několika let postoupí Číně námořní převahu, načež nebude možné vyvinout na Peking vážný tlak a americký alianční systém v oblasti APAC se zhroutí.

Na druhou stranu ruský vojenský a technický tlak rychle zhorší celkovou pozici USA a jejich nejvěrnějších spojenců a ukrajinská provokace (již tak velmi riskantní) bude den ode dne efemérnější a pravděpodobněji se stane velkou prohrou.

Nicméně vzhledem k tomu, že USA doprovodily svou písemnou odpověď Rusku prohlášeními, že Moskva do konce února určitě zaútočí na Ukrajinu, je ve Washingtonu více než dost ochoty hrát si na válku, aby se varianta vážné vojenské krize ve východní Evropě s úplným zničením ukrajinské státnosti a možná i Moldavska v prvním důsledku nezdála zcela nepravděpodobná.

Zdroj: Ukraina.ru

Překlad: st.hroch 20220129