Čína a USA vstoupily do dalšího kola hospodářské války

Co přijde dřív: sociálně-ekonomická krize v Číně pod úderem amerických sankcí, nebo rozpad amerického světového systému pod vlivem společného úsilí Ruska, Číny a jejich spojenců?

Příměří namísto smíření

Musíme chápat, že když mluvíme o obchodní válce, klíčovým slovem, v tomto sousloví je – válka. Přerůstání nevyřešeného hospodářského konfliktu ve vojenský je prakticky nevyhnutelné, s výjimkou:

1. Nalezení kompromisu (mimořádně vzácné a svědčí o absenci skutečných příčin hospodářského konfliktu);

2. Parita vojenských možností stran, která činí výsledek vojenského střetnutí náhodným, ale náklady na válku vysoko překračují možnou výhody;

Takže máme plné právo dívat se na probíhající americko-čínský hospodářský konflikt jako na obyčejnou válku, vedenou neválečnými prostředky výlučně proto, že v současné geopolitické konfiguraci nejsou USA schopny Čínu zničit. Proto USA zkoušení uštědřit Číně nepřijatelnou škodu pomocí hospodářských sankcí.

Washington přitom intenzivně pracuje i na změně geopolitického charakteru ve směru, který potřebuje. Trumpem ohlášená politika, kterou se mnozí pokoušejí prezentovat jako záměr ke smíření s Ruskem, ve skutečnosti směřuje nikoli ke smíření, ale k příměří. Příměří s Ruskem je pro Washington nezbytné, aby Čína a Irán zůstaly osamoceny s americkou mocí, a navíc se musely ohlížet na Rusko – formálně neutrální, ale politicky podporující USA – nacházející se v jejich týlu. To by okamžitě změnilo rovnováhu sil ve prospěch Washingtonu a poskytlo všechny předpoklady pro přerůstání hospodářské války ve vojenskou intervenci, nebude-li americké ultimátum přijato.

Spojené státy ale chápou, že přesvědčit Rusko ke zradě spojenců není prakticky možné. Protože poté, co si to Washington vyřídí s Iránem, potlačí Čínu a obnoví plnou suverenitu nad EU, tak se hned vrátí k politice potlačení Ruska, které ovšem už bude bez spojenců.

Peking je reálně hospodářsky zranitelný

Politika hospodářských sankcí je proto stejně důležitá jako politická složka amerického útoku na Čínu. Čína je sankcemi mnohem zranitelnější než Írán a Rusko. Írán prakticky obchoduje na světovém trhu jen ropou, s omezenou nabídkou a velkou poptávkou. Americké sankce vedou ke zlevnění íránské ropy, která se ale pro spotřebitele stává o to lákavější. Íránskou ropu nakupuje i Čína (jejíž průmysl pociťuje rostoucí potřebu energonosičů), neodmítají ji (ani pod tlakem USA) země EU, nakonec i to Rusko není proti nákupu levné iránské ropy k záměně dražší vlastní exportní ropy na svém vnitřním trhu. Při takové poptávce po hlavním exportním produktu nebudou sankce proti Íránu nikdy fungovat, a proto USA hledají způsob, jak otázku vyřešit silou.

Rusku se podařilo vybudovat prakticky soběstačnou ekonomiku. Politika sankcí, kterou kolektivní Západ proti Rusku uplatňuje od roku 2014, svědčí o tom, že při přerušení hospodářských styků více trpí ekonomiky zemí Západu. Rusko si může dovolit dokonce i úplnou soběstačnost. Sice poklesne životní úroveň, ale stát a společnost jako celek jsou schopny přežít díky vnitřním zdrojům. Na druhé straně, bez účasti Ruska v systému světového obchodu se začne globální ekonomika kácet jako domino (od slabších ekonomik k silným).

Současná čínská ekonomika se vytvářela od konce sedmdesátých let na základě těsné spolupráce s USA. Vzájemné investice představují stovky miliard dolarů. Čínský průmysl je postaven na základě amerických technologií a kriticky závisí na americkém trhu.

Proces diverzifikace rizik a přeorientování na jiné trhy, například v koncepci „Jeden pás – jedna cesta“ se intenzivně rozbíhá teprve v posledních deseti letech a zatím Číně dostatečnou nezávislost na USA nezajistil. Na rozdíl od Ruska je Peking reálně zranitelný ekonomickým nátlakem.

Mimochodem je třeba mít na zřeteli, že nejen Čína závisí na americkém trhu, ale i Spojené státy jsou závislé na dodávkách velkého množství zboží čínské výroby, které se v nich dávno nevyrábí. Přitom další země nejsou v krátké perspektivě schopny výpadek čínského zboží nahradit – nejen cenou, ale ani objemem dodávek. Znamená to, že zavedení hospodářské války s Čínou je schopno vyvolat v USA nedostatek zboží.

Trumpova administrativa má za to, že se tento deficit nedotkne kriticky důležitého zboží, ale ještě víc nadějí Washington vkládá do relativně rychlého průběhu konfliktu, kdy bude Peking nucen kapitulovat dřív, než se následky hospodářské války projeví v samotných USA (podobně jako SSSR a soc.soustava v 90.letech – pozn.překl.).

Trumpova „bezchybná“ strategie ve strategických směrech pro USA zranitelných

Zdálo by se, že Trump zvolil bezchybnou strategii. Na Čínu tlačí hospodářsky, přičemž tak, aby ona nemohla odpovědět symetricky (USA exportují do Číny podstatně méně produkce, než z ní dovážejí). Souběžně s tím Washington vytrvale navrhuje všem zájemcům společný nátlak na Peking (vyžaduje jejich připojení k sankcím pod pohrůžkou sankcí vůči nim samým). Spojené státy na druhé straně čekají, až Peking začne váhat a hledat kontakty pro předložení návrhů na kompromis, aby spojencům demonstroval slabost Pekingu a přiměl je k opuštění svazku s ním.

Peking však zatím nachází možnosti k asymetrickým odpovědím. Čína, s ohledem na tradiční mentalitu a tisíciletou politickou etiku, nemůže neodpovědět zrcadlově. Proto se viditelná část ledovce čínských kontrasankcí více podobá mechanickému zvýšení cel na americké zboží. Experti, trpící ekonomickou omezeností, kteří se orientují právě na tato (viditelná) protiopatření, tvrdí, že Čína prohrála hospodářskou válku ještě před jejím zahájením. Jsou vedeni zjevnou převahou čínského exportu do USA nad dovozem z USA, z čehož dělají jasný závěr, že škoda způsobovaná americkými cly Číně (při její totální závislosti na americkém trhu) značně převyšuje škodu, kterou odvetou může způsobit Čína Americe.

Nicméně USA se nevzrušují zbytečně, ale pokoušejí se vytvořit podmínky k přenesení sporu do vojensko-politické roviny, kde mají zatím jadernou převahu. Ohromná část čínských protiopatření je však „pod hladinou“.

Peking za prvé využívá nadbytek svých zdrojů k rozpoutání závodů v námořních zbraních. Čínské námořnictvo je prakticky schopno blokovat přístup z Tichého oceánu do Indického. Kromě toho Čína, opírající se o síly flotily a řetěz budovaných základen, zajišťuje svou vojensko-politickou dominanci v Jihovýchodní Asii. Zatímco americká finančně-ekonomická hegemonie se opírá výhradně o hegemonii vojenskou. Pokud hegemon přenechá alternativní síle vojenskou dominanci v konkrétním regionu, tak k této síle přechází i dominance hospodářská.

Za druhé Čína podporuje protiamerické režimy na celém světě (od Sýrie po Venezuelu). Přitom to dělá každým dnem aktivněji a otevřeněji. Zdrojů na to má Peking více než dost, protože je investuje v podobě úvěrů a investic, ale ne bezplatné pomoci. V důsledku toho Čína vydělává, zatímco Spojené státy jsou nuceny rozptylovat síly po celém světě, což je nesmyslné, protože zatím nedokáží dokonce ani na svém „zadním dvorku“ vyměnit režim ve Venezuele.

To je nejlepší Rusko-čínská operace, protože USA, neschopné realizovat dokonce ani Monroeovu doktrínu, už zjevně nemohou aspirovat na globální hegemonii. O jakém planetárním vlivu hovořit, jestliže po oficiálním vyhlášení boje za změnu režimu není Washington půl roku schopen si poradit s nikoli nejsilnějším státem Latinské Ameriky?

Čína se tak zrcadlovou reakcí (pro uklidnění vlastního veřejného mínění) soustřeďuje na strategické směry, zranitelné pro USA, kde díky chytrému manévru pomocí zdrojů vytváří lokální převahu v silách.

Proto se čínsko-americká opozice z operace jednostranně vítězné, pro USA změnila v závod o přežití.

Rusko se samo rozhodne, jak a koho podpoří

Otázka spočívá v tom, co přijde dřív: Zda sociálně-ekonomická krize v Číně pod údery amerických sankcí, nebo rozpad amerikocentrického světového systému pod vlivem společného úsilí Ruska, Číny a jejich spojenců.

Přitom právě Rusko je v tomto systému klíčovým článkem. Ono prakticky nezávisí na obchodu s USA. Washington se přesvědčil, že nemá a v blízké době ani nebude mít možnost zničit ruský stát ani hospodářsky ani vojensky. Zůstávají ještě majdanové technologie, ale ty v Rusku zatím nefungují.

Ruská strategie se od čínské liší větší šetrností a pragmatismem. Je to podmíněno tím, že lidské a hospodářské zdroje Ruska (především kapacita vnitřního trhu) jsou s čínskými a evropskými nesrovnatelné. Moskva kromě toho po řadu let (byla tenkrát násobně slabší než USA a ještě si nezajistila finančně-ekonomickou nezávislost) byla nucena vzdorovat Washingtonu osamoceně. To si vyžádalo komplex nejednoduchých řešení/rozhodnutí, nanejvýš šetrné vynakládání nedostačujících zdrojů a vyhýbání se přímé konfrontaci.

Při řešení tohoto úkolu dosáhla ruská diplomacie filigránské virtuozity. Dokonce i vojenská řešení (Osetije 2008, Krym 2014, Sýrie 2015) byly diplomaticky zajištěna tak, že Spojené státy nedokázaly najít oficiální, mezinárodním právem nezpochybnitelnou záminku ke konfrontaci. Sankce byly uvalovány podle zásady: „Nám se nelíbí chování Ruska, protože odporuje našim zájmům“.

Principiální pozice Moskvy je neomezovat se zavazujícími spojeneckými smlouvami. Rusko se samo rozhodne, koho, jak a kdy podpoří. To není rozmar ani cynismus. Tak totiž nelze propočítat konkrétní chování Moskvy v konkrétní situaci a vnutit jí vlastní program.

Veškerá úsilí USA jsou zaměřena na podkopání autority ruské moci

Máme-li srovnat strategie, můžeme říci:

1. Washington používá výhradně násilný tlak, bez ohledu na to, zda se opozice rozvíjí ve vojensko-politické nebo finančně-diplomatické oblasti. Chápání umění manévru (dokonce i toho nejjednoduššího) za tři poslední dekády u amerických politiků a diplomatů dočista atrofovalo. Oni dokonce podvádějí, aniž by podvod skrývali a nutí uvěřit jim, protože jsou silnější.Vzhledem k tomu, že absolutní převaha USA v silách je za poslední léta nejen zpochybnitelná, ale otevřeně je odmítána, tak politika čím dál tím zaručeněji vede k prohře – a jiným uměním americká elita naučena nebyla.

2. Čína používá silový tlak v kombinaci s omezeným manévrem. Manévr je nezbytný v podstatě ke koncentraci převažujících sil na strategicky důležité úseky. V souvislosti s tím ho lze docela lehce propočítat. Proto bude čínský systém, přinášející velkolepé plody s tak předvídatelným protivníkem jako USA, proto bude ve střetnutí s minimálně inteligentním oponentem daleko méně efektivní.

3. Ruský systém je stejně založen na kombinaci manévru a silových akcí. Nicméně manévr v něm naprosto dominuje, ale silové akce jsou bodové a mají demonstrativně vynucený charakter. To Moskvě umožňuje dosahovat významných úspěchů při zapojení minimálních zdrojů. Jediným vážným nedostatkem takového systému je, že nemůže být vysvětlena národu (protože je zcela postaven na neočekávanosti a nevypočítatelnosti přijímaných rozhodnutí oponenty). Proto jsou slabým místem ruského systému vzájemné vztahy národa a moci. Dokud má moc důvěru v národě, může konat volně na mezinárodní scéně, nicméně oslabení důvěry musí nevyhnutelně vést k redukci možností manévrování ve prospěch předvídatelného silového nátlaku.

Právě proto je veškeré úsilí USA zaměřeno na podkopání autority ruské moci jak uvnitř země, tak i na mezinárodní scéně. Bez podpory se strany Ruska nikdo nemůže obstát před USA. Ale podpora Ruska, vycházející z omezené zdrojové základny, může být efektivní, pokud vedení země má k dispozici neomezené manévrovací možnosti.

A protože se taková možnost opírá o výjimečně vysokou úroveň důvěry vlastního obyvatelstva a (což je neméně důležité) spojenců, podkopání důvěry ruského obyvatelstva k ruské moci je pro USA hlavní, ale možná už jediným způsobem řešení vlastních geopolitických problémů.

Zdroj: Zvezda

Překlad: st.hroch 190528