Koho vlastně reprezentují naši europoslanci v Bruselu? (Dovětek 1)

Záměrem mého předchozího dvoudílného článku Koho vlastně reprezentují naši europoslanci v Bruselu? bylo jednak blíže ozřejmit čtenářům, jak to je s reprezentací našich poslanců v Evropském parlamentě, s hájením českých národních zájmů, jakož i s účelem a možnou činnosti europoslanců obecně, a českých europoslanců obzvláště.

Tento článek měl tudíž vzbudit nejen pozornost voličů u nás, nýbrž vyzvat i k zamyšlení a diskuzi nad současnou praxí v této oblasti, jejím dalším směřováním a smyslem. A to s důrazem na její provázanost na naši tuzemskou politickou scénu tak, aby si naši občané mohli udělat v této věci ucelenou představu.

Jsem proto velmi rád, že se do této záležitosti zapojil svým osobitým způsobem i jeden z europoslanců, MUDr. Ivan David, formou komentáře k oběma částem mého článku, který přetisknuly jím řízené internetové noviny Nová republika.

Jsem si totiž jist tím, že značná část čtenářů se sice domnívá, že jí jsou uvedené záležitosti jasné (z praxe naší sněmovny), ačkoliv situace je přinejmenším v několika zásadních bodech značně odlišná. Osvětlení těchto otázek a případná diskuse nad nimi přispěje dále k mému původnímu záměru. Jejich shrnutí provedu na závěr.

Doplňující poznámky od MUDr. Davida s mým dovětkem

1. Ivan David je přesvědčen o tom, že poslanci zvolení v ČR by hlasovali stejně jako nyní hlasují, i kdyby v Evropském parlamentu existovalo 27 národních frakcí místo současných sedmi a dalších nezařazených poslanců. Lidovci z ČR mají ve většině projednávaných věcí názorově daleko blíž k lidovcům jiných evropských zemí než k vlasteneckým poslancům nebo třeba Kateřině Konečné za KSČM. Velká většina poslanců zvolených za ČR hlasuje proti zájmům občanů ČR a v souladu se snahou vytvořit říši „Evropská unie“ a současně zrušit členské státy. Díky takovým poslancům napříč celou Evropskou unií věrným idejím nadstátu se Bruselu (zatím) daří pokračovat k dlouhodobě vytčenému cíli. Pomáhá také nesmyslné přesvědčení mnoha občanů, že když nechtějí „Brusel“, nebudou ani nikoho volit do Evropského parlamentu.

Za stávajících okolností a aktuálně nastavených podmínek pro europoslance již u nás doma jsem podobného názoru. Nakonec většina europoslanců je produktem takto nastavených podmínek a zaběhnuté praxe. Nikoliv ale nutně za této situace:

  • pokud by v jednotlivých členských zemích byly jasně formulovány jejich národní zájmy a ty by jeli europoslanci jednotlivých zemí do Bruselu hájit;
  • podle těchto národních zájmů by europoslanci byli již voleni, ve své činnosti hodnoceni a příště (ne)voleni;
  • dokonce bych byl pro uplatňování zásad přímé demokracie a pro odvolatelnost europoslanců v průběhu jejich volebního období v případě neplnění jejich základních povinností, s čímž určitě bude MUDr. David jako europoslanec za SPD souhlasit;
  • vtip je ale v tom, že ty základní povinnosti spočívající v hájení českých národních zájmů musí europoslancům nejprve někdo stanovit (ale o tom až dále);
  • pokud by taková možnost nebyla předem v Bruselu záměrně eliminována právě rozdělením poslanců podle politické (nikoliv národnostní) příslušnosti do frakcí.

Chyba tedy není na straně voličů, kteří často při volbách do Evropského parlamentu absentují, nýbrž spočívá v pro ně těžko srozumitelném a nelogickém systému, kterému se mají voliči svojí účastí na eurovolbách přizpůsobovat, aniž jim či tomuto státu něco přinese. Mají se tedy účastnit nominace reprezentace, která na mistrovství ale nebude hrát spolu (bližší viz bod 2.), a to navíc ve hře s nečitelnými pravidly. Zásadní rozpor tkví zde v tom, že zatímco nastavené podmínky směřují k likvidaci národních států, mnou navrhované podmínky směřují naopak ke zlepšení spolupráce členských zemí v rámci EU a k prosazování zájmů a potřeb jednotlivých členských států a nikoliv skutečných vlastníků EU a loutkovodičů za oponou.

Vyplouvá zde tak na povrch původní zájem globalistů o podmanění a ovládnutí evropských států a jejich spojení do jediné říše metodou cukru poté, co se to nepodařilo jiným jejich nástrojům (Napoleonovi či Hitlerovi) metodou biče. Je skutečností, že EU není organizací členských států, nýbrž jejích skutečných zákulisních vlastníků, kteří prostřednictvím EU jako svého nástroje si realizují svůj vlastní projekt na úkor členských zemí EU a jejích obyvatel. Proto je též případná reorganizace EU nemožná.

2. Podle Ivana Davida autor ani voliči nevědí, že většina poslanců, které volí, nemá vůbec v úmyslu zastupovat zájmy občanů České republiky. Nevšimli si toho ani za patnáct let našeho členství. Poslanci nejsou „předem rozdělení do frakcí“, naopak frakce se utvářejí po volbách, i když jsou podobné těm před volbami. Například frakce Identita a demokracie, jejímž je Ivan David členem, před těmito volbami vůbec neexistovala. Zaplať pánbůh, že jsou frakce uvnitř nejednotné, to dává aspoň teoretickou naději občas prosadit něco proti duchu „říše“. Poslancům nic v hájení národních zájmů nebrání, jen většina poslanců zvolených v ČR si zřejmě myslí, že je v zájmu ČR, aby zanikla.

Autor to samozřejmě ví, neví to ale většina našich občanů, a proto se na to jako autor snažím ve svém článku upozornit, když to za těch 15 let předtím nikdo jiný neudělal. A tu možnost jsme měli v zásadě všichni.

V případě způsobu rozdělení europoslanců nejde o slovíčkaření, nýbrž o podstatu. A europoslanci jsou přece podle předem stanovených pravidel určeni k rozdělení do stranických frakcí, které se naplňují europoslanci po volbách, jak I. D. píše. Kdyby europoslanci po příchodu do Bruselu zůstali ve skupinách podle národností, žádné volby by přece nebyly zapotřebí, což je logické. Jednotlivé národní skupiny by pak mohly jednat o koalicích národních skupin v EP (a to v plném počtu svých poslanců) a vše by vypadalo rázem jinak. Jde tedy o systémový krok ze strany Bruselu, jak již v zárodku eliminovat možnost národní soudržnosti a hájení národních zájmů. (O cílech našich europoslanců, jejich záměrech a morálních kvalitách – viz dále).

Takto rozdělení poslanci pak v lepším případě hájí zájmy příslušné frakce, nikoliv své země, jejímiž občany byli delegováni. Za takových podmínek je např. předem systémově znemožněna koalice europoslanců zemí V4 v EP. A to je přesně to, nač jsem upozorňoval ve svém článku a činím tak opakovaně. Funguje to pak v praxi stejně, jako kdybychom nominovali a poslali na mistrovství světa v hokeji naše národní mužstvo, jehož reprezentanti se v dějišti šampionátu převlečou (spolu s hráči z dalších národních mužstev) z národních do klubových dresů, v nichž běžně hrají, a pak na šampionátu budou bojovat proti sobě. Již jako klubová, nikoliv národní mužstva.

3. Parlament ČR se podle Ivana Davida samozřejmě na národních zájmech shodnout nemůže, a nemohl by ani tehdy, pokud by alespoň většině poslanců na národním zájmu skutečně záleželo. Vezměme za příklad otázku, zda je v našem národním zájmu být v NATO. Z armády ČR byl vytvořen expediční sbor, někteří poslanci si myslí, že je ČR ohrožena z Ruska, jiní zase nechtějí pomoci občanům vlézt do mlýnku na maso, pokud USA válku proti Rusku vyvolá. Jak se asi mohou shodnout?

Proč ta bezradnost? Ve sněmovně se přece hlasuje a záleží na poslancích, pro který návrh a jak hlasují. Jestliže se dohodnou na znění určitého zákona, který pak prohlasují, proč ne na formulaci základních českých národních zájmů? Rozhoduje přitom zpravidla prostá většina. Jsem proto toho názoru, že tento postup by měl být postačující i pro případ postupné formulace našich národních zájmů. Ty musí ale vzejít z české sněmovny a europoslanci by si je měli následně odvést formou instrukčního bloku na své zahraniční přidělení do EP.

Kdyby národní zájmy byly sněmovnou stanoveny, voliči by měli vodítko, podle kterého budou europoslance volit (a následně i hodnotit). Europoslanci by zase byli zavázáni těmito národními zájmy a povinností je hájit. To přece není tak těžké, stačí chtít.

Otázky národních zájmů je třeba rozdělit na vnější a vnitřní. A ty vnější rozdělit na obranné, bezpečnostní a na ty další (ekonomické, zahraničně-politické, sociální, kulturní a další). Ačkoliv se zahraničně-politické a obranné/bezpečnostní otázky v zahraniční politice budou poněkud překrývat, lze oddělit problematiku EU a NATO, byť v čl. 42 smlouvy o EU je EU provázáno s NATO. Na příkladu V. Británie je však zřejmé, že takové oddělení možné je, byť V. Británie měla vždy jistá specifika i ve smlouvách. Pro pořádek připomínám, že v danou chvíli se ale zabýváme českým zastoupením v EP, nikoliv v orgánech NATO.

4. Podle Ivana Davida je to horší, vláda ČR naopak od poslanců v Evropském parlamentu žádá, aby pokládali za národní zájem zánik ČR. Na Úřadu vlády je odbor, který poslancům zprostředkovává právě takové instrukce. Na rozdíl od autora se domnívám, že to voličům nebrání, aby europoslance hodnotili, pokud se o jejich činnosti vůbec dozvědí něco pravdivého.

Tak především je důležité, aby občané vůbec věděli, že Babišova vláda od českých poslanců v Evropském parlamentu žádá, aby pokládali za národní zájem zánik ČR (což se logicky bude následně týkat i našeho národa, z něhož se stane bez ochrany státu na přechodné období pouhé národnostní etnikum, pak zanikne) a že je za účelem zprostředkování takových instrukcí zřízen na Úřadu vlády dokonce odbor. To vše zjevně za přihlížení obou komor našeho parlamentu. Je to pro naprostou většinu našich občanů zcela nová informace. A je dobře, že ji poskytnul někdo „od zdroje“, je tak věrohodnější. Tato informace totiž znamená, že česká vláda jedná v rozporu s platnou ústavou a voliči by z toho měli vyvodit patřičné závěry. (Ne, že by dem(ag)oblok byl lepší. Proto tohoto argumentu vůči Babišovi nepoužívá a raději se stará o různá čapí hnízda).

A pokud jde o hodnocení českých europoslanců našimi spoluobčany, je nanejvýš záhodno, aby je ti občané měli především podle čeho hodnotit. Chybí tedy kritéria, kterými by měly být zformulované a ve sněmovně projednané a odsouhlasené české národní zájmy. Chybí zde ale především zájem našich orgánů a představitelů o formulaci a hájení českých národních zájmů, což je z toho všeho zpráva úplně nejhorší. Je to ale jeden z důsledků špatné volby našich občanů v celostátních volbách u nás.

Začít s nápravou je tedy třeba doma, nikoliv v Bruselu. Jedině tak začne celý postup dávat nějaký smysl. Jedině tak začnou voliči u nás projevovat o eurovolby větší zájem, a to minimálně do doby, než pochopí ve své většině, že je nutné sáhnout po lepší alternativě, než je naše další přítomnost v EU (nebude-li již ovšem pozdě).

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Gatta
Gatta
29. 2. 2020 7:48

Všechny tři články – velmi dobrá analýza. Jen dvě poznámky. Peníze kazí lidi – i europoslance. Tedy proč by jednali proti tendenci v EU, když za svoji pohodlnou účast na kolektivní neodpovědnosti dostávají mnohem vyšší odměny, než by si mohli a museli zasloužit ve svém mateřském státě. A navíc ten pocit vyjímečnosti, světoobčanství a dokonalé kariéry… Tedy vlastně taková trochu korupce. Pro kontrolu práce europoslanců a vlastně VŠECH poslanců a všech možných zastupitelů by bylo dobré pravidelně zveřejňovat jmenný přehled jejich hlasování v důležitých záležitostech. Tyto údaje sice jde i dnes získat, ale vyhledat výsledné hlasováni v hlasováních o pozměňovacích… Číst vice »