Jak se smířit s tím, že jsme vazalové?

Že to nejsme my, kteří rozhodují o tom, co je dobré čí spravedlivé, a pak to učiní, ale že ještě dřív, než svůj názor vyřkneme, natočíme uši i oči přes Atlantik – a pak si to své necháme pro sebe a zopakujeme, co se káže tam. Bylo by to ponižující, i kdyby oním předříkávačem názorů námi přebíraných byl stát dobrý a spravedlivý, ale který stát dobrý a spravedlivý by chtěl, aby jiné státy po něm jen opakovaly? Žádný! Takže ten předříkávač musí být už z podstaty věci ďábel a on jím skutečně je. A to nikoliv proto, že jej ve své známé stati VLÁDNÍ BUDOVY WASHINGTONU OBSADIL ĎÁBEL takto označil někdejší člen Reaganovy vlády Roberts, ale protože on ten stát jako ďábel skutečně koná. Zažíhá války a barevné revoluce všude tam, kde chtějí lidé hospodařit po svém a své bohatství si ponechat pro sebe, jenže ďábel má za to, že si z cizího zaslouží své desátky – a když tedy není po jeho, podplácí, vraždí (Kaddáfí, Husajn), zapaluje, celý Střední východ dnes z jeho rukou plane v ohni, a lidé vyhánění ze svých vypálených obydlí prchají přes Středozemní moře do Evropy a z pohledu ďábla tak naplňují plánovanou vizi svého proroka Thomase Barnetta, podle jehož knihy No State (Žádný stát), je v ohni se zmítající Střední východ v pořádku a počítá se s ním, protože se odtud má do Evropy přemisťovat nejméně jeden a půl milionů lidí ročně, a to tak dlouho, až se v Evropě vytvoří nová světle hnědá rasa lidí dost hloupých na to, aby si sami sobě dokázali vládnout, ale dost chytrých na to, aby dokázali pracovat. Dosavadní státy samozřejmě zmizí, žádný nový se místo nich neustaví a hodnoty v nové Evropě vytvořené poplynou z rozhodující části do USA.

V Evropě se o té vizi ví a evropští státníci též musí vidět, jak se krok za krokem i naplňuje, ale jako by hadem uštknutí nejsou schopni vyřknout slovo odporu. A to buď proto, že jsou zbabělí a bezpáteřní, anebo koupení, jak znovu prozrazuje Roberts, když o státnících Evropy cituje tato slova vysokého amerického vládního úředníka z roku 1970: „Vlastníme je. Patří nám.“

Při rekapitulaci současným americkým ďáblem produkovaného a vyváženého zla se středoevropský člověk nevyhne údivu, odkud se jej v civilizované společnosti tolik bere? Jak je možné, že dnešní neokonzervativní Amerika má to svědomí, že politické vraždy považuje (i prohlašuje), za nezbytnou část své politiky? Že oficiálně uznala mučení lidí – pokud jí to slouží – za dobré a potřebné? Jak je z pohledu středoevropského člověka možno pochopit, že se americký prezident neostýchá vyslovit před světem takto surová slova: „MUSÍME MÍT NEJSILNĚJŠÍ VOJENSKOU SÍLU NA SVĚTĚ, A MUSÍME, PŘÍLEŽITOSTNĚ, ZKROUTIT RUCE ZEMÍ, KTERÉ BY NEDĚLALY TO, CO MY POTŘEBUJEME, ABY DĚLALY.“ (Dovedeme si představit, jaký kravál by spustila světová média, kdyby něco takového řekl Putin?)

Jako by násílí a vraždění měla ta země vetknuta coby svá rodná znamení. Máme zde tuto situaci: Bílí osadníci začali osidlovat bohatou zemi, zakládali farmy – a kolem nich se na koních proháněli indiáni, o kterých člověk nevěděl, co v příští minutě provedou. A tak je začal střílet – a když se bránili, začal s nimi válčit. Zabil v těch válkách, vedených od roku 1622 do roku 1990, na 100 milionů indiánů, což byla – i když rozprostřena na delší dobu – větší genocida lidí, než ta, již rozpoutal Hitler proti židům.

Ale z hlediska nových osadníků šlo o záležitost navýsost výhodnou. Šíroširou bohatou zemi teď měli sami pro sebe.

Takže se neubránite domněnce: Nenese se tohle někdejší poznání jako jakési krevní poselství i do myšlení současné Ameriky? Že prostě násílí je dobré, když přináší tak průkazný prospěch? Platilo to v tak v slavném tažení osadníků z východu na západ, takže to jistě bude platit i pro dny současné i příští.

Možná lze shora uvedené brát jako osvětlení toho, proč právě myšlení tohoto typu získalo v současné Americe tak bezkonkureční vrch. Dobrá, ale to se nás Čechů přece netýká! My jsme k prosazení své existence nepotřebovali prolít oceány cizí krve, pro nás zůstala vražda.tím nejstrašnějším zločinem i hříchem (že pane Kalousku?), jakého se může člověk proti člověku dopustit. Tak proč, proboha, dál táhnem v tom průvodu ubohých amerických rabů, když doslova všechno v něm je nám cizí. Je nám cizí směr na Rus, kterým ten průvod táhne, cizí jsou nám válečnické řeči, které se v něm vedou, a k nesnesení jsou nám i nenávistné texty na transparentech, které se v průvodu nesou. Nic z toho není naše, je to cizota a zlo, které se nám v útrobách obrací, je nám zle, a cítíme i víme, že v tomhle neblahém průvodu nemáme my co pohledávat: Ohlížíme se po našich představených, kteří by nás z něj snad mohli vyvést, ale oni téměř všichni dál šlapou jako my, a hledí přitom do země, snad aby se nesetkali s našimi zraky.

Opravdu se nenajde nikdo, kdo se proti tomu průvodu postaví jako chlap a zařve: „Češi ven – a domů! Ke svému!“?