Jsme průmyslová země (a byli jsme takoví už za Rakouska) a je samozřejmé, že průmyslová výroba (pokud je na vysoké úrovni) pokrývá nejen potřeby vlastní země, ale musí i exportovat.
Nedávno jsem četl článek, kde se popisovala fakt, že při privatizaci v devadesátých letech přešel náš národní (čti státní) podnik do majetku německé firmy se stejným výrobním programem. Vypadalo to nadějně, ale po řadě let se zjišťuje, že z naší firmy se stal jen subdodavatel dílů pro výrobky nadřazené firmy a po zautomatizování výroby tu máme jen montovnu s menším počtem zaměstnanců, než tomu bylo v době její samostatnosti.
Sám jsem tuto situaci mohl vidět v době masové privatizace. Firma, ve které jsem pracoval, měla vlastní výzkumnou a vývojovou základnu, projekci, několik výrobních závodů a rozsáhlé montážní kapacity. V rámci privatizace přišly i nabídky ze zahraničí. Jedna požadovala, aby, pokud v privatizaci uspěje, dostala státní záruky, že navazující státní sektor bude produkci trvale odebírat, druhý zájemce rovnou uvedl, že má zájem jen o výzkum a vývoj spolu s nejlépe vybaveným výrobním závodem. Nakonec tedy naše firma přešla do majetku skupiny tehdejších porevolučních manažerů, kteří si vyjednali několikaletý úvěr od bank na splacení kupní ceny.
V dalším období se tato firma zaměřila na získání zahraničních zakázek, na čemž za socialismu nebyl zájem. Protože vývoj skutečně moderních výrobků se ve firmě nezastavil, znamenalo to spolu s našimi cenami zahraniční příležitosti. Podařilo se zahraniční zakázky skutečně získat, a to nejen v několika zemích původního socialistického tábora, ale i v Turecku, Iránu, Malajsii a Indii. Dokonce se pár kusů jednoho výrobku podařilo udat i v USA, a to sice na základě trochu pikantní skutečnosti, že šlo o náš zmodernizovaný produkt, odvozený ze sovětského výrobku z padesátých let, který zase byl okopírovaným americkým produktem, předaným Sovětskému svazu v rámci válečné pomoci (a ten produkt se ve vzhledově stejném provedení používá v USA dosud).
Takže dnes tato česká firma (jméno neuvádím, aby to nebylo považováno za placenou propagaci) dodává do Polska, Maďarska, Běloruska, Srbska či Turecka. A dokonce byla přijata do sdružení západních firem mezi ty, které se kdysi zajímaly o zdejší privatizaci. Velká zakázka byla před lety za spolupráce turecké stavební firmy na spadnutí v Iráku, ale po likvidací Bin Ládina a válce v Zálivu tato možnost padla.
V několika případech náš stát tyto zahraniční aktivity podpořil, ať již účastí zástupce naší vlády na jednáních nebo uspořádáním prezentace na našem velvyslanectví v dané zemi. Tady je taková součinnost choulostivá, protože by měla být v souladu s aktivitami politickými. To vidíme právě teď, když některé islámské státy ruší jednání našeho předsedy vlády nebo našich ministrů vzhledem k naší bezvýhradné podpoře Izraele v současném dramatu v Palestině.
V té souvislosti bych se zmínil, že jedna věc se u nás také změnila – k horšímu. Ministři příslušných rezortů se po roce 1990 rekrutovali z odborníků v této oblasti. V současné multistranické vládě to tak nevypadá. Aby se uspokojily požadavky všech koaličních stran, dostávají ministerská křesla politici a nikoliv odborníci. No a pokud oni také musí uspokojit své spolustraníky a zajistit jim dobře placená místa ve svých „poradních“ sborech, nezbude na opravdové odborníky-nestraníky místo. Zdá se, že se vracíme v trochu modifikované variantě k podmínce, že na těchto místech musel dotyčný kdysi mít rudou knížku.
