Koronavirová politika

Každá událost světového významu, ať hospodářská krize, nebo mistrovství světa ve fotbale za prvé vždycky ovlivňuje aktuální politiku (vyvolává pozitivní nebo negativní, vždycky ale hromadnou reakci) a za druhé je vždycky využíváno politiky k vysvětlení, zdůvodnění, nebo kamufláži vlastních chyb nebo nepovedených rozhodnutí. Anebo naopak, k upevnění vlastních pozic, jako spasitelů národa.

Epidemie koronaviru není výjimkou. Liší se od kterékoli jiné krize (včetně námi dávno námi prožívané systémové krize nynějšího, politickoekonomického modelu) tím, že, co dnešní politici a úředníci pamatují, s ničím takovým se nesetkali.

Poslední taková pandemie („španělská chřipka“) skončila před sto lety, takže už nezůstal na živu nikdo, kdo by se s dnešním pokolením politiků podělit o zkušenosti, jak epidemii čelit (nikoli medicínskými, ale politickými). Kromě toho „Španělka“ probíhala na pozadí končící 1. světové války, která zanechala v lidstvu nesmazatelný dojem, jak rozsahem ztrát, tak i hloubkou jí vyvolané hospodářské katastrofy. Právě válkou vyprovokovaná hospodářská katastrofa vyvolala revoluce v Rusku, Německu, Rakousko-Uhersku, Turecku. Na prahu revoluce se ocitly Velká Británie a Francie. Ve „svobodných“ zemích Východní Evropy (první generace limitrofů) přicházel do módy fašismus (pod různými jmény a v různém podání, ale právě fašismus). Mimochodem, i „západní demokracie“ se také sotva držely před tváří vlastních sílících pravičáků.

V těchto podmínkách „Španělka“ vypadala jako malá nepříjemnost a věnovali jí daleko menší pozornost, než si zasloužila. V Rusku, otřásaném občanskou válkou, koseném tyfem, úplavicí, záškrtem a obyčejným hladem, se probíhající další smrtelnou infekcí, maskovanou za obyčejné nachlazení vůbec sotva pozorovatelnou (ať už nešťastník umřel na jakékoli další neštěstí – stejně umírali po milionech), nebylo kdy zabývat. Nicméně, epidemie „Španělky“ v paměti lidstva zůstala. V roce 1970 mi dokonce babička vyprávěla o strašné chřipce, která ve světě počátkem 20. století odnesla miliony životů.

Ale, kromě toho, že taková epidemie dříve či později přijde, mocní dnešních států nic dalšího nevěděli, algoritmus boje s ní napsán nebyl. V takových podmínkách vznikly dva směry, nazvěme je, řekněme, čínský a evropský. První z nich předpokládal maximálně včasnou a tvrdou karanténu, aby byla nemoc rychle překonána a způsobila minimální škody hospodářství. Druhý považoval za výhodnější taktiku tvářit se, že nemoc není, s kalkulací, že počet nemocných a zemřelých nepřevýší rozumnou normu, ale hospodářství neutrpí.

Počátkem března bylo jasné, že pravdu měli Číňané. Ti tou dobou právě prakticky doma zlikvidovali hlavní ohnisko nákazy, převedli boj s ní do kontrolovaného režimu nevyžadujícího tvrdá karanténní opatření.

Evropané „najednou“ narazili na exponenciální růst onemocnělých a zemřelých, s prudkým přetížením zdravotnictví. (faktickým propadem národní medicíny), rostoucí panikou a nespokojeností obyvatelstva s nečinností vlád. Vpředu se rýsoval hospodářský kolaps, už ne v důsledku karantény, ale v důsledku hromadné nákazy. Karanténní opatření bylo stejně nutno zavést, boj s epidemií ale přišel pozdě, a rovněž míra negativního vlivu na hospodářství prudce stoupla.

Netřeba mít IQ 160 k pochopení toho, že se národní vlády nejzasaženějších zemí pokusí svalit vinu na kohokoli, jen aby ukázaly, že oni jsou těmi hrdiny, kteří se důstojně dostali z nenadálé krize, a zachránili své národy před hrozným virem, který se šíří díky čísi nedbalosti nebo zlému úmyslu.

Evropané hned začali sebe navzájem a EU jako celek obviňovat z nedostatku solidarity před tváří nebezpečí. Sypala se prohlášení typu „takovou unii nepotřebujeme“. Unii taková prohlášení nijak zvlášť neohrožují (britská praxe ukazuje, že odchod z EU je velmi složitou a nepříjemnou procedurou), ale zasévají v myslích obyvatelstva euroskepticismus a pomáhají oslabit vnitroevropské svazky. Může, například, zesílit podpora likvidace eurozóny a návratu k národním měnám, které by vládám zajistily větší volnost finančního manévrování.

Druhým (perspektivnějším) způsobem vysvětlení příčin evropského neúspěchu jsou narážky na umělý původ viru. Evropské vlády netvrdí, že byl virus vytvořen uměle. Na pozadí věhlasných virologů by to vypadalo jako profanace. Ale prostě motivují publikaci narážek na umělý původ viru a nesnaží se takové publikace vyvracet. Pokud jim položí přímou otázku, rozhazují rukama a upřímně říkají: „Nevíme, my se v tom nevyznáme. Pokud někdo něco udělal, pak Rusko, Čína a USA“. Protože všichni přece vědí, že Evropané nejenže nejsou takový virus schopni vyvinout, ale nejsou v stavu ani zatlouci hřebík, lid věří, že to nebyli oni, ale nevěří, že „nevědí“, protože jim až přímo často lhali.

Ve snaze hledat „černou kočku v temném lese“, pokusech vysvětlit, kdože smrtonosný virus „stvořil“, dělají národy evropských zemí právě to, co se jejich vládám hodí – snímají z nich odpovědnost za jejich nepřipravenost. Vždyť k „napadení“ došlo zničehonic…

Touto cestou se vydal Donald Trump (neprodleně podpořený evropskými spojenci). Trump přímo obvinil Čínu. Trump je ale chytrý, protože Čínu neobvinil z vyvinutí viru (jak se někteří domnívají), ale z utajování šíře epidemie a nebezpečnosti viru, což, údajně, neposkytlo Západu možnost se efektivně připravit. Právě Čína ale varovala WHO – ale koho to zajímá, jestliže Trump přislíbil soudní řízení proti Číně o 20 bilionů dolarů. Dnes všechny zajímá, zda kauza bude, jaký bude verdikt soudu, jakými slovy a kam Čína Trumpa „pošle“ a co budou USA dělat potom.

Trumpovi to ale dělá ty nejmenší starosti – má volby v listopadu, a v důsledku jeho informační kampaně (chlapského boje amerického prezidenta s „čínským“ virem) jeho rating roste. Podle posledních průzkumů už předběhl Bidena, který měl před ním v únoru náskok 8 %. Trump to potřebuje „doklepat“ do listopadu, vyhrát volby, a teprve potom bude možno řešit,zda vůbec na těch 20 bilionů „nezapomenout“. Anebo se pokusit využít toto soudní rozhodnutí (bude-li vůbec vyneseno) jako žeton v globálním kšeftu s Čínou.

Speciálně pro ty, kteří vždycky říkají: „Napište, jak je to v Rusku“, řeknu, že ruským mocným je informační vychytralost vlastní neméně, než jiným. Oni jen pracují šikovněji. Například, vláda vůbec nepřekážela informačním sítím a novinářskému společenství v rozčilování nad „turisty“ a „výletníky“, kteří virus do země přinesli (přičemž osobně znám několik lidí, kteří se rozčilovali nad tím, jak jiní porušují režim samoizolace, ale dělají to samé, když se jim to hodilo, „protože to nutně potřebovali“).

Rozhořčení veřejnosti nad „turisty“ a „výletníky“ odsouvalo otázku, proč – jestliže měli zkušenost s uzavřením čínské hranice a evakuace občanů z Wuchanu jen přes karanténu – neudělala vláda to samé na západním směru.

Já, mimochodem, chápu, že uzavřít západní hranici, a tím spíš zavést tvrdá karanténní opatření hned, nebylo možné (bez vyladění mechanizmů, které mají dosud k dokonalosti daleko). Příliš mnoho občanů RF by se to týkalo, a rozhořčení nad uzavřením hranic by bylo masové. Jen si všímám, že oprávněnou starostí, aby neházela perly …(dlouho a usilovně vysvětlovat důvody těch či oněch rozhodnutí těm, kteří stejně nepochopí a neocení), vláda nebrání společnosti, aby se věnovala skutečně existujícím, ale druhořadým problémům.

Ze všeho nejzajímavější je sledovat dění v Bělorusku. Tam si Lukašenko za dlouhá desetiletí zvykl, že jakákoli jeho rozhodnutí se, v podání místního tisku, ukazují být moudrými a správnými, a další masmédia v Bělorusku příliš nerozmazlují. Proto zpočátku vůbec nazval koronavirus výmyslem. Pak se ukázalo, že Bělorusové na tento „výmysl“ choří a umírají o nic méně než ostatní. Tehdy Lukašenko prohlásil, že jeho slova byla špatně vyložena (hlavní výhrady měl vůči ruským masmédiím) a že hovořil jen o tom, že se viru netřeba obávat, protože v režimu karantény člověk slábne a stává se jeho snadnou kořistí, a budou-li se občané procházet na čerstvém vzduchu a vést obvyklý způsob života, tak je žádný virus neohrozí.

Neuteklo příliš času a ukázalo se, že ohrozí, a WHO v rozporu s Lukašenkovými bravurními prohlášeními sice vysoko ocenila úroveň běloruského zdravotnictví, nicméně označila za nedostatečná a neadekvátní opatření v Bělorusku praktikovaná a doporučila sociální distancování a slavnou samoizolaci. V odpověď na to dva dny koronavirem nikdo v Bělorusku neonemocněl, ale když skandál začal nabývat mezinárodních rozměrů, číslo onemocnělých okamžitě pokrylo třídenní normu.

Následovalo další Lukašenkovo prohlášení, v němž si postěžoval, že se mu smějí, zvláště v Rusku, a slíbil, že si, „bude-li to nutné“, na posměváčky si došlápne, a požádal Bělorusy, aby věřili jen státním masmédiím (která lze volat k odpovědnosti), pochválil (oprávněně) běloruské zdravotnictví a zaujal nepochopitelnou pozici v otázce, co vlastně s tím koronavirem v Bělorusku dělat, pokud ten odmítne Lukašenka poslouchat, ale pohnat ho (virus) k odpovědnosti nelze.

Takové piruety přirozeně nepodporují důvěru ke zdravotnické statistice, přicházející z Běloruska (jakkoli se zatím příliš neodchyluje od celkového schématu vývoje onemocnění, s přihlédnutím k počtu obyvatel a možnostem běloruského zdravotnictví. Drobná nedůvěra přerůstá ve velkou. A to tím spíš, že v Rusku Lukašenko v posledních letech vážně podkopal svoje pozice. Dřív mu většina Rusů věřila bezpodmínečně a považoval „Baťku“ za jednoho z nejvýznamnějších (druhý/třetí po Putinovi) státníků postsovětského prostoru. Teď se počet jeho fandů prudce snížil.

Podpora se strany ruského obyvatelstva přitom Lukašenkovi vytvářela zvláštní podmínky při jednáních s ruským vedením. Nebylo možné mu příliš „ubližovat“, aby to nevyvolávalo nepochopení u vlastních lidí. Poslední kola jednání v Soči a v Moskvě ukázala, že tento argument Lukašenko ztratil.

Teď je pro něj životně důležité, aby Bělorusko prošlo epidemií bez vážných otřesů. Jinak víra v jeho schopnost řešit problémy vůlí bude podkopána dokonce i doma.

Mimochodem, co možná nejméně bolestivé projití epidemie je teď důležité pro vládu kterékoli země. Podle výsledků bude lid posuzovat její schopnost efektivně konat v období krize. A práce s informačním prostorem (ne prázdná propaganda „seďte doma“, ale právě tvořivá práce při sběru a vyhodnocení informací, přijímání a vysíláni signálů, vylaďování přímé a zpětné vazby se společností) je v takové situaci velmi důležitá.

Zatím vedení naprosto všech států, jež jsou pohroužená do problémů čistě medicínského a ekonomického rázu vyvolaných epidemií, nedoceňují roli informačního faktoru a pokoušejí se v příslušném směru zatloukat hřebíky mikroskopem. Kdo se rychleji naučí správně pracovat v informačním prostoru, ten získá převahu v dalším globálním boji, který se bude vyostřovat úměrně prohlubování systémové krize.

Zdroj: Ukraina.ru

Překlad: st.hroch 200427