Koronavirus: Pohroma i příležitost

Nechci se nyní zabývat touto nemocí a bojem s ní. To ponechám těm fundovanějším. Kromě toho bylo na toto téma již napsáno mnohé, ač ještě stále pořádně nevíme, jak tento vir byl rozšířen, jak ho definitivně vyléčit, co vše obsahuje či po mutacích obsahovat může, jak funguje v kombinaci se zářením 5G sítí atd.

Provedu proto jen stručnou rekapitulaci jednotlivých okruhů činnosti, kterými je třeba v současnosti se zabývat, a pak se zaměřím na to, co dělat po skončení této epidemie a jaké kroky bychom měli udělat již nyní pro to, abychom se na to včas připravili.

Každá mince má 2 strany, což platí i o koronaviru. Na jedné straně tento virus znamená z hlediska dopadů na zdraví a životy našich občanů, na naši ekonomiku i omezení našeho života doslova pohromu, (ač s konečným s hodnocením ze zdravotního hlediska ještě počkejme), na druhé straně však znamená obrovskou příležitost pro nás do budoucnosti z hlediska možnosti postavit se po stránce ekonomické, politické, sociální, vzdělávací a dalších opět na nohy.

Co je nutné udělat

• Je nezbytně nutné bojovat s šířením této nákazy na našem území a mezi našimi občany (tím se zabývá Ústřední krizový štáb pod vedením Jana Hamáčka).
• Je zapotřebí zabývat se současně i otázkami ekonomických a sociálních dopadů této pohromy na náš stát, jeho obyvatele, firmy a další subjekty (tím se má zabývat komise pod vedením prof. Švejnara).
• Je ale opomíjeno to, že se musíme zabývat již nyní i přípravou toho, co chceme a budeme dělat po likvidaci koronavirové pandemie.

Nemám v úmyslu přetěžovat vládu a již vůbec ne příslušnou komisi pro krizové řízení, ale chci jen upozornit na to, že tyto komise by měly být fakticky tři, každá z nich složená z odborníků pro příslušný úsek činnosti. Práci je třeba rozdělit podle druhu problematiky a počínat si efektivně. Když kdokoliv mající pojem o krizovém řízení viděl, jak zpočátku celý štáb chodil společně na tiskovky či vítat letadlo z Číny se zdravotními pomůckami, musely jít na něj nutně mrákoty. Situace se od té doby sice o něco zlepšila, avšak ne natolik, abych si tuto dobře míněnou radu ušetřil.

Jak jsem slíbil již v úvodu, nechci se zabývat okruhem 1 a okruhem 2 této problematiky, které nyní nějakým způsobem fungují či fungovat začínají. Přesto si nemohu odpustit neupozornit alespoň na základní chyby, k nimž zatím v souvislosti s koronavirovou epidemií u nás došlo:

• Pozdní reakce vlády na šířící se epidemii a tedy i pozdní zahájení jejích prvních kroků;
• propuštění „lyžařů z Itálie“ přes hranici zpět do ČR bez jejich převedení do karantény;
• zřejmě chybný způsob vyhlášení nouzového stavu (ať už jej dnes nazýváme, jak chceme). S počáteční podporou této akce ze strany sněmovny by vše bylo dnes jiné a hlavně bezproblémové;
• nevyužití kapacit domácích výrobců roušek a respirátorů v ČR, neposílení jejich výroby v dalších podnicích v ČR, a to zejména zpočátku, kdy naši zdravotníci byli ponecháni zcela bez ochrany. (Podle poslední zprávy vláda s českými výrobci „už“ jedná),
  „opomenutí“ vlády ohledně péče o seniory;
• nevyužití armády v případě potřeby (viz Domov seniorů v kraji Vysočina), a to za situace, kdy domobrany v ČR nejsou „žádoucí“. (co má část armády pobývající doma tak důležitého na práci, že odmítne pomoci v nouzi, a kdo jí vlastně velí)?

Nejde jen o kritiku pro kritiku, ani o útok na vládu či dokonce o snahu o její demisi. Vůbec ne. Jímá mne totiž hrůza, jak by si počínali ti mluvkové, kteří ji dnes bez jakékoliv odpovědnosti kritizují, ač sami jsou řízení podobné krize již od pohledu zcela nezpůsobilí, tedy kdyby se namísto jednookých vrátili „osleplí Bulhaři“. Ti zatím vyprávějí, jak by to dělali lépe. Přesto je nezbytné si uvědomit, že chyby při řízení takové krize stojí životy či minimálně zdraví našich spoluobčanů, a to zbytečně.

Každopádně je realitou, že přichází doba, která na vládu ale i další úředníky bude klást vyšší nároky. Zdaleka již nebude postačovat „čekat v zákleku na instrukce z Bruselu či New Yorku za účelem jejich provedení“, jak jsme si navykli v končící éře EU. Nebude stačit ani pouze reagovat na vývoj událostí. Žádný podnikatel přece nekupuje hasicí přístroje do své továrny teprve v době, kdy už v ní hoří. Ani Babiš ne. Bude třeba předvídat a přemýšlet dopředu, co a jak dále dělat.

S tím souvisí i onen třetí okruh problematiky, kterým bych se chtěl dále zabývat. Tedy tím, který vláda zatím patrně vůbec neřeší, v domnění, že „jednou na něj třeba taky dojde“. Tato představa je chybná, neboť v té době již bude pozdě. A to je i důvod, proč vůbec na to upozorňuji tímto článkem.

Vyjdeme-li z předpokladu další existence naší republiky jako nezávislého národního státu, je zřejmé, že budeme potřebovat nejen naši zahraniční, ale též hospodářskou politiku (kromě jiného). Půjde tedy o obnovu české ekonomiky v pravém smyslu slova, a to jako ekonomiku smíšenou sestávající ze:

• sektoru státní ekonomiky (obnovené vlastnictví podniků potřebných pro národní bezpečnost a soběstačnost, obnova vlastnictví surovinových zdrojů, přírodního bohatství, klíčových elektráren a průmyslových podniků, bank, přechod zpět na jedinou zdravotní pojišťovnu, obnovení vlastní farmaceutické výroby atd.);
• soukromého sektoru ekonomiky (malé, střední i některé velké podniky);
• sektoru družstevního (družstva všeho druhu) a
• sektoru veřejně prospěšné společností.

Zatímco soukromý sektor (a do jisté míry i sektor veřejně prospěšných služeb) již fungují, je třeba uvolnit podmínky a podpořit obnovu družstevního sektoru a především pak obnovu sektoru ekonomiky ve vlastnictví státu. Bez toho nemůže stát dostatečně plnit role, které plnit má a které od něho i naši občané v době krize očekávají. (Kam se naši občané obracejí o pomoc? Snad k Bruselu či k našim oligarchům? Nikoliv, na stát. Tak ho musíme pro takové případy opět vybavit). Současná situace to názorně ukazuje. Problémy nastaly v době nejméně vhodné, kdy stát má jen ty peníze, které vybere od nás na daních. A to nestačí.

Třetí odborná skupina by se tedy měla zabývat nejen přípravou naší pokrizové hospodářské politiky, nýbrž (a to především) opětovnou industrializací naší země a návratem od montoven zpět k produkci výrobků s vyšší přidanou hodnotou. V ideálním případě pak s účastí státu. Tentokrát již v moderním hávu a s reflektováním změn, k nimiž v mezidobí na mezinárodních trzích došlo. Zvláštní pozornost by měla být věnována výrobě a kompletaci investičních celků vlastními silami, ale též výrobě různých strojů a zařízení, jakož i obnově českého zpracovatelského průmyslu v oblasti potravin a mnohým dalším tradičním položkám z naší produkce.

Tímto směrem by měla být upírána pozornost i při znárodňování vhodných průmyslových podniků, které budou dohromady tvořit kompaktní celek. Forma jejich znárodňování může přitom spočívat např. i v převzetí a zafinancování některých krachujících podniků či v kapitalizaci pomoci státu některým soukromým podnikatelům, která jim pomůže podnik včetně zaměstnanců udržet a alespoň část z něj neztratit. Stát může ale pomoci i dalším podnikům, svoji pomoc kapitalizovat a později svůj podíl v takových podnicích odprodat. Alternativní postup spočívající ve výplatě podpor lidem v nezaměstnanosti je rozhodně horší variantou.

Nic na tom nemění ani ta skutečnost, že si k realizaci takových záměrů budeme muset především vytvořit potřebné podmínky. Podle současných podmínek EU je státní podpora podnikům zakázána. A těch uměle nastavených překážek je více, neboť EU nemá zájem o další existenci a rozvoj národních států a jejich ekonomik. Právě naopak.

K čemu směřuji?

Jde o tato opatření:

1. Mít již nyní jasno ohledně nezbytnosti návratu k národnímu státu, k hájení jeho zájmů a tudíž i ohledně odchodu z EU a opuštění veškerého právního balastu, kterým jsme si nechali zaneřádit náš právní systém.
2. Začít podnikat neprodlené kroky k tomu, aby náš stát koordinoval svůj výstup z EU, jakož i další společné kroky v rámci možnosti s ostatními zeměmi V4+.
3. Mít zajištěn náhradní způsob financování státu a jeho ekonomiky po odchodu z EU a s ní souvisejících globalistických struktur.
4. Mít jasno o další spolupráci na bázi mezinárodních smluv uzavřených s těmito státy, a to ve formě konfederace národních států (nikoliv tedy federace či dokonce unie nebo jediné říše). Tedy na bázi smluv, které jsou uzavírány na bázi dobrovolnosti a které lze v případě potřeby jednoduše vypovědět. K tomuto účelu je nicméně nutné vyčkat výsledků jednání Jalta II, které se má uskutečnit dne 9. května 2020 na Krymu.
5. Mít současně jasno i o nové formě své obrany a zahraniční politiky ve vazbě na zmíněnou konfederaci, a to s oporou ve členství v OBSE, příp. na jiné nové politické a vojenské uspořádání v rámci nově formátovaného světa.
6. Orientovat se z hlediska mezinárodního obchodu na spolupráci ve směru všech azimutů, a to zejména s orientací na euroasijský blok a dále na Latinskou Ameriku a dle možností i na Afriku. V severní části Ameriky lze totiž v dohledné době předpokládat značné lokální problémy.

Tyto a některé další otázky je třeba naformulovat a projednat v podobě českých národních zájmů ve sněmovně a dát je určitou formou najevo veřejnosti (např. formou deklarace). Otázkou ovšem je, zda zvolení poslanci jsou na odborné, morální a vědomostní úrovni takového úkolu. Pokud ne, je třeba jejich výměny co nejdříve, neboť vývoj na nás nepočká. To zanedlouho zjistíme i z vývoje v dalších zemích.

Tyto otázky by měla mít naše vláda již dávno vyřešené. A je tomu tak či nikoliv? Zjevně nikoliv. Není dosud ani zřejmé, že by o takových otázkách vůbec jednala. Proto přípravné práce musí začít co nejdříve, ač již dnes je na jejich zahájení téměř pozdě, zatímco naši představitelé žijí nadále v blahé nevědomosti a nadále jen reagují na současný vývoj (továrna hoří, vláda shání hasičáky, kterých se zrovna nedostává…). Takhle ovšem nelze řídit ani firmu, natož stát. Celá situace přitom připomíná můj nedávný článek  Potěmkinova vesnice a návrat osleplých Bulharů do vlasti, kdy jednooký (Babiš) je mezi slepými (dem(ag)oblokem) králem.

Podle metod nadnárodního obecného řízení společnosti jsme ve volbě mezi menším a větším zlem zvolili (tak, jako obvykle) zlo menší. Dobro jsme neviděli ani nehledali. Tím jsme dnes odsouzeni k tomu zápolit se situací z pohledu onoho menšího zla a požadovat od Babišovy vlády profesionální výkon, a to ve všech třech uvedených okruzích problematiky. To si vyžádá jak ukázku jeho skutečných manažerských schopností, tak i kvalifikovanou činnost jednotlivých odborných komisí, a to ve všech třech sférách uvedené činnosti.
Mějme přitom ale na paměti, že po skončení této epidemie dojde ve světě k velkým změnám, z nichž budou profitovat ti připravení. A jde o to, aby náš stát (a my s ním) využil této příležitosti a patřil mezi ně.