G.M. Tamás: Kde jsme udělali chybu

gmtamasG. M. Tamás byl prominentní maďarský disident. Na začátku 90. let se stal poslancem maďarského parlamentu za Svaz svobodných demokratů, v současnosti je profesorem filosofie na Filosofickém ústavu Maďarské akademie věd.


Před rokem 1989 jste byl disidentem. Co to znamenalo?
V odporu proti režimu jsem se angažoval od konce sedmdesátých let. Když jsem se rozhodl vystoupit naplno proti režimu, byl jsem stále levicově smýšlející člověk. V disentu jsme náš první boj nevedli proti socializmu, ale proti stalinistickému režimu. Organizovali jsme nelegální semináře o historických, politických, ekonomických a sociologických tématech. Potom, od roku 1986, mi dovolili učit v zahraničí, v USA, Británii a Francii. Od začátku roku 1988 jsem se stále více účastnil hnutí odporu proti režimu. Mluvil jsem na demonstracích, protestoval v ulicích. Občanská společnost vzkvétala, vznikaly tisíce nových skupin, diskusních fór a klubů. Byly to nádherné časy. Moc jsme toho nenaspali, a to od roku 1988 do roku 1992. Byly to rozhovory, rozhovory a zase rozhovory s mnohými lidmi. Bylo to období společenské představivosti, ze které toho moc nevzešlo, byla to však doba očekávání svobody. Byl jsem v centru všeho toho dění a později jsem byl zvolen poslancem za Svaz svobodných demokratů, což byla strana disidentů – druhá největší v parlamentu. Byla to liberální strana a já jsem se ocitl na jejím pravém křídle.


„Liberální" v evropském, nebo angloamerickém smyslu?
Ve skutečnosti obojí. Byla spíše levicová, pokud šlo o lidská práva, práva menšin, kulturní svobody – v tomto smyslu byla velmi podobná americkému liberalismu. V ekonomice však byla neokonzervativní. Okamžitě a nečekaně jsme se však dostali do boje s konzervativní pravicí. Naše první předvolební kampaň byla namířená proti hlavnímu nepříteli, post-stalinistické straně. Ta však očividně zmizela a nehrála nějaký čas žádnou roli. Zato jsme se dostali do konfliktu s konzervativní pravicí a jejími řečmi o židovském spiknutí, nepřátelích naší krve a podobně. Byl to starý konflikt mezi „prozápadními" a „nacionalisty", „kosmopolity" a „patrioty". To byl rok 1990 a stále to pokračuje. Na všech mých předvolebních plakátech byla přimalovaná Davidova hvězda, nebo svastika. V té době naštěstí většina voličů podobné názory odmítala. Při zpětném pohledu se mi však zdá důležité, že během dvou let, která jsem strávil v parlamentě, zmizely dva milióny pracovních míst – a já si toho ani nevšiml. To považuji za velkou hanbu. V politických diskusích se řešila ústavní práva, republikánské a monarchistické symboly, boje o kontrolu státního rozhlasu a televize. Proč potřebovala vládnoucí třída centralizaci mediální sily? Protože ztrácela majoritní podporu zbídačované populace. Byli jsme úplně naivní.

Když mi končilo volební období, začal jsem si uvědomovat, co se kolem mě děje. Nebyl to jen maďarský problém. Od Sibiře po Prahu, od Alma-Aty po východní Berlín to bylo všude stejné. Ekonomika se netransformovala, ale destruovala. Nepřišli jsme s novým kapitalismem, ale s černou dírou. Byla to jedna z demonstrací destruktivní síly kapitalismu.
Metody byly stejné jako jinde ve světě – škrty, outsourcing, privatizace a sociální dumping. Přišel zahraniční kapitál, hledal spotřební trhy a zavíral výrobní průmysl, který kupoval téměř za nic. Zásadní rozdíl byl ovšem v rozměru toho všeho. Všude ve světě se zejména ve výrobní sféře ztrácely pracovní síly, ale tady se najednou ztratil celý způsob života. Poměrně úspěšné družstevní zemědělství prakticky zmizelo. Nové rodinné farmy se ukázaly jako ekonomicky málo životaschopné. Venkov zasáhla endemická nezaměstnanost. Dobře se pamatuji, jako během stávky horníků v Británii lidé najednou zjistili, že nemizí jen hornický průmysl, ale také kultura stovek hornických měst a vesnic. Že Wales už nikdy nebude takový, jaký býval. U nás jsme však došli ke kvalitativní změně. Stalinský systém – ať už byl jakkoli monstrózní, tyranský a státně kapitalistický – vytvořil od 20. let 20. století urbanizací a industrializací živobytí a formy života stovek miliónů lidí. Možná byli zklamaní a nespokojení s vlastním životem, ale život byl přece jen jejich. A nikdo je nepřipravil na to, co jej mělo nahradit. Nebylo to nic, co by bylo možné nazvat změnou k lepšímu, ale konec hospodářství jako takového.

V rozlehlých částech východní Evropy a Eurasie se ztratilo to, co nazýváme civilizací pevně závislé na státu. Dnes začal stát ledva znovu fungovat v putinovském Rusku. Sice velice nepříjemným způsobem, ale začal fungovat pravidelně, vést záznamy, vybírat daně, platit úředníky a zaměstnance veřejného sektoru, odpovídat na dopisy a přijímat stížnosti občanů. Jenomže začátkem 90. let nebylo dostupné ani to. Byla to naprostá katastrofa. A my – elita vysoko nad tím vším – jsme oslavovali triumf svobody, otevřenosti, plurality, radosti a tak dále. Bylo to frivolní a já se za to hluboce stydím.

Časem jsem zjistil, že problémy tu zůstaly a odrazilo se to i v mém uvažovaní a publikovaných textech. Existovaly signály – například americká politika vůči Balkánu, válka v Perském zálivu, všeobecná nespokojenost z pocitu, že se věci ubírají nesprávným směrem. Viděli jsme to však pouze jako přechodné fenomény. Říkali jsme si, že přechod je složitý, ale na konci všechno dobře dopadne – stejný přístup měli pravověrní komunisté ke stalinismu. Strašlivé oběti teď – a potom zářivá budoucnost.

Trvalo to dlouhou dobu a ještě déle trvalo, než jsem to dokázal veřejně zformulovat a politicky vyjádřit, změnit svůj vlastní diskurs, jazyk, slovník. Bylo to jako dlouhá choroba a dlouhé léčení. Ale dnes si už myslím, že jsem na začátku něčeho nového.

Desetitisíce lidí ve východním bloku usilovaly o liberálně demokratickou změnu a věřily, že může přijít skrze trh. Přechod pro ně znamenal cestu ke skandinávskému modelu. Nikdo nechápal, že se to může ubírat jakýmkoli jiným směrem. Předpokládali, že to je o svobodě a prosperitě.

My jsme dobře věděli o zločinech moderního kapitalismu. Vůdci maďarské opozice do jednoho cestovali v 80. letech na Západ a na vlastní oči viděli, co to znamená. Věděli jsme, kdo je Ronald Reagan. Věděli jsme, co se stalo v roce 1973 v Chile, a nemohli jsme si lhát do kapsy, že to nevíme. Západní kapitalismus jsme přijímali se všemi jeho chybami a naše představa o něm nebyl skandinávský model. Byly to Spojené státy. Šli jsme do toho s otevřenýma očima. Lidé v Polsku nebo Sovětském svazu byli samozřejmě daleko více odříznuti od Západu, než my nebo Jugoslávci. My jsme takovou omluvu neměli.

A pak tu bylo ještě něco jiného. Viděli jsme, jak poslední dělnické hnutí, které nadchlo lidi – polskou Solidaritu – zradila německá sociální demokracie. Herbert Werner a Helmut Schmidt, představitelé SPD, a Bruno Kreisky, rakouský sociálně demokratický lídr, se společně ptali: „Proč Rusové nezasáhnou?" Báli se, že by se protesty mohly rozšířit do NDR a dále řetězově vyvolávat nepokoje pracujících. Zdálo se nám, že nekomunistická levice nejeví zájem o osvobození východní Evropy od stalinského systému. Osobně jsem si antistalinské levice velice vážil a myslím, že stejně tak i ostatní v maďarském disentu. Vyrostl jsem na textech Borise Souvarina a Victora Serge, jednou z prvních knih, kterou jsem četl ve francouzštině, byla Zrazená revoluce.

Nebyli jsme hlupáci. Ale zdálo se nám, že pokusy překonat systém sovětského typu zleva jsou předem odsouzeny k záhubě a kapitalismus je cena, kterou musíme zaplatit, abychom se zbavili diktatury.

Počátkem 80. let Maďarsko proslulo jako model tržního socialismu založený na masivním toku zahraničních půjček. Ale v letech 1988 a 1989 se to najednou zaseklo. Moc přebraly nekomunistické síly. Jak to však vypadalo s ústředními strukturami státu, jako šéfové policie, velení ozbrojených sil, vedení strategických podniků? Změnily se, nebo zůstaly stejné?

Ty se nezměnily. Ale nejdůležitější státní institucí byla strana a ta už neexistovala. Takže změny byly enormní, i ve státním aparátu. Strana byla páteří státních struktur. Teoreticky i ve všech ekonomických sektorech. To ona vytvářela jednotu státu a dohlížela na všechny aspekty života. V klasickém kapitalismu zůstává státní byrokracie mimo továrny. Ale strana se chovala stejně ve vládě i v řízení podniků. Byla nástrojem udržování pořádku a nástrojem modernizace. Byla to struktura, která nabízela disciplínu, kulturu, vyplnění volného času, mnohým lidem utvářela životy. Nabízela prostředky na rozvoj, indoktrinaci, pocit příslušnosti k určitému místu a zdánlivě spolehlivý projekt pro budoucnost. Proto nelze říci, že se postupem času nic nezměnilo a všechno zůstalo stejné. Neměli bychom podceňovat změny, ačkoli politika maďarské komunistické strany v sedmdesátých a osmdesátých letech byla dogmaticky protržní.

Současně ale nesmíme zapomínat na klíčové prvky kontinuity. Státní kapitalismus sovětského typu produkoval komodity, byl založený na práci za mzdu, byl nerovný, hierarchický, byl represívní peněžní ekonomikou a třídní společností, která byla extrémně efektivní při potlačování odporu proletariátu. Revolty proti tomuto režimu byly vždy socialistickými revolucemi, ať už šlo v roce 1956 o dělnické rady v Maďarsku, nebo v 1968 o humanistický socialismus v Československu. Solidarita v Polsku ve skutečnosti nebyla odborovým sdružením, ale sítí teritoriálně organizovaných dělnických rad, které původně usilovaly o samosprávnou proletářskou republiku, a až potom je represe přeměnila na zatrpkle konzervativní, pesimistické a katolické hnutí, které se rozpadlo v okamžiku, kdy „zvítězilo". Středoevropský styl „osvíceneckého absolutismu", reforem řízených shora, navrhovaných vědecky a filosoficky vzdělanou elitou plánovačů, se nezměnil od 18. století. „Komunističtí" hospodářští plánovači byli bezbolestně transformováni na plánovače neokonzervativně monetaristické. V typicky pozitivistickém duchu pro ně byl „socialismus" jen chybou v ekonomickém kalkulu. Jednu módní ekonomickou teorii nahradila jiná. A byrokrati se velmi rádi přidávají k módě.

Maďarští komunisté ještě 16. června 1988 mimořádně brutálně rozehnali demonstraci k výročí smrti Imre Nagye, přímo před televizními kamerami tehdy zbili i vás. Už za dvanáct měsíců ale zkolabovali bez odporu, když tisíce východních Němců přešly přes maďarsko-rakouskou hranici na Západ.

Zastavení východních Němců by si vyžádalo obrovskou demonstraci sily, a to si už dovolit nemohli. Změny ve východní Evropě byly všeobecně většinou nekrvavé, až na pár výjimek jako v Rumunsku. Nikdo nestřílel, protože ve starých komunistických stranách nebyl nikdo, kdo by chtěl obětovat život. Na obranu systému vytvořeného říjnovou revolucí v roce 1917 nikdo nehnul prstem. Neměli zkrátka dostatečnou motivaci odporovat změnám. A jaký důvod by také členové starých komunistických strany měly mít? Rozdíl mezi monetarizovaným a marketizovaným státním kapitalismem, a pravým kapitalismem, je minimální. Mohli si vybrat čínskou cestu (krutý kapitalismus plus vláda jedné strany), k tomu jim ovšem chyběla hospodářská soběstačnost a skutečně revoluční kořeny Čínské komunistické strany. Hlavním hybatelem změn ve střední a východní Evropě byl jednoduše Západ. Lídři „komunistických" stran neměli co říci a jednoduše se transformovali v „sociálně-liberální" parlamentní paši. Od jiných stran se dnes liší minulostí svých členů, ne současností. Politické a volební programy těchto „komunistických" stran se v současnosti neliší od ostatních politických subjektů.

Pamatuji se, že mě v doplňovacích volbách v roce 1989 zvolili do starého parlamentu jako prvního – a jediného – člena opozice a já jsem v projevu řekl „komunistickému" premiérovi do tváře, že je lhář. Vysílala to televize. Bylo to poprvé po čtyřiceti letech, kdy někdo udělal podobnou věc, a vyvolalo to obrovské pobouření. Potom za mnou ale přišel generální tajemník strany, představil se a k mému obrovskému překvapení mi řekl, že jsem měl pravdu. Praskliny už byly viditelné. Rozpadala se už i fasáda.

Jaké je Maďarsko dnes?
Zatímco průmysl a zemědělství kolabovaly, dominantní politické síly tvrdily, že zemi transformují ve světové centrum finančních služeb. Byl to nesmysl. Po úplném kolapsu začátkem 90. let přišly nějaké zahraniční investice, a protože byla dostupná levná pracovní síla, tu a tam se začalo něco stavět. Skupování podniků zahraničími investory však sloužilo především jako likvidace konkurence a vyčištění trhu pro nadnárodní společnosti. Jenomže dělníci přišli o práci, a tak se spotřební trhy vypařily. Teď se nadnárodní společnosti balí a odcházejí. Nakonec to byl stále jen stát, kdo se snažil alespoň nějak zabezpečit rostoucí počet lidí bez prostředků. Dnes máme o mnoho více důchodů, než lidí zaměstnaných v soukromé sféře. Životní úroveň klesla, pracovní doba těch, kteří neztratili práci, se protáhla, nezaměstnanost stále trvá a propuštěným zůstává jen šestiměsíční žebračenka. Mnoho lidí hladoví, a nejsou na to zvyklí. V sedmdesátých a osmdesátých letech bylo Maďarsko v porovnání s ostatními zeměmi v oblasti prosperujícím státem, hlavně v sedmdesátých letech, kdy patřičně vzrůstala životní úroveň. To všechno se rozpadá.

Politický konflikt determinuje zoufalý boj o mizící zdroje státu. Je to boj mezi střední třídou a ostatními. To je úrodná půda pro extrémní pravici. Není dost pro každého. Lidé se zoufale snaží získat sociální dávky, podpůrné příjmy, příplatky na bydlení, evropské granty atd. Politika „socialistické" vlády postavená na škrtech, dalších škrtech, a potom ještě nějakých dodatečných škrtech, staví střední třídu proti „modernizátorům" reprezentujícím zahraniční kapitál, tedy proti „cizincům".

Opozice proti neoliberální globalizaci na sebe bere zejména nacionalistické podoby. Ve víceméně demokratické zemi je třeba národu vysvětlit, jak je to možné a proč si vláda dovolí neposkytnout zdroje těm, kdo je potřebují. Odpovědí je kriminalizace a rasistické odůvodnění konfliktu – tvrzení, že všichni lidé, kteří potřebují sociální pomoc, jsou od nás rasově odlišní, v případě Romů rasově méněcenní, v případě „bílého odpadu" věční ubožáci, lenoši, prostě vyžírky sociálních výhod. Odpovědí na problémy je potom postavení nové věznice, posílení policie a udržení proletariátu, prekariátu a všech ostatních podtříd v jejich podřadné pozici. Je skutečně pozoruhodné, nakolik antiplebejská je všeobecná reakce na krizi, rychle se prohlubující ekonomickou chudokrevnost a šířící se chudobu. Otevřená nenávist vůči starým penzistům, nezaměstnaným a všem, kdo pobírají sociální dávky, jako vůči „parazitům" vyvažuje nenávist vůči vládnoucímu řádu kapitálu jako čemusi „zahraničnímu". Západoevropská liberální kritika východoevropského rasismu, xenofobie a neofašismu je vnímána jako finta, s jejíž pomocí se „cizáci" snaží pokořit „národní" odpor proti kosmopolitnímu kapitálu a nesnesitelné „politické korektnosti". Posilování pravice není jen nechutným oživováním kvazi-fašistických tradic, ale zároveň i odpovědí na sociální kolaps a dezintegraci. Pravice slibuje pořádek, sociální kohezi a přežití zejména pro mladé, bílé, slušné, křesťanské rodiny ze středních tříd.

Dochází k tomu v době, kdy pracující třída nemá žádné politické zastoupení, dokonce ani menšinového nebo avantgardního typu. Zastoupení, které by v konfliktní situaci dokázalo něco změnit. Nemá dokonce ani symbolické nebo výrazné zastoupení jako je tomu v západní Evropě. Pracující třída je tu zticha. Je to jediná třída ve východní Evropě, která pořád jen čeká a nic s tím nedělá, která politicky neexistuje. Nepřipojuje se ani k extrémní pravici v jejím boji proti podtřídám, ani k socialistické nebo sociálně demokratické opozici, protože jednoduše neexistuje. Odbory jsou zastrašené, bojí se, že přijdou o svá zbývající privilegia a o vyjednávací pozici.

Netuším, jak dlouho to tak může pokračovat. V současnosti je jediným viditelným zápasem boj střední třídy proti podtřídám a proti krizi, která je vnímaná jako zahraniční spiknutí, jako něco, co nám bylo vnuceno ze Západu plutokratickým, kosmopolitním, antimaďarským globálním řádem. Na jedné straně jsou dnes u moci konzervativní strany – ty reprezentují globálně kapitalistické křídlo dominantních sil – a na straně druhé stojí „národně konzervativní"pravice, která symbolicky zastupuje zájmy středních tříd, ačkoli to neříká nahlas. Napětí je enormní, ale reálné politické termíny se veřejnému mínění neprezentují. Je nás pár, kdo proti tomu bojujeme, ale je to syslovský úděl, jehož těžiště spočívá zejména v osvětě.

 

Máte kolem sebe malou skupinu lidí a jste zapojen do jednoho volebního projektu.

Na levici existuje neformální skupinka intelektuálů, která se snaží pomáhat odborům v jejich práci – poskytnout jim zdarma PR a učinit je tak přijatelnější pro většinovou společnost, ve které si nesou stigma. Pak jsou lidé, kteří organizují 1. máje s balonky, pivem a párky. Na ně je pohlíženo s despektem. Současná společnost se netají naprostým pohrdáním k těm, kteří se živí fyzickou prací, a dokonce i tzv. středolevé publikace si dělají legraci z dělníků v montérkách, kteří mají zamazané ruce. Je to jako ve 20. letech: antidemokratismus, protidělnické nálady a zběsilý antikomunismus při neexistenci jakékoli organizované socialistické levice.

Nejen že říkáme, že nemáme rádi nerovnost z principu. Chodíme za železničáři a kováky a snažíme se pomáhat, mluvit s nimi a učit se od nich. Toto nové volební uskupení jsem nedal dohromady já. Byl jsem požádán jedním z vedoucích představitelů malé ortodoxní následnické organizace komunistické strany, Zelenými a feministkami, abych byl na čele jejich evropské kandidátky. Přidalo se k nám hnutí Attac Maďarsko, levicová občanská hnutí a máme tichou podporu odborů. Děláme malou, nízkonákladovou kampaň, od které nečekáme nic velkého, ale přesto se nám daří získávat určitou pozornost.

Jsme tedy na úplném začátku jakékoli levicové, socialistické, marxistické organizace, ale alespoň jsme začali. Jde to pomalu a bude to velká dřina, ale jsme čím dál tím více přesvědčeni, že je to opravdu zapotřebí. Z horních pater společnosti je veden ostrý třídní boj. Buržoazie a střední třída, nadnárodní kapitál a domácí střední třída se svými rozdílnými, ale částečně shodnými zájmy vedou boj proti proletariátu a nejnižším společenským třídám a není na to žádná odpověď. A měla by být.

Čeho se obávám, je určitý druh autoritářské nacionalistické semi-diktatury. Aliance mezi konzervativci a extrémní pravicí, ve které bude zachován diktát globálního kapitálu zastřený nacionalistickými slogany, kriminalizací odpůrců a tím, že bude proletářský odpor převeden na rasový základ.

Je vidět, jak se buržoazie snaží vytlačit každého, kdo se zdá být jiný. Gayové, lesbičky a členky ženských organizací jsou napadány, stejně jako Romové se stávají oběťmi žhářství. Existují úzce propojené neonacistické organizace, které zavraždily několik Romů a pokoušely se zavraždit i některé socialistické a liberální politiky. „Národně konzervativní" síly se zdráhají takovéto činy odsoudit. Maďarsko má jediný národně socialistický deník a televizi v Evropě a možná i ve světě. Stovky antisemitských komentářů se denně objevují na webech středolevých novin. V autoritářské reformě školství je zahrnuto obnovení tělesných trestů, zakázané od roku 1945. Volá se po znovuzřízení nechvalně proslulých četníků, jejichž horlivost a krutost při deportaci maďarských židů překvapila i samotného Eichmanna. Slaboučká protisegregační opatření jsou hlasitě odmítána místními politickými představiteli. Děti tmavé pleti mají speciální „vzdělávací" instituce. Moderní umění je zesměšňováno podobným způsobem jako ve 30. letech. Osvícenectví a odkazy moderny jsou znovu prezentovány jako degenerované a ďábelské. Objevují se znovu všechna reakční klišé. Reakce učí východoevropany, jak spolu všechny tyto boje souvisí. Učíme se to tím těžším způsobem. Nikdo nám nemusí říkat, že socialisté a feministky, aktivisté za práva gayů a lesbiček, za práva minorit a odboráři patří k sobě, protože nás spojuje a doslova stlouká dohromady stejný nepřítel.

Převzato z Czech Free Press!

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments