Koho vlastně reprezentují naši europoslanci v Bruselu? (1. díl)

Mnozí z nás shlédli v posledních několika dnech zprávy o rezoluci přijaté Evropským parlamentem k zahájení 2. světové války. Shlédli též video s incidentem s vlaječkami členských států v EP v Bruselu, jakož i scénku na rozloučenou s britskými europoslanci v souvislosti s odchodem Velké Británie z EU. Stejně jako další konflikt místopředsedkyně Evropského parlamentu Dity Charanzové s europoslanci. Též kvůli vlaječkám členských států. Tato videa bez výjimky potvrdila to, co je pro skutečné cíle EU zcela signifikantní a co je naší veřejnosti vesměs známo. Již dávno, ač zdaleka ne všichni si to náležitě uvědomovali, ač ne všichni to chtěli slyšet či tomu uvěřit. A asi nejsem sám, kdo si přitom klade alespoň následující otázky:

  1. Koho mají naši europoslanci v Bruselu vlastně zastupovat?
  2. Je vůbec ve vládě a parlamentu v ČR zájem o hájení našich národních zájmů v EP?
  3. Usilují naši europoslanci vůbec o to, aby zastupovali ČR v EP a hájili tam naše národní zájmy?
  4. Jaké možnosti k výkonu své funkce v EP europoslanci (obecně) mají?
  5. Má přítomnost našich europoslanců v EP vůbec nějaký smysl?

Pojďme pěkně popořádku.

Stručně z historie

Nikoliv náhodou začal vznikat projekt EU ještě před koncem 2. světové války, a to za situace, kdy bylo již zřejmé, že světoví globalisté neovládnou prostřednictvím svého (po Napoleonovi v pořadí dalšího) nástroje Adolfa Hitlera a Velkoněmecké říše Evropu silou. Zabránilo tomu v obou případech především Rusko. Od metody biče bylo proto nutné přejít k metodě cukru. Jako nástroj pro globalisty k tomu sloužil nový projekt. Na počátku pod názvem Evropské sdružení uhlí a oceli (Montánní unie), a to se šesti členskými zeměmi (Francie, Německo, Belgie, Holandsko, Lucembursko a Itálie), které bylo založeno v r. 1952 jako předchůdce EU. Jeho prvním předsedou byl (nikoliv náhodou) zasloužilý nacista Walter Hallstein. Toto sdružení se postupně přetransformovalo do EHS, pak do ES a nakonec do dnešní EU.

Jejím (nadlouho zamlčovaným) cílem bylo postupné ekonomické a politické ovládnutí Evropy a její podrobení, likvidace jejích členských států, promíchání jejich národů s migranty, jejichž budoucí dovoz byl předem plánován, a vytvoření nové světle hnědé rasy podle projektu Coudenhove-Kalergiho. Postupně vytyčované dílčí cíle byly logicky jiné, aby neodrazovaly další evropské země ke vstupu do této mezinárodní organizace.

Byli jsme oklamáni

Toto vše bylo občanům ČR před referendem o vstupu ČR do této organizace zamlčeno. Toto vše mělo začít vystupovat na povrch postupně, a to teprve poté, kdy se prakticky všechny státy Evropy (jako obvykle s výjimkou Švýcarska a Ruska) stanou členy této nové říše pod vedením Německa. Tedy až již budou v pasti. A v pasti jak dotační a korupční, tak i v pasti ekonomické, v pasti různých zákonů, vyhlášek a nařízení vydávaných EU za tímto cílem členským státům k implementaci do jejich právních řádů a k jejich nadřazování vlastním zákonům členských zemí. V pasti uměle vytvořené potravinové závislosti, podřízenosti centrálních bank členských zemí atd.

Dnes se tudíž členské státy EU nestačí divit, jak se EU změnila od doby Lisabonské smlouvy. Zásadní problém ale spočívá v tom, že jejich občané nebyli informováni vedením členských států před příslušnými referendy o vstupu do EU, o co fakticky jde. Jaká je podstata a jaké jsou skutečné cíle EU. Místo toho jim byla vyprávěna pohádka o řeckém kavárníkovi a portugalském rybáři. Hovořilo se tehdy o cestě k prosperitě, o klidu a bezpečnosti v Evropě, o volném pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu. Většina našich lidí tehdy netušila, že půjde o pohyb do značné míry jednostranný v náš neprospěch a téměř nikdo netušil, že toho bude cíleně využito při navážení migrantů do členských zemí EU. A ti, kteří varovali později, před podpisem Lisabonské smlouvy, byli ukřičeni.

Lze tedy s jistotou konstatovat, že šlo o vědomý podvod ze strany tehdejších (ale i po nich následujících) představitelů členských států EU na jejich občany. Občané EU včetně těch našich byli tedy nejen podvedeni, nýbrž kvůli jak pozdějším prohlášením svých představitelů (bez rozdílu, ty naše nevyjímaje), tak i soustavné propagandě mainstreamu soustavně udržováni v omylu. Aby past byla dokonalá, bylo třeba jednotlivé státy, jakož i převážnou část jejich občanů dostat do dluhů a tedy do ekonomického chomoutu. I to se zdařilo. Stačí připomenout situaci z počátku 90. let u nás, kdy různí ekonomičtí „odborníci“ vytýkali minulému režimu mimo jiné i to, že nebyl dostatečně zadlužen. Tak nyní již zadluženi (jako stát i mnozí jako fyzické osoby) jsme a položme si otázku, komu to prospělo. Řekové by mohli vyprávět.

Brusel již nemá zapotřebí přetvařovat se

Dostali jsme se tak v rámci Evropské unie do situace, kdy jejímu vedení a zejména jeho zákulisním loutkovodičům již nic nebrání v postupném „utahování šroubů“, což též přičinlivě dělají a čehož jsme opakovaně svědky. Už se totiž nemusí přetvařovat.

Namísto slibované prosperity, míru a bezpečnosti jsme svědky kolísajících hospodářských výsledků členských zemí EU či jejich recese, pokračující snahy Bruselu o likvidaci národních států, o prosazení eura i do zbývajících členských zemí, což by dále ještě prohloubilo závislost těchto členských zemí, o úplnou a bezvýjimečnou islamizaci Evropy, o zhroucení její životní úrovně a sociálního systému, o její zavlečení do občanských válek s pozdější perspektivou, že opět „půjdeme na Rusa“. V mezidobí nás přitom budou ještě sankcionovat USA. Patrně proto, aby snad nevyšly ze cviku. Vskutku radostné perspektivy. Jsme svědky odchodu první země z EU. Kdo bude další?

Jak vzrůstajícím problémům EU, která se stále jasněji profiluje jako především politický projekt, čelit? Hlavně je prý zapotřebí v rámci EU „se ještě pevněji semknout“ a „dopřát si ještě více Bruselu“. Ale k čemu? Snad k urychlení vlastní sebezkázy?

Jak funguje zastoupení členských států v EU

Je zajímavé, jak si i dnešní bruselští představitelé berou za vzor starověký Řím, včetně hlavních principů jeho fungování, jež se řídilo především hesly „Rozděl a panuj“ a „Chléb a hry“.

Zastavme se u prvního z obou hesel. Je zapotřebí povšimnout si faktu, že poslanci členských zemí nejsou v Evropském parlamentu v Bruselu organizováni podle států, v nichž byli zvoleni, nýbrž jsou rozděleni podle jednotlivých politických frakcí napříč členskými zeměmi. Je z toho zřejmá snaha snížit i pouhou možnost poslanců příslušné země hájit jednotně její zájmy v Bruselu, pokud bychom připustili byť jen teoreticky jejich zájem tak činit. Výjimky přitom potvrzují pravidlo. Je z toho patrná snaha Bruselu rozmělnit důsledně národní princip v Evropském parlamentu od samého počátku.

Dostáváme se tak postupně k zodpovězení otázek položených v úvodu tohoto článku:

1. Koho mají naši europoslanci v Bruselu vlastně zastupovat

Většina našich občanů žije v domnění, že naši europoslanci jsou voleni do EP proto, aby nás v tomto orgánu zastupovali a hájili tam naše národní zájmy. Mělo by tomu tak být.

Realita je ale bohužel taková, že EP je cíleně uspořádán tak, aby národní princip v něm byl od počátku potlačen, neboť europoslanci jednotlivých zemí jsou v EP rozděleni do jednotlivých politických frakcí. Je to stejné, jako bychom nominovali na mistrovství světa v hokeji národní mužstvo a jeho hráči v místě šampionátu se přerozdělili (spolu s hráči dalších národních mužstev) podle jejich klubové příslušnosti, takže ve výsledku by naši reprezentanti hráli v různých klubových (místo národních) týmech na mistrovství proti sobě.

Za daných okolností se přímo vnucuje otázka, koho mají poslanci z jednotlivých zemí v Evropském parlamentu tedy vlastně zastupovat. Své členské státy nebo v Bruselu utvořené nadnárodní poslanecké frakce?

Pokud to je příslušný členský stát, pak by měli poslanci daného státu v kompaktní sestavě hájit vždy národní zájmy tohoto státu, který byli vysláni zastupovat. A podle toho by měli být i svými voliči hodnoceni. Jsou však předem záměrně rozděleni do různých frakcí. Příslušná parlamentní frakce složená z poslanců různých členských států pak národní zájmy dostatečně hájit nemůže, neboť jsou v každé z nich poslanci z více zemí a zájmy jednotlivých zemí se často liší, zatímco frakce by měla vystupovat v EP jednotně. Národní zájmy své členské země by tedy mohli europoslanci plně hájit pouze tehdy, pokud by se zájmy zemí zastoupených poslanci v dané frakci shodovaly. Takových případů však nebude mnoho.

Dostáváme se tak ke zjištění, které zdaleka ne všichni naši občané si uvědomují, že Evropský parlament je členěn nikoliv podle národní příslušnosti poslanců jednotlivých členských zemí, nýbrž podle frakcí, do nichž jsou sdruženy jednotlivé politické strany, jejichž členy příslušní europoslanci jsou. Vzájemně spolu tudíž nejednají zástupci europoslanců jednotlivých členských zemí, nýbrž zástupci politických frakcí v EP. Namísto hájení národních zájmů (a tedy občanů členských zemí) jsou hájeny v EP přednostně (a cíleně) zájmy stranické formulované v závislosti na stranickém složení jednotlivých frakcí a ačkoliv by poslanci měli hájit přednostně zájmy svých zemí, v praxi jim to není v plné míře tímto uspořádáním umožněno. To se týká i českých europoslanců.

I přes takto vytvořené překážky europoslanci hájit zájmy své země ale mohou a přednostně i musí. To, že to jde, jim všem právě ukázali britští europoslanci. Nebyli totiž doma občany zvoleni k tomu, aby zastupovali venku nějakou politickou stranu či politickou frakci, nýbrž svoji zemi.

Je však otázkou, zda a do jaké míry si toto uvědomují čeští europoslanci a zda se všichni snaží i za této situace české národní zájmy vůbec hájit. Zatím tomu (v mnohých případech) nic nenasvědčuje, právě naopak.

2. Je vůbec ve vládě a v parlamentu ČR zájem hájit v EP naše národní zájmy?

A jsme u jádra problému. Je totiž třeba si především uvědomit, že zásadní chyba spočívá již v tom, že Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR žádné české národní zájmy napříč politickým spektrem dodnes neprojednala a tedy ani neformulovala, místo toho formálním mechanickým způsobem „schvaluje“ zákony a vyhlášky z Bruselu a zařazuje je tak do našeho právního řádu na úkor našich vlastních zákonů. Pomáhá tak prosazovat cizí zájmy na úkor těch našich národních (pokud ovšem nechceme vydávat likvidaci našeho státu a národa za náš národní zájem. Z toho je zřejmé, že námi volené strany a jejich představitelé ve vládě a v parlamentu (až na výjimky) o žádnou naši národní politiku fakticky neusilují a že svojí činností naopak napomáhají k předání zbytku naší suverenity do Bruselu a k následnému zániku našeho státu z důvodu osobního prospěchu. A tento jev lze pozorovat ve většině členských států EU. Případná námitka, že jsou přece voleny v demokratických volbách, na tomto faktu nic nemění. Vše je totiž otázkou malé informovanosti a následné nedůslednosti voličů.

Výsledkem toho je, že vláda žádnou skutečnou zahraniční politiku nedělá, sněmovna schvaluje mechanicky všechny zákony a vyhlášky, které jí přijdou z Bruselu a zařazuje je přednostně do našeho právního řádu, senát a většina opozice ve sněmovně se věnuje pouze politikaření či jen pletichaření na domácí politické scéně a jinak konají podle „instrukcí“ z Bruselu. To se promítá do naší rezignace na vlastní zahraniční politiku a tedy i na možnost hájení českých národních zájmů. Vláda ani sněmovna v naší zemi za této situace hájení českých národních zájmů od vysílaných europoslanců tudíž nepožadují, voliči pak nemají europoslance podle čeho hodnotit. Personální problémy a orientace našich europoslanců tak kopírují personální a programovou mizérii jak členů vlády, tak i obou komor parlamentu v naší zemi. (Čestné výjimky nechť prominou). Stejně tak je tomu i s příčinami k tomu vedoucími.

Je to zásadní chyba a vina nás, voličů. Tolerujeme totiž námi zvoleným představitelům na různých stupních a v různých orgánech, aby postupovali v rozporu se svými volebními programy a v rozporu s našimi národními zájmy a dokonce i s ústavou. Nebo snad někdo z nich měl ve svém programu likvidaci českého státu a národa? A přitom postupně probíhá v přímém přenosu. Zákaz státních vlajek členských států a arogantní chování bruselských úředníků vůči europoslancům je toho jasným důkazem.

Jak na to zareagovala naše vláda či parlament? Hlubokým tichem, což je jasným důkazem výše uvedeného tvrzení.

Přejít do diskuze k článku 8 komentářů