Lepší selský rozum než důchodová komise

Na téma avizovaných problémů s financováním důchodů v budoucnosti pokračují stále nekončící diskuze nad návrhy, které již na první pohled nemohou vést ke kýženému výsledku. Skutečné řešení se přímo nabízí, avšak nikdo z těch, kdo tuto problematiku řeší či řešit by měl, takové řešení nevidí. Vyloučit se ovšem nedá ani ta možnost, že je „raněn slepotou“, přinejmenším tou odbornou. Svědčí o tom i odlišné koncepce řešení ze strany ministryně práce a sociálních věcí J. Maláčové a ministryně financí A. Schillerové z poslední doby. Žádná z nich není rozhodně „zásahem do černého“, právě naopak. Ačkoliv jsem se této problematice věnoval v jednom z mých nedávných článků, vracím se k ní za těchto okolností znovu.

Novodobá historie v oblasti důchodů

Průběžný systém, kdy každá generace platí na důchody té předcházející, u nás fungoval úspěšně po léta. Zrušen naštěstí nebyl, ač si z něj v rozporu se zákonem „vypůjčil“ v minulosti premiér Klaus 330 mld. Kč na vyrovnání schodků hospodaření jeho vlády a nikdy je zpět nevrátil. Podobně si počínal později premiér Topolánek, a to ve výši 70 mld. Kč. „Rozpustili“ tak rezervy, které na příslušném účtu v důchodovém systému byly „na horší časy“ (na překlenutí přechodných demografických problémů apod.). A dnes je to právě ona pravice v opozici, která křičí, jak se důchodový systém kolem r. 2060 u nás zhroutí pro nedostatek peněz. Na první pohled nejrychlejším řešením by tedy bylo vrátit do systému oněch 400 mld. Kč, které si právě jejich tehdejší představitelé z něho „vypůjčili“ a nevrátili. Jednalo by se však o jednorázový krok, který by řešil situaci jen přechodně. V dnešní době ale k němu nedojde. Není k tomu vůle, krom toho ty peníze jejich vlády prohospodařily.

Podíváme-li se na naši polistopadovou historii, tak při meziročním srovnání podílu důchodů na našem HDP zjistíme, že vývoj tohoto ukazatele a současně i množství peněz na důchody doznal v ČR v polistopadovém období několik rozdílných etap, jak dokládá i níže uvedená tabulka ukazující podíl vyplacených důchodů na HDP:

Jednotlivé etapy lze stručně charakterizovat takto:

• období 1990–1996 je ve znamení nárůstu podílu důchodů na našem HDP ze 7,3 až na 8,0%;
• v období 2004-2008 dochází k poklesu podílu důchodů na HDP pod 8%;
• v období 2009-2013 přichází výrazný nárůst tohoto podílu z 8,8% v r. 2009 až na 9,7% v r. 2012;
• v období 2014-2018 opět nastává pokles podílu důchodů na HDP až na 8,3%;
• v období 2019-2020 přichází opět k nárůstu tohoto podílu (oficiální čísla zatím neuvedena).

Podle Eurostatu činí výdaje na důchody v EU průměrně 10 % (to odpovídá situaci ve Švédsku či Finsku), zatímco např. v Rakousku či Francii činí tento podíl 12 % a v Řecku činil 15 %. Nalézáme se tedy dlouhodobě (tak jako v mnoha jiných ekonomických ukazatelích) pod průměrem EU.

Dlužno ale říci, že vláda Andreje Babiše se snaží v oblasti důchodů v ČR zjednat nápravu, o čemž svědčí úpravy důchodů v letech 2019 a 2020.

V čem je tedy problém?

Problémů je hned několik, a to:

• rostoucí rozdíl mezi průměrným důchodem a výplatou (v r. 1989 činil důchod 56% průměrné mzdy, v r. 2018 to bylo již jen 38 %);
• důchody máme stále spíše socialistické, ceny zboží a služeb kapitalistické (a někdy i více než to). Pomyslné nůžky mezi průběžně rostoucími cenami a za nimi klopýtajícími mzdami a zejména důchody se tak stále více rozevírají;
• peníze na důchody představují ročně cca 1/3 státního rozpočtu;
• celková suma výdajů na penze se postupně zvyšuje. Důvodem není jen rostoucí počet seniorů, ale také vyšší důchody z vyšších mezd a valorizace. (částka na důchody byla rozpočtována pro r. 2018 ve výši 427,9 mld. Kč, přičemž na důchodovém pojištění se mělo vybrat 421,1 mld. Kč. Rozdíl 6,8 mld. Kč měl být uhrazen ze státního rozpočtu;
• to se nezdá mnoho, ale deficit na důchodovém účtu takto doplácený ze státního rozpočtu by měl v roce 2060 představovat částku cca 170 mld. Kč;
• odliv zisku od nás do zahraničí se každoročně zvyšuje a za rok činil již cca 500 mld. Kč, tj. 10 % vytvořeného HDP. Pracujeme tak zčásti zdarma na cizí, část vytvořených zdrojů nezůstane k užití v ČR.

Pokusy o řešení otázky důchodů

Jak víme, těch pokusů bylo více, byly svolávány různé komise, z nichž nejznámější byla zřejmě tzv. Potůčkova komise. Jak ale sám její šéf řekl, základní nastavení úrovně důchodů musí dát stát. A je to vysoce politická otázka. Bez tohoto zadání komise předkládaly různé návrhy, nakonec se žádné vládě do tak citlivé oblasti nechtělo, takže komise byly opět rozpuštěny a řešení celé záležitosti odsunuto.

Krom toho v souvislosti se snahou vedení EU o rozmísťování migrantů do jednotlivých členských zemí EU je to jedině rozumné řešení, neboť zatím nevíme, kolik z nich jich ČR nakonec dostane „na byt, stravu a kapesné“ a z čeho to budeme platit. Takže vše může být podstatně jinak, než si dnes vůbec lze plánovat.

V posledních dnech se nicméně střetly koncepce řešení hned dvou ministryň vlády premiéra Babiše, a to koncepce  Jany Maláčové a Aleny Schillerové.

Ministryně práce a sociálních věcí Maláčová navrhuje tři různé modely, přičemž u dvou z nich dochází k navýšení důchodů s odvoláním na to, že ČR má nižší podíl penzí na HDP než jiné evropské země, a proto má tedy prostor pro jejich navyšování. Neřeší však finanční zdroje pro takové navýšení penzí, což kritizuje jak opozice, tak i Hospodářská komora a současně i ministryně financí.

Ministryně financí Schillerová poukazuje na to, že k takovému kroku by bylo zapotřebí dalších 300 mld. Kč z navyšování daní, což odmítá. Ve své koncepci naopak navrhuje, aby si lidé vedle placení odvodů na sociální pojištění ještě spořili na důchod. Zapomíná ale na to, z čeho si běžný člověk má na důchod spořit při dnešních cenách zboží a služeb (a příp. ještě s hypotékou na krku).

Každá z obou ministryň má částečně pravdu. Avšak ani jedna know-how, jak to uspokojivě řešit.

Řešit následek bez vyřešení příčiny je kontraproduktivní

Příčina současného stavu spočívá v důsledcích privatizace (část podniků zničena) při níž byli lidé přesunuti do továren a montoven zahraničních firem u nás (které vlastní 40 % naší zbylé ekonomiky), investičních pobídkách zahraničním firmám s poskytnutím daňových prázdnin a naprosto chybné ekonomické politice státu i z hlediska koncentrace na výrobu výrobků s nízkou přidanou hodnotou a na mzdový a cenový dumping (v čemž vynikala zejména Topolánkova vláda).

Následky z toho vyplývající jsou pak zejména tyto:

1. Zahraniční firmy u nás docilují až trojnásobné zisky oproti situaci v dalších srovnatelných zemích, zatímco mzdy a platy našich zaměstnanců jsou třetinové. (Nadměrné zisky jsou vytvářeny především z firmami přisvojené části mezd našich pracovníků, ale též z nadměrných poplatků – např. vodné/stočné či z různých bankovních poplatků, nadsazených ziskových marží zboží a nízkých mezd v supermarketech atd.). Zůstaňme ale u neodpovídajících nízkých mezd a platů, kdy odvody na sociální a zdravotní z této ukradené části mzdových prostředků pak chybí v příslušných fondech a tedy i ve zdrojích na financování průběžného důchodového systému. Odvody z třetinové mzdy při srovnatelné sazbě odvodu se zahraničím jsou pak též jen třetinové. Do penzijního fondu pak přichází od každého pracovníka u nás v průměru jen třetina peněz, než přichází v dalších srovnatelných zemích. (Pokud samozřejmě zaměstnavatel tyto odvody vůbec platí, ale to je již jiná kapitola)
2. Vezmeme-li dále v úvahu skutečnost, že zahraniční firmy u nás dostaly v rámci investičních pobídek ještě daňové prázdniny a že každoročně vzrůstá odliv dividend a jiných forem zisku do zahraničí, který již dosáhl za r. 2019 částky půl bilionu Kč, tedy 1/3 současného ročního rozpočtu, nikoliv náhodou jsme nazýváni krmelcem Evropy, přičemž my ještě „lákáme“ investičními pobídkami další zahraniční firmy, aby se k nám přišly též „nakrmit“, místo toho, aby tento stát si vytvořil vlastní ekonomickou politiku a vytvořil sám nové příležitosti pro naše občany, kteří zde žijí a platí daně a odvody a jež svojí neuváženou privatizační politikou předchozí vlády připravily o kvalifikovanou práci v místě či v dosahu jejich bydliště. Zatím je to tak, že cizím firmám, které to nepotřebují, poskytuje náš stát různá zvýhodnění a daňové prázdniny, zatímco od našich subjektů chce daně, aniž jim vytváří podmínky k tomu, aby svojí činností mohli zisk vytvořit. Cizí firmy pak po vyčerpání daňových prázdnin odcházejí jinam. A tak to jde stále dokola. Takto naše předchozí vlády vyrobily svojí chybnou „ekonomickou politikou“ z části svých občanů ekonomické nevolníky. A mnozí z těchto občanů-nevolníků příslušné politické strany, které tyto vlády sestavovaly, z neznalosti reality setrvale volí. Neuvěřitelné, leč pravdivé. Je to praktické potvrzení poučky, že „každý v míře svého poznání pracuje na sebe a na svoji rodinu a nad míru svého poznání pracuje na jiné“. Řešení v tomto případě spočívá v zavedení sektorových daní a strukturovaných pásmových daní z příjmu podle výše zisku, ideálně obojí v kombinaci. Každý investor má nárok na svůj zisk, není ale důvodu, aby ho dociloval v nadměrné výši při současném odírání zaměstnanců v zemi, kde ho vytváří. A 2/3 z oněch 500 mld. Kč ročně jsou již peníze, které pomohou řešit i jiné záležitosti, než jsou důchody. Na nevýhodnost naší ekonomické situace související s naším členstvím v EU a návaznými podmínkami upozorňoval mj. i renomovaný francouzský ekonom Thomas Piketty na přelomu let 2017/ 2018 poté, co si prostudoval příslušné ekonomické údaje u nás. Ačkoliv počítal podle podkladů za zúčtovací období v EU 2010-2016, dostal se k ekonomické nevýhodnosti naší účasti v EU v průměrné roční výši 241 mld. (po započtení našich odvodů do EU a dotací zpátky). Dopady podhodnocené koruny na ekonomiku našeho státu a jeho obyvatel přitom do výpočtu nezahrnul. Od té doby došlo k jediné změně. Ta čísla v náš neprospěch a tedy i nevýhodnost našeho zapojení do EU značně vzrostla. Nikoliv náhodou přitom o nás hovořil jako o poraženém národě. Pokud tedy zahraniční firmy u nás nejsou schopny výrazně zvýšit platy našich pracovníků, kteří z nich budou platit tomu adekvátně vyšší odvody, pak je třeba tyto firmy uvedeným způsobem zdanit a z inkasovaných daní pak do důchodového účtu bude přispívat náš stát přes státní rozpočet. Obě řešení jsou v zásadě možná. Řešení tedy spočívá ve využití nadměrné části zisku vytvářeného zahraničními firmami na našem území z titulu okrádání našich zaměstnanců na mzdách a platech, příp. pak přehnanými poplatky či obchodními maržemi, a to zavedením sektorových daní a strukturovaných pásmových daní z příjmu podle výše zisku. Ideálně pak obě v kombinaci.
3. Podobně je tomu i u českých firem, které se v mnohých případech se orientovaly na produkci výrobků s nízkou přidanou hodnotou a na jejich prodej za dumpingové ceny. Ty pak díky svému přičinění a postupu podle doporučení washingtonského konsenzu na podstatnější navýšení mezd prostor ve svých kalkulacích nemají. Dopady na výši odvodů na sociální (ale i zdravotní) pojištění jsou pak obdobné, byť z jiné příčiny. Jiné české firmy zisk na našem území naopak vytvářejí, avšak nezdaňují a optimalizují ho v daňových rájích. Jejich přístup ke mzdovým otázkám vůči svým zaměstnancům je ale obdobný jako v případě zahraničních firem, a to včetně jejich důsledků pro tvorbu na výplatu penzí. Řešením je obnovení nostrifikačního zákona, který byl v minulosti u nás zaveden po založení 1. čs. republiky, a to v jeho modernizované podobě. Jeho zásadou je, že zisk se zdaňuje tam, kde se vytváří (tedy nikoliv tam, kde má firma své papírové sídlo).

Dohání nás tak to, co jsme v tomto státě zaseli. Je to podobné, jako například s mosty u nás. Umíme jen kritizovat předchozí režim a generaci, která je postavila, nejsme ale přitom schopni ani je opravit, natož stavět další. Tak nám dnes padají na hlavu. A tak je to se vším. Doba, kdy jsme žili z podstaty vytvořené předchozími generacemi u nás končí, teď to bude již pouze na nás a na generacích po nás. Díky předchozímu režimu (a našemu relativně krátkému období budování kapitalismu) jsme se ještě „nestačili dostatečně zadlužit“, nově přicházející generace u nás to však nepochybně lehce doženou.

Za situace, kdy jsme se zcela podřídili EU a jejím plánům a plníme předepsanou roli kolonie, to nemůže totiž dobře dopadnout, neboť žádnou vlastní politiku v rámci EU dělat ani nemůžeme. A stávající garnitura politiků ani nechce či toho není vůbec schopná.

Je třeba změnu, a to radikální a systémovou. Je při tom třeba reflektovat změny ve světě, včas na ně reagovat a snažit se postavit opět na vlastní nohy. A to na bázi národního státu. V rámci EU to možné není, což je po posledních zkušenostech se způsobem jednání Bruselu a s jeho plány jasné snad již každému. K tomu bude zapotřebí i rozsáhlé informační akce pro naše spoluobčany, kteří dosud spolu s večeří konzumují každý večer pořádnou porci propagandy na ČT.

Pokud jde o důchody našich seniorů a příp. i dalších našich spoluobčanů (např. invalidní, vdovské apod.), je třeba si konečně uvědomit, že přerovnáváním výhledově nepostačujícího množství peněz na důchody z jedné hromádky do tří a pak snad do dvou hromádek a zase zpátky ty peníze na množství nenabudou. A do navyšování daní se dnes nikdo nepohrne. Zejména když existují jiné možnosti řešení. Paní Maláčové by to měl konečně již někdo srozumitelně vysvětlit, byť je její úmysl jistě dobrý.  Stejně tak nemá smysl snažit se přesunout problém na bedra občanů (viz spoření na důchody či další daně), neboť ti ho nezavinili. A na takový krok nemají peníze.

Nemá smysl ani vytvářet a svolávat různé důchodové komise, které připomínají svým přístupem (a faktickými možnostmi) spíše alchymisty na dvoře císaře Rudolfa II., když chtěli ze švestek vyrábět zlato. Vše se točí kolem nutnosti využít disponibilní zdroje, které si necháváme trestuhodně odtékat do zahraničí, abychom poté vymýšleli další břemena na občany a kolem dosavadní neochoty Babišovy vlády toto řešení zvolit. Je na čase, aby stát začal odstraňovat své dřívější chyby a tím i příčiny současných problémů.

To řešení je přitom jednoduché, „zdroje jsou“, jak říkal jeden z našich bývalých premiérů. Jen je chtít využívat. Název článku nebyl zvolen náhodně, právě naopak. Jen se do takového řešení nikomu jaksi nechce. Proč? Asi bychom si jako kolonie dovolili příliš a nebude nám to trpěno. Nebo jsou důvody nechuti vlády pustit se do tohoto problému snad otázkou vnitropolitickou, příp. otázkou privátních zájmů?