Ivan David: K demokracii patří také odpovědnost k celku

Ivandavid Rozhovor s nově zvoleným europoslancem za SPD.


Dovolte mi, abych Vám poblahopřál ke zvolení do Evropského parlamentu a využil této příležitosti k tomu, abych čtenáře e-Republiky seznámil s Vaší politickou kariérou a politickými a životními postoji. Mohl byste nám nejprve říci, jak jste se dostal k politice?

Profesí jsem lékař. Vždy jsem měl zájem o společenské problémy, nicméně před rokem 1989 jsem se nijak neangažoval. Hned koncem roku 1989 jsem vstoupil do Levé alternativy, protože se mi ta organizace zdála jako protiváha těch tendencí, které se v té době formovaly a dominovaly, a šlo mi o to, abychom se vyvíjeli ke společnosti, která bude alespoň elementárně sociálně spravedlivá. Po krátké době jsem byl zvolen mluvčím Levé alternativy (LA) a po dalším přibližně půlroku jsem z ní odešel kvůli sporům o program, nikoli o jeho obsah, ale o to, zda vůbec má nějaký existovat. Do LA totiž přišlo mnoho anarchistů, kteří byli zásadně proti jakémukoliv programu a odmítali také členství. Vždy přišli na nějaké jednání s tím, že prosazovali zásadu, že hlasuje, kdo má ruce, bez ohledu na členství, což samozřejmě vylučuje jakoukoliv organizaci a diskusi. Oni si tímto způsobem odhlasovali, že LA nemá mít program. Já jsem s tím nesouhlasil, znamenalo to faktický zánik LA, takže jsem z ní odešel. Poté jsem se věnoval svému oboru a během jednoho roku se mi podařilo dosáhnout toho, co mi bylo před rokem 1989 upíráno, tedy že jsem mohl složit druhou atestaci a obhájit kandidátskou práci.

Co Vás přimělo se k politice vrátit a proč zrovna do ČSSD?

Už si to moc nepamatuji, ale zřejmě jsem se začal nudit, takže jsem se znova začal zajímat o to, co se ve společnosti děje. V té době jsem byl osloven známým aktivistou Frantou Stočesem, kterého v Praze znají asi všichni, kteří se zabývají těmito problémy, a ten mi řekl, že vstoupil do ČSSD a že Miloš Zeman, který byl tehdy čerstvě zvoleným předsedou pražské organizace, shání lidi do odborných komisí, a že bych mohl být ve zdravotní komisi. Dal jsem mu tedy navštívenku a pak mi telefonoval někdo z Lidového domu a pozval mě na schůzku oné připravované zdravotní komise. Na tu schůzku jsme přišli dva. Pracoval jsem v ní a připravil pražský program pro oblast zdravotnictví. Na programové konferenci byla snaha, aby ten můj neprošel, ale sami žádný neměli, takže ten můj zprznili a přijali. Když se pak na hradeckém sjezdu v roce 1993 stal pro mě překvapivě Miloš Zeman předsedou ČSSD, stal jsem se předsedou ústřední zdravotní komise ČSSD a připravoval jsem stranické programy. Před tím jsem byl jako bezpartijní za ČSSD zvolen do zastupitelstva městské části. Asi koncem roku 1993 jsem vstoupil do ČSSD. Nelíbil jsem se vedení pražské krajské organizace, takže mě na kandidátku vždycky dali na spolehlivě nevolitelné místo, nicméně v roce 1998 došlo poprvé a naposledy ke “vzpouře”. Delegáti si vymohli, že určí na místě pořadí na kandidátce. Tím jsem se dostal o osm míst vzhůru na volitelné místo. Pro případ úspěchu ve volbách se počítalo s tím, že bych byl náměstkem, pravděpodobně ministryně za stranu lidovou. Miloš Zeman se ale dohodl s Václavem Klausem a vznikla jednobarevná vláda, v níž jsem byl jmenován ministrem.

Ministrem zdravotnictví v „opozičně-smluvní“ vládě Miloše Zemana jste byl necelých 17 měsíců. Komu jste v té funkci vadil?

V té době už existovala ve straně výrazná opozice vůči Miloši Zemanovi, takže on měl fakticky oporu pouze v Ústředním výkonném výboru (ÚVV), ale ne už v předsednictvu a politickém grémiu, kde býval zpravidla přehlasován. Přesto si ještě prosadil, k nelibosti vnitrostranické opozice, koho jmenuje do vlády. Vnitrostranická opozice od počátku usilovala o to, aby vláda padla, aby do ní mohli dostat svoje vlastní lidi, což se jim také posléze podařilo. Se Špidlou spolupracovat nešlo. Média vyráběla aféry bez reálného podkladu, což si velká většina veřejnosti vůbec neumí představit. Odešel jsem dříve, než bych byl odvolán. V prosinci 1999 pak došlo k rekonstrukci vlády s tím, že Miloš Zeman veřejně přislíbil, že odstoupí z vedení strany. Propast, před kterou ČSSD stála, už existovala, ale „experti“ ji neviděli. Od té doby udělala ČSSD velký krok kupředu. Byl jsem pak dlouho poslancem nezařazeným do výboru, protože klika proti Zemanovi mě nechtěla ani jako člena zdravotního a sociálního výboru. Takoví to byli a jsou zoufalci.

Jaký teď máte vztah s Milošem Zemanem?

S Milošem Zemanem jsem se v posledních letech setkával jen na tzv. „schůzích vlády“ tedy bývalých členů Zemanovy vlády. Špidla samozřejmě nebyl zván. Pan prezident se ke mně choval přátelsky.

Co se dělo po skončení Vašeho poslaneckého mandátu?

Vladimír Špidla si opravdu už před jeho skončením dělal velké starosti, jestli nechci znova kandidovat. Museli by vynaložit minimální úsilí na moje opětovné zařazení na nevolitelné místo. Byl jsem krajně znechucen vývojem ve straně, nicméně jsem v ČSSD zůstal, a byl jsem ještě mnoho let členem ÚVV. Ten postupně degeneroval, takže se tam úplně přestalo diskutovat o programových otázkách, diskutovalo se pouze o personáliích, všichni jenom zvedali ruku a téměř nikdo o ničem nahlas nepochyboval. V ÚVV se tedy vůbec nerozhodovalo, přestože to měl být nejvyšší orgán mezi sjezdy, protože už tam přišla hotová stanoviska z politického grémia a předsednictva, která se tam jenom formálně schvalovala. Vedení strany se tímto způsobem podařilo zabránit dodržování vlastních stanov. Došlo k programové vyprázdněnosti a podařilo se jim dosáhnout toho, o co předtím usiloval posléze Zemanem vyhozený poradce Oto Novotný, který byl po odstranění Miloše Zemana přijat zpět, aby dokončil svoje dílo. Šlo o “pragmatický posun doprava”. Nenechali si vysvětlit, že těch pravicových stran je dost a že když chce někdo volit pravicovou stranu, tak nemá žádný důvod, proč by volil zrovna ČSSD. Postupně se zbavovali všech tvůrčích osobnosti a prohloubil se klientelistický systém. Důležité je pro ně jen to, kdo pro koho hlasuje, myšlenky nehrají žádnou roli, plní se úkoly z Bruselu. Z řady stále strašnějších předsedů vybočoval jen Jiří Paroubek, ten se však v Lidovém domě musel cítit jako výsadek na nepřátelském území. Ale i on pojímal program v “americkém” stylu, prosadil, aby byl napsán odborníky na psaní programů, a ne odborníky na věcné problémy. Před několika lety už se ta situace pro mě stala tak neúnosnou, takže jsem začal uvažovat o odchodu, až jsem nakonec v roce 2015 z ČSSD odešel.

Bez politiky jste však dlouho nevydržel…

Celkem ke svému překvapení jsem byl vloni na podzim osloven s tím, jestli bych nekandidoval do Senátu za SPD. Já jsem samozřejmě věděl, že zejména v Praze, kde jsem byl nominován, není šance na dobrý výsledek. Domnívám se, že politický boj na rozhraní pravice a levice byl víceméně dobojován s tím, že pravice dosáhla prakticky všeho, po čem toužila, a levice se všeho vzdala, takže nemá co nabídnout. Jsem přesvědčen, že se hlavní politická fronta přesunula na soupeření, jak říká Marine Le Penová, globalistů a lokalistů, tedy na jedné straně těch, kterým jde o ovládnutí planety Země s jejím obyvatelstvem a jejím potenciálem a přírodním bohatstvím, a na druhé straně těch, kterým záleží na přežití národních komunit. Národní komunitu vidím jako politický národ, tedy občany, kteří žijí na společném území, používají společný jazyk, respektují stejné zákony a hlásí se ke kulturní tradici bez ohledu na svůj etnický původ, což bych rád zdůraznil. Ve střední Evropě to ani jinak nejde, v ní je nesmysl vůbec uvažovat o nějakých etnických kořenech, protože všichni máme mezi svými předky Němce, ale možná i Italy, Židy atd. Střední Evropa je geneticky velice promíchaná. Myslím si ale, že česká kulturní tradice a národní komunita mají svůj smysl. Jde obecně o boj proti globalizaci, která, jak já to vnímám, má vést k přeměně národní komunity na izolované a vykořeněné jednotlivce, kteří nemají oporu v žádné širší komunitě, jež by byla schopna zorganizovat nějaký strukturovaný sociální systém podporující nějaké vlastní zájmy. Proto trvám na tom, že respektujeme všechny národy, které respektují nás, a chceme s nimi spolupracovat. Hlásíme se k rozmanitosti v Evropě, které ubývá.

Jak vidíte současný systém u nás, jak vidíte perspektivy naší demokracie a v čem vidíte rizika a příležitosti jejího dalšího vývoje?

Demokracii nelze pojímat tak, že buďto je, nebo není. Je jí buďto více, nebo méně. A existuje-li vůbec, tak zaplaťpánbůh za to, a čím je jí více, tím lépe. Jde o odpovědné rozhodování informovaných občanů. Současně však demokracii neztotožňuji s chaosem, kdy si každý dělá, co chce. K demokracii patří také odpovědnost k celku. Démos znamená lid a ten má smysl jako celek. Myslím, že v současné době je demokracie dost na to, aby lidé, kdyby chtěli, byli motivováni a informováni, mohli hájit svoje zájmy. Není to tak, že by demokracie byla potlačena do té míry, že by se nemohly uplatnit zájmy lidí a demokratické procesy. Nicméně veřejnost je často ovládána pseudoproblémy, které jsou nabízeny sdělovacími prostředky. Nevěnuje se dostatečná pozornost vývoji procesů, které se vyvíjejí pomalu, jako je například degenerace školství, vzdělávání, výchovy, kultury, čímž mám na mysli především to, čemu se dnes říká umění. Nechci to zjednodušovat, ale domnívám se, že dnes už jde spíše o snahu provokovat, než vést k zamyšlení. Kromě toho je tady významný nejen pozitivní, ale i negativní vliv digitálních technologií. Profesor Manfred Spitzer, který napsal knihu Digitální demence, podle mého názoru velmi přispěl k uvažování o té problematice, protože poukázal na to, že řada zejména mladých lidí dnes žije mimo realitu, že ta možnost komunikovat snadno, pomocí elektronických prostředků vede k ochuzení komunikace, ke snížení bezprostředních kontaktů mezi lidmi. A protože významná část bezprostřední komunikace probíhá na emocionální úrovni neverbálně, tak ti lidé, kteří jsou o to ochuzeni, se neučí, jak chápat vnímání a prožívání jiných lidí, čímž se snižuje jejich schopnost účelně komunikovat ve společnosti. Zhoršily se vztahy mezi lidmi, snížila se vzájemná důvěra, zvýšila se agresivita. To jsou procesy, kterých bychom si měli všímat a myslím si, že pokoušet se je ovlivňovat je ve veřejném zájmu.

Mluvil jste o dlouhodobých procesech. Velké téma pro SPD je migrace a přistěhovalectví. Mě v té probíhající diskusi vadí, že se vůbec nejde do podstaty, kterou jsou demografické problémy. Pokud nás ubývá, tak se logicky uvolňuje prostor pro migraci. Pokud bude ubývat původních obyvatel, bude se uvolňovat prostor pro nově příchozí. Není to vlastně přirozený proces?

Já s tím naprosto nesouhlasím. Tady nikde není řečeno, že tato země je určena pro 10 milionů lidí. Na tomto území bylo už na konci 19. století 11 milionů lidí a například ve 13. století tady bylo třikrát víc lidí než ve století patnáctém v důsledku změny klimatu, morových ran, válek apod.. Tedy to, že by tato země byla dimenzovaná na nějaký počet obyvatel, a my bychom měli rezignovat na starost o vlastní populaci a přijmout názor, že je nám jedno, kdo a odkud sem přichází, hlavně když tady bude 10 milionů lidí, je chyba. Já jsem přesvědčen o tom, že jsme dědici nějakých kulturních tradic, které jsme povinni přinejmenším uchovat, a pokud možno i rozvíjet a že pokud sem budou přicházet lidé, kteří nejsou schopni, ani ochotni být nositeli těchto tradic, tak bychom to měli vnímat jako problém k řešení a měli bychom tento druh migrace odmítat. Kromě imigrace tady dochází taky k emigraci. A vypadá to tak, že proto, že tato země je záměrně udržována v chudobě ve srovnání se Západem, tak odcházejí lidé, kteří mají příležitost v jiných zemích dosáhnout většího ekonomického ocenění, a hrnou se sem lidé, kteří hledají uplatnění v nízkokvalifikovaných zaměstnáních, anebo chtějí parazitovat na našem sociálním systému. Takže my bychom se neměli starat jenom o to, kdo sem přichází, ale měli bychom se také starat o to, kdo odtud odchází. A měli bychom se starat o to, aby lidé měli motivaci tady zůstat a neměli bychom krčit rameny nad tím, že sem lidé přicházejí, protože jsou chudí a odcházejí, protože se tady nemohou mít lépe a nedá se s tím nic dělat. Vidím to tak, že se máme starat sami o sebe, o vlastní populaci. Porodnost není dána geneticky, ale jsem přesvědčen, že je dána, jakkoli nad tím lidé kroutí hlavou, zejména mírou nejistoty, kterou mladí lidé mají. Dnes je obtížné najít trvalého partnera, protože partneři se nechtějí vázat. Nevědí, zda by zplození dětí pro ně neznamenalo osobní katastrofu v případě, že by ztratili zaměstnání atd. Plodnost je kvůli tomu oddalována do vysokého věku, někdy do nekonečna. Podle mého názoru se to dá změnit, tak jako se to změnilo v 50. letech ve Francii. Francie začala v meziválečném období populačně upadat, a protože to vláda vyhodnotila jako významný problém, tak po válce podporovala různými programy porodnost, aby došlo ke stabilizaci populace. My neodmítáme imigraci, ale odmítáme imigraci lidí, kteří nejsou schopni, ani ochotni být nositeli naší kultury, natož někým, kdo ji rozvíjí.

Jaká ekonomická opatření by měla být přijata v případě, že SPD získá větší vliv, či se dostane do vlády?

Já nejsem ekonom a nechci to dokazovat nějakými rádoby ekonomickými analýzami, nicméně si myslím, že u řady zemí, které se úspěšně ekonomicky rozvíjely či rozvíjejí, například poválečné Japonsko nebo současná Čína, byl zásadní vliv politické moci, která podporovala ekonomický rozvoj, dávala příležitost vlastnímu podnikání, nikoliv jen že do té země přichází kapitál odněkud, a my všichni tleskáme, jak je to úžasné, že jsme bydleli ve vlastním domě a teď bydlíme v domě, kde platíme nájem, protože někdo byl tak laskav, že si koupil náš dům. Takže bychom měli mít možnost podporovat vlastní průmysl, což EU vylučuje. My nesmíme dávat práci našim firmám, my nesmíme upřednostňovat vlastní firmy, vlastní výrobky, nesmíme podporovat perspektivní obory, ve kterých je vyšší přidaná hodnota. Jediné, co smíme, je udržovat se na té nejnižší úrovní, na níž jsme, a být příležitostí pro zahraniční majitele montoven, aby se tady zaměstnávali lidé s nízkou kvalifikací, nízkými mzdami, a aby sem také přicházeli lidé s nízkou kvalifikační úrovní do montoven. To smíme. Takové omezení je nepřijatelné.

Jak vidíte otázku vlastnictví podniků, je možné, aby stát sám podnikal? Existuje v SPD nějaká snaha o podporu družstevních forem podnikání, nebo jde jen o podporu domácího soukromého kapitálu?

Domnívám se, že tuto oblast čeká základní diskuse, a to z toho důvodu, že mají být uplatněny různé pohledy. Národní komunita, jak jsem ji definoval, by se měla rozvíjet jako celek. Pokud se bude uplatňovat pouze hledisko drobných podnikatelů nebo naopak velkých firem, nebo budeme zdůrazňovat, že tady je hodně lidí, kteří se nejsou schopni uživit vlastní prací, tak se nikam nedostaneme. Genetickým kódem hospodářského stavu země je daňový systém. Země se rozvíjí podle toho, jak kdo je daňově zvýhodňován či znevýhodňován. U nás převládají nepřímé daně, které vedou k tomu, že ti, kteří potřebují jíst, tedy všichni, platí DPH, zatímco daň z majetku u nás fakticky neexistuje, s výjimkou daně z nemovitosti, která je příjmem obcí. To je dle mého názoru chyba a je potřeba se nad tím zamyslet. Cílem nemá být zvýhodnění jedné skupiny, ale rozvoj celé národní komunity, která se může rozvíjet tak, aby v ní všichni našli uplatnění. Program SPD v tomto ohledu ještě zdaleka není dopracován. Žádná strana hodná toho jména nemůže svůj program pokládat za definitivní a neměnný a musí přihlížet podmínkám, jak se vyvíjejí a jak se vyvíjí potřeby a orientace občanů. Koneckonců nebudu zastírat, že jsem byl kooptován do tohoto politického hnutí, abych poněkud rozšířil názorové spektrum, protože na SPD je nahlíženo jako na krajní pravici, což, když si přečteme program, je pochybné označení. A já se rozhodně ke krajní pravici nehlásím a nikdo, kdo mě zná, mě tak nevnímá. Samozřejmě, někdo vyhrabe Mein Kampf, kde se taky mluví o nositelích kultury a ducha. Hitler pokládal „Árijce“ za nositele kultury, nebo za tvůrce kultury a tvrdil, že některé národy jsou bořiteli kultury, například Židé. My ovšem respektujeme všechny národy, ale chceme rozvíjet svoji vlastní kulturu v zájmu celé Evropy i celého světa tak, abychom se jako Češi mohli uplatnit v konkurenci s jinými národy. S fašismem nemáme naprosto nic společného.

Kromě politiky se věnujete i publicistické činnosti na webu Nová republika. Co Vás k tomu vedlo?

Webové stránky Nová republika měly být jenom jednou částí činnosti občanského sdružení Nová republika. Měl jsem totiž představu, že se podaří oslovit skupinu odborníků, kteří pak vytvoří program alternativní k existujícím parlamentním stranám. Byl to velmi ambiciózní cíl, který se nám nepodařilo naplnit, protože lidé, kteří umějí něco takového napsat, jednak zpravidla pracují za peníze a jednak nemají zájem spojit se s takovou organizací, která je nekonformní s hlavním proudem. Nakonec se tedy to, co mělo být doplňkem, tedy web Nová republika, stalo naší hlavní náplní. Z hlediska zájmu veřejnosti má web NR větší úspěch, než jsme doufali, protože se k nám denně připojuje přes 20 tisíc počítačů, v zimě i přes 30 tisíc. Za šest let existence webu jsme publikovali přes 23 tisíc článků.

Nová republika je, ostatně stejně jako e-republika a OM na seznamu tzv. dezinformačních webů. Jak vnímáte tuto věc?

Před několika hodinami jsem u tohoto stolu mluvil se dvěma novinářkami, které mi položily stejnou otázku. Já jsem jim na to odpověděl, že žádný takový seznam neuznávám, nepokládám ho za autoritativní a odmítám ho. Ony argumentovaly tím, že to je přece seznam Ministerstva vnitra. Tak jsem konstatoval, že žádný seznam Ministerstva vnitra neexistuje, že MV si nemůže dovolit žádný takový seznam vytvářet a také ho nevytváří, protože existuje kompetenční zákon, který popisuje, co je úlohou kterého orgánu státní správy. Státní správa smí konat pouze to, co jí zákon ukládá, nikoli to, co se ministrovi zachce. V kompetenčním zákonu nikde není napsáno, že by MV mělo vytvářet nějaké seznamy dezinformačních webů. Čili MV, a to je také do nebe volající, spolupracuje s neziskovými organizacemi, které pod jakousi záminkou uchování blíže nedefinovaných evropských hodnot vyhledávají ideové nepřátele, které označují jako nositele dezinformací. Já jsem před nedávnem viděl v televizi pana Františka Vrábela, který za pár milionů pro některé instituce zde a údajně i ve Spojených státech a jiných zemích provádí analýzu médií a tam prý vyhledává dezinformace. Z toho jeho žvanění o tom, jak ty dezinformace vyhledává, bylo naprosto jasné, že se vůbec o dezinformace nejedná. Dezinformaci definuji jako informaci, která je chybná nebo ještě spíše úmyslně zavádějící. Ale z těch případů, které on uváděl, bylo zřejmé, že se jedná o jiné názory, než jsou názory žádoucí pro zadavatele zakázky pro firmu pana Vrábela. Jde o potlačování cizích názorů. Prý nejde o cenzuru, pouze lidé prý mají být varováni, že čtou něco, co je „dezinformace“. Já si myslím, že toto v zemi, která si říká demokratická, je nepřijatelné, že s tím končí demokracie. S jediným přípustným názorem končí diskuse a končí demokracie. To mi, a to jsem taky řekl těm novinářkám, velmi připomíná ministerstvo pravdy z románu „1984“ George Orwella, kde jacísi úředníci určují, co je zrovna teď konkrétně pravda, a to ostatní musí být smazáno a nositelé likvidováni. Není pravda, že upozornění, že něco je „dezinformace“, není sankce. Je to nepřijatelná sankce. Jde o formu cenzury, která není předběžná, ale dodatečná. A to označení, že je něco dezinformace, je samo dezinformací, protože to je přesně ta informace, u níž nelze doložit, je nepravdivá a zavádějící. Takže pan Vrábel šíří dezinformace a je za to placen, zjevně z našich daní…

…a ze zahraničí…

…a ze zahraničí, čili to je naprosto zásadní problém, který by neměl unikat naší pozornosti a se kterým je potřeba se vyrovnat. Pan Vrábel je hochštapler, darebák, protože není hlupák, ví dobře, co dělá. Je to cynické, je to protidemokratické. Nejsem právník, abych posoudil, nakolik je to protizákonné, ale myslím si, že to omezuje základní demokratická práva a svobodu slova. A mně právě ty novinářky, protože si to přečetly v Evropských hodnotách, řekly, že přece Nová republika je šiřitelem dezinformací, neboť pan Janda tam v nějakém blábolu napsal, že já pochybuji o tom, že RF sestřelila letadlo nad Ukrajinou. A to už neřekli, že důvodem mých pochybností je, že pro to RF neměla žádnou motivaci, protože sestřelení toho letadla pro ni nemohlo být nějak prospěšné. To vůbec není informace, to je názor. Já přece jenom vyjadřuji svoje pochybnosti o něčem, to je komentář, to není žádná zpráva. Když o té události někdo referuje, tak to je informace, kdežto když já se k informaci vyjadřuji, tak je to komentář a názor. A pokud jej někdo označuje za dezinformaci, tak je to vlastně snaha vyloučit jiný názor. Prosadit tady tvrzení, že údajně bylo dokázáno, což není pravda, že to letadlo sestřelili Rusové. Dokázáno to dodnes nebylo. Za to je jasné, komu to mělo posloužit.

Myslíte, že to bude mít nějaký další vývoj? Podle mého názoru jde široce založenou věc, kdy spolupracují masmédia hlavního proudu, neziskovky, teď se do toho zapojila i soukromá firma p. Vrábela. Já to vidím jako organizované úsilí, jak snížit čtenost nepohodlných webů.

Já nepochybuji, že to bude pokračovat, zejména, když na to nebudeme reagovat, a když z toho neuděláme zásadní politické téma.

A jak na to chcete reagovat?

Je potřeba poukazovat na to, že se jedná o jednoznačné potlačování svobody slova, protože ke svobodě slova patří to, že vyjadřuji jakékoliv vlastní názory. Jestli je někdo považuje za nesprávné, je lhostejné, a konstatování, že některé názory jsou nebezpečné, že jsou to projevy nenávisti, je nepodstatné, protože oni také vyjadřují nenávist a jsou velmi nebezpeční. Ke každému vyjádření může patřit nějaká emoce. Nenávist je emoce. Jestliže se někdo vyjadřuje tak, že je to v rozporu se zákonem, například označuje konkrétní osoby, které by měly být likvidovány, a je potřeba to brát vážně, není to jako žvatlání pana Cibulky, tam za to nastupuje nějaká trestní sankce, ale pokud někdo vyjadřuje názory, které nejsou návodem k trestné činnosti, tak nikdo nemá právo je potlačovat. Na to je potřeba poukazovat. Ti bojovníci proti „hate speech“ jsou nejnenávistnější ze všech, z těch ta nenávist přímo kape.

Ještě jednou gratuluji ke zvolení do Evropského parlamentu a děkuji za rozhovor.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 950 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Napsáno pro e-republika.cz

Přejít do diskuze k článku 6 komentářů