Můj srpen 1968

Okupace

20. srpna 1968 v devět hodin večer se nám narodila dcera. Bylo to tedy dvě hodiny před vstupem (vpádem) vojsk Varšavské smlouvy na naše (suverénní) území. Samozřejmě jsem to narození jako řádný otec šel do hospody oslavit. V té době ve vesnických hospodách nebývala ani televize ba ani rádio. Ráno 21. srpna 68 jsem se probudil až kolem desáté hodiny a pustil si rádio. Televizi jsme tehdy ještě neměli. No a jak tak poslouchám rádio, říkám si: Co tam v tom rádiu zase blbnou a vysílají takovou pitomou divadelní hru – nápodobu hry Orsona Wellese Válka světů či Vpád mimozemšťanů, vždyť to každý zná, na to jim už nikdo nenaletí. Přeladil jsem na jinou stanici a tam totéž, už jsem chtěl rádio vypnout, a že si raději pustím nějakou hudbu z gramofonu. Ale než jsem si připravil gramec a vyhledal vhodnou desku, uvědomil jsem si, že to v rádiu asi není jenom divadelní hra, nýbrž že je to realita. Takže válka! Co dělat? No, co nejrychleji zajít do obchodu a nakoupit zásoby trvanlivých potravin. Ledničku a mražák jsme tehdy také neměli. Tak jsem nasedl na kolo zvané Ukrajina (bez nějaké přehazovačky) a jel do sousední vesnice, neboť u nás obchod nebyl (ani hospoda), nakoupit rýži, kroupy, mouku, sádlo, těstoviny, špek, konzervy apod. Obchod byl plný lidí, neboť i je napadlo totéž co mne, takže už v poledne bylo snad úplně všechno v obchodě vyprodané.

Tenkrát jsem byl velikým ředitelem, což znamenalo, že jsem učil na jednotřídce v naprosto zapadlé vesničce vysoko v horách. Byl jsem sám sobě ředitelem, učitelem, školníkem, uklízečkou a i topičem. Nikdo tam totiž nechtěl jít a tak jsem to vzal. Mělo to ovšem i své výhody. Stovka za ředitelování, sto padesát za přesčasy a dvě stovky za školníka a uklízečku, to je jako dnes 5 tisíc navíc, to nebylo zase tak marné. Jakápak to byla rovnost v platech, jak to furt dokola papouškují pravičáci, ale ani tak o taková místa nebyl zájem. Ovšem ve školním roce 1968 až 1969 jsem řediteloval poslední rok, lidé se z vesničky houfně stěhovali pryč za lepším, takže dětí ve třídě ubývalo a ubývalo a koncem roku jich zůstalo pouze dvanáct, takže školu nemělo smysl udržovat. Dnes je to úplně vylidněná vesnice, z bývalých hospodářských budov jsou rekreační chalupy. Vrátil jsem se pokorně nazpět do maloměsta na větší školu jako řadový učitýlek, sice jsem přišel o tu pětistovku navíc, ale zato jsem žil v „civilizaci“.

Za pár dnů však začínal školní rok a tak jako každým rokem koncem srpna se konala v okresním městě taková porada všech ředitelů škol. Hned při vstupu do konferenčního sálu jsme všichni obdrželi trikolóru a všichni jsme si ji hrdě přišpendlili na hruď. Schůze či porada začala odsouzením vstupu, respektive agrese, vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Všichni jsme to odhlasovali, ani jeden jediný hlas nebyl proti a ani se nikdo nezdržel, naprosto jednomyslně jsme vstup vojsk odsoudili. No a potom se probíraly akorát organizační záležitosti k novému školnímu roku, který proběhl naprosto normálně.

Sovětské vojáky jsem viděl poprvé až po dvou letech, když jsem měl nějaké vyřizování v Olomouci. No a asi tak za pět let do našeho maloměsta (větší vesnice) přišlo asi dvacet obyčejných vojáků pomáhat při vyorávání brambor, sbírání trvalo tak deset dnů, takže jsme se s nimi docela spřátelili, ač to byli třeba Kazachové či Turkmeni, domlouvali jsme se samozřejmě rusky. Za celou tu dobu jsem nezaregistroval nějakou sebemenší nenávist či nepřátelství. A samozřejmě spousta mých známých kšeftovala s okupačními důstojníky benzín a naftu, i když tehdy to bylo docela laciné, od nich to bylo ještě o polovinu lacinější. Protože jsem auto nevlastnil, tak jsem se na obchodech s pohonnými hmotami neúčastnil, kdybych ovšem auto měl, tož bych určitě taky kšeftoval. Pro srandu srovnejme s popřevratovým obchodováním s lehkými topnými oleji! Dokonce jsem se zúčastnil i společného plesu s ruskými vojáky-důstojníky, mužstvo nemělo nárok, sál byl přeplněný a nikdo nepronesl sebemenší narážku na okupaci, vše proběhlo v naprosté pohodě. Copak obyčejní vojáci mohou za rozhodování politiků?

Prověrky

Nelze samozřejmě nezmínit se o tzv. normalizačních prověrkách. To přijel oši (okresní školní inspektor) a nějaký člen OV KSČ (Okresního výboru strany), ve sborovně nám udělali půlhodinovou přednášku, takže tím jsme byli všichni prověřeni, pak se odebrali se do ředitelny. Ředitel byl koncem školního roku odvolán, ostatně stejně byl už v důchodu, byl to ještě prvorepublikový kantor a vynikající ředitel. Byla ho škoda, klidně ho mohli nechat ředitelovat ještě alespoň dalších pět let, vždyť byl výborný. A takových bylo dost, vyhazovat je bylo ne příliš vhodné a prozíravé. To se mně ovšem dnes dobře radí, že? Takové ty prověrky a vyhazovy se týkaly pouze těch, co zastávali nějaké vyšší funkce, nás, běžných obyčejných řadových pracovníků se ani v nejmenším nedotkly. A ani ti „uvolnění“ z funkce nešli do vězení, nýbrž jim bylo umožněno najít si jinou práci. To všechna čest tehdejšímu presidentu Gustávu Husákovi, který nedovolil nikoho nechat zavřít, ač takových hlasů na ÚV KSČ byla spousta. Role Gustáva Husáka není dodnes nikde nějak solidně zpracovaná, no, ono to objektivní hodnocení v tomto našem dnešním politickém systému ani nejde a ani nebude možné, takže se o něm alespoň mlčí. Taky řešení, že? No, ještěže tak. Plivnout si na něho si dovolí pouze stupidní blbečci.

Zažil jsem vlastně trojí výměnu vedoucích kádrů, tedy trojí prověrky a vyhazovy. Sice tu první výměnu po roce 1948 jenom jako dítko školou povinné. Samozřejmě vůbec jsem nechápal, o co tehdy šlo. Akorát jsem zaregistroval, že máme jiného ředitele, než byl loni, což mi bylo naprosto lhostejné, nezajímalo mne ani to, že pana továrníka nahradil soudruh ředitel. Zato druhá výměna po roce 68 mne už zajímala, stejně tak i ta třetí popřevratová po roce 89.

Naprostá většina ředitelů škol, ale i šéfů výrobních podniků, byli lidé, kteří získali onu funkci po únoru 48, tedy dělali svou funkci už od doby Stalina a Gottwalda, takže stejně bývalé kádrové opory režimu bylo potřeba po dvaceti letech obměnit, no a tak byli vyměněni a případně vyloučeni ze strany. Co se tolik divili, že byli odstaveni, vždyť oni se také dostali do funkcí, když po roku 48 odstavili prvorepublikové ředitele, přece totéž co prováděli oni, bylo provedeno teď i jim. Ti, kteří vyhazovali před dvaceti lety, byli vyhazováni teď. Nastoupili jiní chtiví funkce, těžko tvrdit, že to byli jenom kariéristé, i když určitě i takových bylo dost, jako ostatně vždycky. Kované komunisty nahradili ještě více kovanější komunisté a taky byli po dvaceti letech vyměněni (po roce 89).

Jenomže tato společensky významnější a slušně finančně hodnocená místa a funkce byly kontrolovány docela ostřížím zrakem a to nejen ROH (tzv. Revoluční odborové hnutí), které mělo docela dost pravomocí, ale i nadřízenými inspektory a i funkcionáři strany, takže nějaký neschopný ředitel, ač třeba kovaný komunista, byl klidně odvolán. Nemylme se, ROH mělo velké a důležité pravomoci, ne jenom zajišťovat kytičky na MDŽ, vánoční kolekce a rekreace, to bylo skutečné a reálné rozhodování „lidu“ – zaměstnanců. A ne že nebylo! Já osobně jsem několik let byl předsedou ZO ROH (základní organizace revolučního odborového hnutí), takže to mohu potvrdit. Dokladuje to třeba už jenom ten fakt, že ředitel musel předložit ROH ke schválení navržené odměny. Však také jeden z prvních a nejdůležitějších cílů popřevratových revolucionářů bylo zrušení odborů. Nu a podařilo se jim to. Silných odborů se kapitalista bojí jak čert kříže.

Osobně znám kantora, který byl z ředitelského místa odvolán a jelikož do průmyslu se mu nechtělo, tak zůstal na škole, sice už ne jako ředitel, ale pouhý řadový kantor, učil dalších dvacet let tělocvik a pracovní výchovu až do převratu, potom byl rehabilitován a rozdíl mezi ředitelským platem a nižším platem učitele mu byl dorovnán, pěknou sumičku dostal. Podobné to bylo s důstojníky ČSLA (Československé lidové armády). Ti, kteří byli propuštěni z armády, byli všichni rehabilitováni a jmenováni o dvě či až tři hodnosti výše, proto máme na kilometr čtvereční nejvíc generálů snad ze všech evropských zemí. A samozřejmě jim byl dorovnán ušlý plat, místo třeba kapitánského platu dostali plat plukovníka. (Znám také osobně dva takové plukovníky.) Taky obdrželi pěkné finanční odškodnění. To se to rozdávalo ze státního rozpočtu po komunistech, co? Ále co, však se to darovalo bývalým komunistům.

No a po roce 89, po převratu, to bylo přece jenom trošku jinak, skoro všichni ředitelé byli straníci, takže nějaké prověrky by nešlo uskutečnit, tož se vymyslela vynikající metoda (finta) – všechna ředitelská místa se zrušila a byly vyhlášeny konkurzy, a tady v těchto případech, nemůžu si pomoci, ale musím konstatovat, že většinou konkurz vyhráli kariéristé toužící po moci a financích, kdepak nějaká odbornost a schopnost. Samozřejmě to musel být v prvé řadě zapálený antikomunista. Znám mnoho případů, kdy adeptovi nebylo umožněno vstoupit do komstrany, platilo totiž pravidlo, že k přijetí jednoho inteligenta musí být zároveň přijati tři dělníci, což někteří marně sháněli, a konkurz suverénně vyhrávali. Jaká byla kritéria k výběru? Stačil antikomunismus, čím hlasitější a nenávistnější, tím byla větší šance úspěchu v konkurzu, nakonec to vidíme na vlastní oči, to je jejich jediná kvalifikace ještě i dnes. Takže na vedoucí místa se ve většině případů dostali neschopní neumětelové, proto školství během pár let neuvěřitelně upadlo. Však už to taky nebyli ředitelé škol, nýbrž manažeři. Na státních úřadech to bylo podobné. No a v průmyslu to bylo naprosto jednoduché, vše se zprivatizovalo, kdo byl schopnější (zloděj) atd. atd.

Pražské jaro čili Obrodný proces

Termín „Pražské jaro“ vymysleli západní novináři, může to být také jakoby odkaz na „Jaro národů“ z roku 1848. Ovšem také existuje hudební festival zvaný Pražské jaro, pořádaný od roku 1946, res. 1904. Takže vhodnější výraz, který se ovšem nějak neujal, by byl Obrodný proces.

Jak jsem to prožíval? Bylo dvacet let (přesně 23 let) po válce. No, byl jsem nadšením bez sebe, tak jako snad všichni občané. Bylo to přímo opojné, jsme středem světa. Se zaujetím jsem hltal články z Literárních novin, které vycházely v nákladu málem dvousettisícovém a bývaly okamžitě rozebrány. Našim tehdejším novinářům z Literárek, Mladého světa, Studenta apod. jsem věřil každičké jejich slovo. Češi jsou kingové a ukáží celému světu, jak se to má dělat. Byla zrušena cenzura, řvali jsme sláva, sláva, sláva, komunisté konečně přišli k témuž, co udělal už Josef II. před dvěma staletími. V podtextu to znělo – jak jsou ti komunisté zaostalí, že udělali to samé, ale o dvě století později. Jenomže už se neříkalo, že Josef II. sice zrušil cenzuru, ale velice brzy byl nucen ji znovu zavést, protože vycházely všelijaké sprosťárny a oplzlosti… Holt lidi dovedou zneužít všecko.

Ale můj otec nesdílel mé nadšení, byl rezervovaný a měl obavy, jak to dopadne. Dnes mu dávám za pravdu.

O tzv. Pražském jaru či o Socialismu s lidskou tváří, nebo Obrodném procesu jsou toho napsány obrovská kvanta, samé intelektuálské řečnění o humanitě, lidských právech, jaké my Češi jsme světu dali ideje a jak nám to Rusové překazili, jak jsme chtěli být neutrální, jací jsme pacifisté, kteří chtěli vystoupit z vojenského paktu Varšavské smlouvy, také vystoupit z RVHP a být naprosto nezávislí na Sovětském svazu. No byli jsme kingové, jaké svět nikdy neviděl a už nikdy ani neuvidí.

Kdyby tehdy jakž takž pravdivě informovaly sdělovací prostředky, o co vůbec jde v obrodném procesu, tož to by byla jiná. Jenomže to bylo sice velice líbivé, ale naprosto jednostranné, samá humanita, lidská tvář, svoboda, suverenita, neutralita, životní úroveň bude během roku či dvou stejná jako v Německu a podobné žvásty. No jo, ale my tomu skutečně věřili a nepochybovali jsme o tom ani trošičku. Že cílem bylo znovunastolení kapitalismus, to říkal veřejně akorát Vasil Biľak, kterého dokonale televize a noviny zesměšňovaly. Takový dogmatik a stalinista! Samozřejmě jsme Vasila Biľaka odsuzovali, přece my nechceme žádný kapitalismus, my chceme socialismus, ale s lidskou tváří. Všichni ti Pražskojaristi ukázali svou pravou tvář a své skutečné úmysly hned po převratu 89. Tehdejší novináři podporující obrodný proces dnes pracují v pravicových denících, to také něco vypovídá.

Výše jsem uvedl, že prezident a první tajemník KSČ Gustáv Husák nedovolil zatýkání. Přesto, jak všichni dnes víme, byl zavřený „přeslavný“ Ivan Martin Jirous Magor a jeho kapela Plastic People of the Universe. Takové obrovské ublížení! Jenomže ti byli odsouzeni za výtržnosti, zpolitizovala to až Charta 77. Byl to jinak úplně stejný případ jako dnes Pussy Riot, všimněte si, že ony pusinky byly také zpolitizovány, třeba knížetem. Stará známá metoda.

Velice zajímavý je případ Petra Uhla, dlouholetého vězně komunistického režimu, ten asi za výtržnosti nebyl žalářován dlouhých devět let, vždyť je to docela solidní pán dodnes. Že byl trockista a vedl ilegální trockistický kroužek? Ale probůh, vždyť nejsme v době Lenina, současní trockisté jsou naprosto neškodná okrajová záležitost. Ovšem trockista ve službách CIA? Rád bych si přečetl rozsudek, kterým byl odsouzen k tak dlouhému devítiletému vězení. Uhl sehrál zásadně důležitou úlohu v roli mrtvého studenta Šmída. Prý mu zprávu o mrtvole studenta, když už byl účel splněn, předala nějaká bláznivá ženská, tomu ovšem může uvěřit pouze človíček příliš mdlého ducha, spíše ta bláznivá ženská byla z CIA, to je mnohem pravděpodobnější. Wikipedie uvádí: Uhl se podle vlastních slov před rokem 1989 nehlásil přímo k trockismu, ale k revolučnímu marxismu. Podílel se na vzniku Levé alternativy, což bylo radikálně levicové uskupení. Členem IV. internacionály byl až od roku 1984, vystoupil v roce 1992, když ho jeho pařížští soudruzi přesvědčovali, že už není marxista. Takže komunisté zavřeli marxistu, to jsou ale věci!

Nemůžu si pomoci, ale pořád mi vychází, že ono Pražské jaro byl první pokus o tzv. barevnou revoluci, že se nezdařil, že nebyl dotažen do zdárného konce (tedy do nastolení kapitalismu) není vůbec důležité a podstatné, z chyb se přece člověk učí. Navíc Západ nebyl připraven na válečné střetnutí, však taky žádnou podporu jaru nedával. Když výsledky jara důkladně analyzovali odborníci CIA, tak už jim bylo jasné, jakým způsobem to udělat příště, a jak je vidět v realitě, daří se jim to docela úspěšně, nedělají už chyby, mají to perfektně propracované. I s těma mrtvýma studentama to opakují furt dokola. Na začátku akce musí být mrtvola, ať se lidi pořádně naštvou.

O patnáct let později Gorbačov v Sovětském svazu začal provádět totéž, co probíhalo u nás, tedy to, co bylo vyzkoušeno už v Pražském jaru. Západní analytici museli jásat! Proč si Gorby alespoň nepřečetl „Poučení z krizového vývoje v ČSSR“ (Československé socialistické republice)? To takový Teng Siao-pching (22. srpna 1904 Sie-sing – 19. února 1997 Peking) to dle všeho pročetl a poučil se. Gorby ne, dělal to samé co Pražskojaristi, tedy v podstatě to, co si přála CIA. A nikdo ho na to ani neupozornil, to měl tak mizerné poradce? Nebo vlastně vynikající, ovšem z ciziny, že? No a jeho nástupce Jelcin jako první zásadní krok zakázal a zrušil Komunistickou stranu (což zajisté chtěli i Pražskojaristé) a vítězství Západu bylo dokonáno.

Takže Pražské jaro nebylo tak úplně zbytečné, ukázalo alespoň Tengovi, že taková cesta nikam nevede, akorát nazpět k návratu kapitalismu. Takže jaké poučení si vzal Teng? Tož my takovou cestou nepůjdeme.