Kdy už konečně vydáme v ČR nostrifikační zákon?

Potřeba schválení nostrifikačního zákon a jeho uvedení do života nastala v ČR již dávno, naléhavost tohoto kroku vzrostla v souvislosti s příchodem koronaviru, který nás naučí hospodařit. Okolnosti si to vynutí a ten, kdo nebude schopen držet krok a přizpůsobit se novým požadavkům, bude nutně muset být vyměněn. Zejména nedávné rozhodnutí české sněmovny ohledně poskytnutí podpory v krizi firmám, které u nás neplatí daně, ačkoliv zde podnikají a vyrábějí, neboť mají svá papírová sídla zřízena či přeregistrovaná v daňových rájích (off-shore), podtrhlo naléhavost vydání nostrifikačního zákona. Současně ukázalo, že mnozí lidé ve sněmovně rozhodně řádně hospodařit ani nadále neumějí či nehodlají. Nepochopili dobu. Rozhodnutí většiny poslanců opět nastolilo otázku, čí zájmy vlastně háji. Vezměme to ale popořádku.

Důvody vzniku a postupného rozšiřování off-shore destinací

Off-shore destinace začaly původně vznikat na základě vyhlášení podmínek místních vlád v některých geograficky příhodných destinacích, kdy tyto vlády potřebovaly přilákat do svých zemí kapitál a bohaté turisty. Dotyčné státy proto vyhlásily různá daňová zvýhodnění, minimální daně, či někde jen správní poplatky, některé z nich i zjednodušenou administrativu spojenou se zakládáním, správou a případně i účetním výkaznictvím pro firmy zakládané cizími majiteli v takové destinaci.

Základní podmínkou pro získání statutu pro takto zakládanou firmu bylo, že příslušná firma nebude provádět svoji hospodářskou činnost na území příslušné off-shorové destinace. Musí ji tedy provádět off-shore čili mimo břeh (resp. území) příslušné destinace (země). Klasickým příkladem byl zpočátku např. Kypr.

Tyto firmy tak mohly provádět obchodní či finanční a další transakce mezi zeměmi A a B, transakce či její část nesměla probíhat z/či na území Kypru (země C). Nesmělo tedy jít o dovoz a prodej zboží na Kypru či o výrobu a prodej zboží na Kypru či o výrobu zboží na Kypru a o jeho export z Kypru. Postupný rozvoj tohoto typu podnikání probíhal v 70. a 80. letech 20.století.

Tento typ podnikání měl vesměs svoji logiku a opodstatnění (např. založení off-shore společnosti na Kypru v době občanské války v Libanonu, kdy nebylo možné z Bejrútu jako klasického obchodního a reexportního centra dále vyvážet zboží (např. hutnické materiály) nakupované v ČR do zemí Blízkého východu apod.

Přechod z off-shore na daňové ráje

S postupem doby ale docházelo ke změně důvodů k zakládání firem v různých off-shorových destinacích. Již nešlo o vlastní zvýhodněné podnikání mimo území takové destinace, nýbrž o využívání takto založených firem k vytváření daňových úniků v zemích podnikání vlastníků těchto společností. Přestalo se proto hovořit o off-shorových destinacích, začalo se hovořit o daňových rájích. Jejich počet stále rostl a vyskytovaly se v různých končinách světa. Mezi ně patří nejen již uváděný Kypr, ale též např. Panama, Britské Panenské ostrovy, Kajmanské ostrovy, Gibraltar, Seychely, ostrov Jersey v Lamanšském průlivu, ale i některé státy v rámci USA či dokonce členský stát EU Nizozemsko a mnohé další.

Stávající situace v ČR

České zákonodárství umožňuje zřizování firem českých podnikatelských subjektů v daňových rájích či přenesení oficiálního sídla firem podnikajících u nás do těchto daňových rájů. Ve výsledku se tedy tyto firmy (údajně již více než 1 600 firem z ČR) legálně vyhýbají daňové povinnosti u nás a „optimalizují“ svůj hospodářský výsledek v některém z daňových rájů, kde platí jen skutečné minimum daní. Využívají tedy podmínek a výhod pro své podnikání u nás, na jejich financování ale nepřispívají. To za ně platí čeští občané, aniž to tuší. Přispívají jim tak na jejich podnikání a zisk.

Toto není jen problémem v ČR, tento nešvar se rozšířil i v dalších zemích do té míry, že se zamezením této praxe zabývalo před časem dokonce i vedení EU, aniž ale došlo k nějakému konečnému výsledku. V zastavení této praxe nám ani dalším členským zemím Brusel ale rozhodně bránit nebude.

Podpora firem českým státem ke snížení dopadů koronavirové epidemie

V minulých dnech byla ve sněmovně projednávána státní podpora podnikatelským subjektům v souvislosti s negativními ekonomickými dopady z titulu vládních opatření při koronavirové krizi. Přitom došlo i ke schválení podpory pro podnikatelské subjekty, které přenesly svá oficiální sídla do daňových rájů, aby se tak vyhnuly daňové povinnosti (daň z příjmu právnických osob) v ČR.

Lze předpokládat, že poslancům je jasné, že peníze, které si vláda za účelem výplaty podpory půjčí, bude muset splácet, přičemž po téměř úplné privatizaci výrobních prostředků a úplné privatizaci bank u nás nemá již delší dobu jiné zdroje příjmů než z daní svých občanů, tedy nás všech a k tomu daně od části firem, které ještě platí daně v ČR. V každém případě daně od obyvatel u nás převažují, což ukazuje na rozvojový charakter našeho státu, neboť v rozvinutých zemích je tomu obráceně.

Jsme to tedy my, plátci daní v ČR, kteří to všechno budeme platit.

Za těchto okolností je zarážející, že máme z rozhodnutí poslanecké sněmovny platit státní příspěvky i těm subjektům, kteří se u nás vyhýbají daňové povinnosti. Toto rozhodnutí poslanecké sněmovny navozuje několik otázek, např. proč většina poslanců toto rozhodnutí prosadila, zda to snad bylo z důvodu podpory firem ve vlastnictví zákonodárců v daňových rájích, či šlo „jen“ o další nekvalifikované rozhodnutí. Čí zájmy poslanci vlastně hájí?

Každopádně zůstává faktem, že z rozhodnutí poslanecké sněmovny budeme splácet též peníze poskytnuté vládou podnikatelským subjektům (a za nimi stojícím našim občanům), kteří se na vytváření ani splácení k tomu potřebných zdrojů nepodílejí. Budeme je tedy splácet za ně. Na koho ještě budeme pracovat? Jako by nestačily ty stamiliardy zisků, které z práce našich občanů každoročně nenávratně odtékají do zahraničí. No, občané se neozývají, tak je patrně možné jim naložit těch břemen na záda ještě více. Důležité je, že to zatím takto dobře funguje, teď jde ještě o to, aby se přitom občané tvářili radostně.

Příslušný zákon byl ve sněmovně schválen a nepochybuji vůbec o tom, že projde bez závad i senátem a podpisem prezidenta. Nakonec proč ne, když se nikdo nebouří. Tato doba stále více připomíná praxi odpustků v období života mistra Jana Husa, kterou tak veřejně pranýřoval.

Co s tím? Nabízím následující řešení a tím je konečně schválení nostrifikačního zákona a jeho promptní uvedení do života.

Co je nostrifikační zákon

Poté, co byla v r. 1918 vyhlášena samostatná Československá republika, bylo zapotřebí zabezpečit i zdroje pro její státní rozpočet. Tehdy žádné DPH neexistovalo, převážná část daňového břemena byla na právnických subjektech (dnešní daň z příjmů), přičemž hlavními plátci byly velké podniky typu hutí, bank, dolů, velkých strojírenských podniků, dále dopravní podniky, podniky spotřebního průmyslu atd.

Problémem bylo, že sídla velkých společností, jež působily na československém území, byla zřízena ve Vídni či v Budapešti. Po rozpadu Rakousko-Uherska tak zůstala sídla těchto velkých podniků v zahraničí, kde i zdaňovaly výsledky své činnosti v Československu. ČSR tak přicházela o značné příjmy z daní do svého rozpočtu.
Tuto nesrovnalost, z níž pak vycházela i určitá právní nejistota (např. právní řád upravující činnost těchto podniků apod..), bylo tudíž třeba odstranit.

Proto byl v ČSR přijat tzv. nostrifikační zákon (zákon č. 12/1920 Sb., plným názvem Zákon o podnicích, které mají sídlo mimo území československého státu), jímž Československá republika stanovila povinnost, aby se zahraniční sídla a hospodářská vedení podniků působících na území Československa přesunula na území republiky. Tím se současně tyto společnosti staly i subjektem zdanění v ČR, čímž byla posílena hospodářská samostatnost republiky.
Tehdy probíhala současně s nostrifikacemi podniků i repatriace cenných papírů a pozemková reforma. Ve všech těchto třech úředních opatřeních se odrážela snaha o změny vlastnických vztahů ve prospěch domácích podnikatelů.

Řešení těchto dalších otázek není v současnosti aktuální. Nostrifikační zákon by tedy měl v současnosti řešit jen povinný přesun oficiálních sídel firem a bank působících v ČR do ČR tak, aby zde byly subjektem podléhajícím řádnému zdanění.

Zákon tehdy obsahoval sankci spočívající v tom, že pokud by podnik nepřesunul své sídlo na území československé republiky ve stanoveném termínu, mohlo by mu být úředně zakázáno jeho podnikání na československém území. Bylo by možné využít i původní sankce v návrhu tohoto zákona spočívající v uvalení nucené správy na takový podnik, pokud by se ve lhůtě nepodřídil podmínkám tohoto zákona s tím, že v případě nezjednání nápravy ani v dodatečné lhůtě podléhá takový podnik znárodnění tak, aby vinou jeho vlastníků nedošlo k jeho zbytečné likvidaci a ztrátě pracovních míst pro občany ČR.

Proč je důležité vydání nostrifikačního zákona

Tímto krokem lze:

• Eliminovat dopady chybného rozhodnutí sněmovny na naše občany;
• přispět ke zlepšení příjmů našeho státního rozpočtu rozšířením počtu příslušných plátců
• snížit alespoň částečně sociální nespravedlnost mezi skupinou občanů, kteří podnikají s tím, že své zisky privatizují a mezi většinovou skupinou občanů, kteří přispívají na úhradu souvisejících nákladů té první skupině.

A pokud chceme zachovat alespoň elementární sociální spravedlnost v naší společnosti, která je rozhodnutím námi volených představitelů soustavně vytvářenou nespravedlností rozdělována a obnovit další zdroje příjmů pro náš státní rozpočet, není jiného řešení.

Jinak zaplatí vše naši občané podle hesla „nemyslíš – zaplatíš“. Opravdu toto většina z nás, vážení spoluobčané, chce?