Chceme žít!

Jako dětem nám vyhrožovali Makarenkem. Tenkrát se děti vychovávaly výpraskem, nikoliv psychologickým popraskem (rozuměj psychopatickým mučením). Když jsme zlobili doma nebo ve škole, dostali jsme pěkně nařezáno a všechno bylo zase v pořádku.

Později pak nastoupil i jakýsi humanismus, o kterém si naši vychovatelé někde přečetli, a pak nastalo nekonečné psychologické udolávání, kterému nikdo z mladistvých delikventů nerozuměl. Když fyzické tresty a psychická mučení nepomáhaly, vytáhli na nás ten nejvyšší trumf: „Makarenka, na vás holoto!“

Matka byla učitelka. V knihovně měla nečtenou Makarenkovu knihu „Chceme žít“. Byla tlustá a budila hrůzu. Ta kniha, myslím, nikoliv matka. Jako děti jsme se domnívali, že Makarenko musel být pěkný sígr, mnohem horší nežli fašisté, o kterých nám pamětníci, rodiče a prarodiče, vyprávěli hrůzostrašné historky. Nějak nám zapomněli vysvětlit, že nacisté a fašisté vlastně vyhráli válku. Jenom ve vhodné chvíli převlékli uniformy a začali bojovat v jiných barvách.  Had svléká kůži.

Zmíněnou knihu jsem našel po smrti své matky v její pozůstalosti. Zbavil jsem se podprahové předpojatosti z dětství, že musí být horší nežli Kapitál, Mein Kampf a Bible, a začal ji číst. Hned na prvních stránkách se dostavilo překvapení.

Touha žít je velice zvláštní. Každému, kdo chce žít, lze velice snadno dokázat, že žít vůbec nechce. K tomu, aby přiznal barvy, není potřeba žádného náležitého peněžitého úplatku, ani fyzického nebo psychického násilí. Stačí mu pouze prázdná mysl a zdravý rozum, ale s tímto je právě ta největší potíž. Dnes se takového zboží vůbec nedostává. Jenom kvůli tomu, že všichni chtějí žít.

Na druhé straně by bylo přece hloupé, někomu jeho chuť žít vymlouvat, když ji lze ekonomicky velice dobře využívat ve svůj ekonomický prospěch. Nebýt toho, že chceme žít, nebylo by ekonomiky, politiky, svárů ani válek. Prostě bychom si vesele, šťastně a zdravě žili. Šílencům pomateným chutí žít to však vysvětlit nijak nelze.

Žízeň po životě nelze z lidí nijak vymlátit, neboť jde až za hrob. Aby se v lidech její ekonomická síla podporovala, nenápadně se jim podsouvá, že fyzickou smrtí tato touha končí nebo dochází naplnění. Absolutní zánik nebo nebe jsou však nejisté. Zato jistota utrpení a pekla je denně reálná. A každý uznává, že jistota je jistota.

Chuť žít nelze lidem nijak rozmluvit. Všichni filosofové selhali. Takové snahy pouze žízeň po životě podporují. Násilí, respektive vyhrožování násilím, propaganda a reklama jsou zcela osvědčené efektivní prostředky, jak podněcovat ekonomickou produktivní sílu lidských zdrojů.

Ve skutečnosti nikdo nechce žít. Všichni chtějí umřít. Lze to velice snadno dokázat bez všech donucovacích prostředků. Jen ten čistý rozum a čistá mysl k tomu schází. Díky tomu, že lidé chtějí žít, tak vůbec nežijí. Jsou již dávno mrtví. To pouze jejich stíny dočasně rezonují na křivém zrcadle pekla tohoto světa. A dnes dokonce již ani tam, neboť se digitálně promítají do pekla za ním ještě horším. Je to peklo za peklem.

Tento svět není tento svět, ale onen. Proroci, které jsme ukamenovali a ukřižovali, na to přišli již dávno. Je docela možné, že my na to přijdeme brzy také. Neslyšíte, jak nám hezky zvoní hrana?