Čtyři paradoxy a logika historických procesů

1. Není to paradox, když ti, kteří v padesátých letech minulého století prováděli nespravedlivé čistky (nejen) na vysokých školách, se pak stali v letech šedesátých těmi neprogresivnějšími kritiky prezidenta Novotného a reformátory, usilujícími už v Akčním programu a v následných 2000 slovech o postupnou a nenápadnou obnovu kapitalismu?
2. Je to jenom paradox, anebo už typická logika, když mnozí ze „soudruhů“ v ústředních orgánech a v médiích, kteří v šedesátém osmém kariérně neuspěli s tzv. reformou socialismu, v níž prý jen usilovali o jeho „lidskou tvář“, pak nikdy neemigrovali na východ, ale vždy jen na jih či západ od Budějic, aby pak byli s otevřenou náručí přijati právě tím kapitalistickým Západem, který do té doby měli v náplni své mediální práce jen ku kritice a k nenávisti?
3. Není to také paradox, že ti, kteří se začátkem let devadesátých pak vrátili ze Západu, aby tu zavedli demokracii, že se spojili s do té doby aktivními normalizačními komunisty a společně s nimi a s tzv. disidenty z jejich řad pak začali masivně obsazovat politické funkce, přičemž privatizačním „bankovním socialismem“ rozkrádali národní majetek vytvořený poctivci, kteří v ČR zůstali a celou tu dobu budovali stát?
4. A není to paradox už přímo úsměvný, když dnešním pamětníkům chtějí rok 1968 výchovně vysvětlovat čtyřicetiletí historikové nebo bývalí novotnovští či husákovští kariérní komunisté a modrokošilatí svazáci, kteří po plyšovém převratu – už bez srpu a kladiva, ale zato nově a kamarádsky – spolu s bývalými redaktory Svobodné Evropy vesele privatizovali a tzv. restituovali po léta budovaný a udržovaný národní majetek lidu?

A co tomu říká normální selský rozum? Jak on vidí ty většinové polito-logické procesy v nedemokratických i tzv. demokratických mocenských režimech dějin? Inu, vidí tam jenom to, co logika chování všech politických aktivistů vždy a stále stejně tvrdě ukazuje:

• Jak pro prospěcháře, kariéristy, sociopaty a další deprivanty je každý politický režim vždy jen příležitostí k realizaci vlastních čistě soukromých a kariérně obchodních projektů.
• Jak pro mnoho z nich vůbec není důležitá sociální idea a poctivost svědomí, zodpovědnost za činy, vztahy vůči ostatním a smysl pro spravedlnost, ale jen vlastní soukromý účet, majetkový prospěch, úrokový zisk a kariérní růst.
• Že jsou-li vnitrostátní držitelé mocenského vlivu občas v mediálně argumentační tísni, tak si nejen pro lid obecný vymyslí ještě další legendy a lži, ale i chladně zaktivizují své kamarády v donucovacích složkách policie a justice státu jenom proto, aby jim pomohli zničit politické protivníky.

No a jak to samé probíhá ještě o level výš – na úrovni mezinárodní? Inu, asi tak:

Protože politikové velmocí nikdy nepodepisují mezinárodní smlouvy kvůli potřebám svých spojenců, ale vždy jen kvůli svým národním a systémovým zájmům, nelze se pak divit, když potom někdy jen pro tyto zájmy rovnou zaktivizují i celé státní armády, včetně symbolických misí vojenské „soli da rity“ svých politických vazalů – tzv. smluvních spojenců.

Takže, není proto dnes už přímo úsměvné, vykládat o Okamurovi, že jeho hnutí SPD je jen typicky politický byznys-projekt, když všechny politické partaje, pokud uspějí ve volbách dnešní podoby, se pak automaticky začnou živit politikou, protože (podle svého vlastního zákona!) dostávají od daňových poplatníků mimořádné i pravidelné tučné odměny za hlasy a mandáty? A není rovněž úsměvné, že když pak začnou držet ve svých rukách moc, tak si ještě navíc v parlamentu odhlasují další nadlepšení vlastních poslaneckých, senátorských a úřednických platů opět z kasy toho – prý tak podle pana Macha zbytečného – státu?

Čím jiným zejména – jsou tudíž aktivity politiků VŠECH partají v tomto zastupitelsky demokratickém státě, než jen jejich soukromými tržně obchodními projekty? Čím jiným je pro systém kapitalismu tak typická korupce, než-li tím, že i úplatky a vyděračské spekulace jsou jen jedněmi z mnoha forem tržního chování?

A tak si nyní na paškál vezměme ještě i tu poslední perlu dnešní politicko-výchovné ne-logiky médií v konotaci s kulatým výročím srpna 1968 a představme si například, že by tu dnes nějaká vlivná skupina propagandistů a mocná skupina politiků začala usilovat o změnu soudobého českého kapitalismu na nějaký nový český socialismus „s lidskou tváří“: Co by asi udělali politici a generálové vojenského paktu NATO? Inu, neudělali by o nic míň, než že by sem do Česka rovněž zcela logicky poslali své vojáky a tanky právě a stejně tak, jak to v srpnu 1968 nejen symbolicky učinili spolu s Brežněvem i jeho satelitní podřízení Ulbricht, Gomulka, Živkov a Kadár.

Je proto po nedávných spanilých jízdách US vojsk přes ČR do Pobaltí tedy ještě nutné někomu víc a polopatě vykládat, že by snad sebezáchovná systémová logika chování velmocí NATO byla dnes jiná, než činy politbyra 1968 v Moskvě a že ty tanky ze Západu by tady určitě také byly, zejména pokud by analogicky s rokem 68 dnes např. Východ – Rusko a Čína – k tomu řekli, že jich se to „reformování“ Česka na socialismus už přece netýká?

Anebo si snad někdo doopravdy myslí, že by ti dnešní politici na Západě té zpětné obrodě českého kapitalismu na „lidsko-tvářní“ socík nějak speciálně věřili a nadšeně takové změně fandili?

Takže prosím: Vraťme se na Zem a nelétejme v chimérách představ lživých spindoktorů, propagandistů a fanatiků neoliberálních eurohodnot kapitalismu dneška. Stejně tak, jako to bylo v roce 1968, tak i dnes je politika prostě jenom denní praktickou a zcela pragmatickou realitou. Pravda, pro církevníky a nedávné privatizátory je to realita blahobytně měkoučká a plná příjemného luxusu. Pro nás ostatní však jenom realita normální a pro některé dokonce i skutečnost exekučně a bezdomovecky pěkně tvrdá.

Ostatně, je to jako vždycky v politice. Všichni podle klasika prý chtějí jen to nejlepší, přičemž kulisy se sice mění, ale dějiny se opakují a ne že ne. Jen ty vlajky na stožárech mají občas jinou barvu hvězd a pruhů, křížů nebo půlměsíců.

No a zdá se dnes už velmi reálně, že u toho půlměsíce coby symbolu posledního – a historicky možná už docela brzy – to všechno ještě jednoho dne nejen naši vnuci s překvapením pochopí. Pokud s tím ovšem rychle nic neudělají.