Do Debatního klubu na téma „Svobodné versus systémové školství“ přijal pozvání Stanislav Štech, profesor psychologie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a novinář Jan Hloch, který se zabývá tématikou svobodného školství.
Škola je základ všeho utrpení mladého člověka, například se nabízí příměr drezury divokých a nezkrotných zvířat pro účely jejich účinkování v manéži zvané, v přeneseném slova smyslu, systém. Zároveň musíme říci, že škola je skvělá a úžasná, protože děti se rády učí a učitele jejich práce baví a spatřují v ní hluboký smysl. Objevují se ale také názory, že škola je vlastně vězení pro děti, odkladiště, náhradní prostor pro nezletilé, kteří by jinak museli tvrdě pracovat a tak dále.
Co si dnes člověk představí pod pojmem škola? Většinou nějakou základku, devět tříd. Kluci a holky sedí v lavicích. Vyučovací hodiny jsou dlouhé 45 minut. Na prvním stupni pracuje s třídou jeden – třídní učitel a na stupni druhém se jich střídá ve třídě celá řada.
Ve škole se děti něco mají naučit a pak formou různých zkoušek prokazují, že vykládanou látku pochopily, že si něco pamatují a podobně. Děti zkoušky a testy „milují“ a nemohou se dočkat, až napíší například čtvrtletní test z fyziky nebo matematiky…
Známkování probíhá na prvním stupni dvojí formou – slovním hodnocením nebo klasickým známkováním od jedničky do pětky. Na druhém stupni je pouze známkování. Známkám se přikládá velká důležitost a prakticky se neřeší, jakým je dotyčné dítě člověkem. Neexistuje klasifikace na charakter, na osobní vlastnosti, na specifické dovednosti. Existuje pouze normativní výčet toho, co dítě musí podle systémových požadavků splnit a k tomu účelu existují různé hodnotící tabulky. Všechno je ve výsledku pěkně změřené a spočítané a dítě vytvarované do systémové podoby je dále expedované do dalších kol vzdělávacích procedur počínaje odbornými učilišti, středními školami s maturitou a školami vyššími, až těmi úplně nejvyššími.
Základní školy systémového typu mají alternativu v podobě takzvaného svobodného školství, respektive alternativních forem vzdělávání nezletilých dětí. Školy jsou většinou původem ze zahraničí – Montessori, Waldorfská – ta má i střední stupeň s maturitou. Dále existují alternativní školy Zdravé, Lesní, s Integrovanou tématickou výukou a podobně. Takových škol je proti školám systémovým velmi málo. Existuje dále možnost domácích škol, kde vzdělávací proces probíhá pod kontrolou rodičů. Je možnost vzdělávání i formou soukromých učitelů v naprosté intimitě, kde je dítě zcela separované od zbytku společnosti.
Jaké má být školství, co od něj očekáváme? Je podstatou vzdělávacího systému jen socializace, psychologická průprava a získávání schopností kritického a analytického myšlení? Jaký smysl má drezůrování paměti, schopnosti, jako například dedukce, intuice, ale i empatie, sebeprosazení a podobně? Mají děti poslouchat a podřizovat se od malička systému nebo si mají mít možnost samostatně určit, co, jak a proč chtějí dělat?