Národy a státy čtyřikrát jinak

Obvykle  se národ definuje jako společenství lidí, kteří sdílejí společný jazyk, kulturu a území. Takový národ je schopen si vytvořit společný stát. Problémy ovšem vznikají, pokud ve státě žije několik národů. Někdy spolu žijí bez velkých problémů (za první republiky Češi a Slováci nebo v Belgii Vlámové a Valoni), jindy  je menší z národů (národnostní menšina) nespokojený. Tak vznikají politické problémy, případně podle  Clausewitzovy definice  válka jako pokračování politiky jinými prostředky.

V posledních sto letech se taková situace vyskytla několikrát a je zajímavé, že nebyla řešena stejně.

První případ byla německá menšina v našem pohraničí (Sudetech). Československá vláda jí dávala dostatečné možnosti pro uspokojení jejich národnostních potřeb, ovšem s nástupem nacistického režimu v Německu byla ta menšina povzbuzována ke zvýšeným nárokům, až v roce 1938 Hitler vyhlásil požadavek odtržení Sudet od ČSR. Tehdejší západní mocnosti, Velká Británie a Francie, nás mnichovskou dohodou donutily Hitlerův požadavek splnit. Kdybychom se nepodrobili, nechaly by zřejmě Hitlera na nás zaútočit. Snad by se k němu nepřidaly. Jak vše dopadlo, víme, vyústilo to ve 2. světovou válku. Po válce se problém vyřešil odsunem Němců z pohraničí do Německa.

Druhý případ bylo odtržení Kosova od Srbska. Víme, že bývalá Jugoslávie  (před 2. světovou  válkou s názvem Království srbské, chorvatské a slovinské) se v důsledku neshod těchto národů rozpadla. Ovšem historickou součástí  Srbska byla oblast Kosova. Tam ve 14. století proběhla bitva mezi spojenými královstvími Srbska a Chorvatska proti Turkům.  Čili pro Srby významné místo. Ovšem v minulém století se na tomto území velmi rozrostla albánská menšina, která na konci dvacátého století vyvolala povstání za samostatnost. Protože na to Srbsko nechtělo přistoupit, vložily se do záležitosti členské státy NATO a  vojenským zásahem proti Srbsku donutily Srbsko se Kosova vzdát. To se nejdříve stalo protektorátem OSN a v roce 2008 vyhlásilo samostatnost. Čili něco podobného jako v případě Sudet, jen s opačným postupem, že totiž původní stát byl přímým vojenským zásahem států NATO  k odtržení Kosova donucen.

Třetí případ bylo Katalánsko – složené ze čtyř provincií Španělska a obydlené národem Katalánců s vlastním jazykem a kulturou. Tamní autonomní vláda  v r. 2017  vyhlásila referendum o nezávislosti, ve kterém  se občané jednoznačně pro nezávislost vyslovili. Následně tamní vláda nezávislost vyhlásila. Tu ovšem neuznal španělský stát ani žádná jiná země. Snahy byly silou potlačeny a političtí vůdci snahy o nezávislost byli uvězněni nebo uprchli do exilu. Tady tedy nikdo cizí nezasáhl ani pro ani proti vyhlášené nezávislosti.

Čtvrtým případem se současná situace na Ukrajině. Historicky na tomto území vznikl první ruský stát už někdy v 9. století. V té době byl Kyjev významným místem na obchodní spojnici mezi Vikingy (kteří se tehdy usazovali v dnešním Rusku) a Byzancí. Tyto vikingské kmeny se tehdy nazývaly Ruotsi (z čehož po jejich asimilaci s kmeny slovanskými vznikl pojem Rus).Tehdy vznikl stát Kyjevská Rus, který se ovšem ve 12. století rozpadl.  Připomenu zde báseň K.H. Borovského Křest sv. Vladimíra (to byl jeden z tehdejších vládců Kyjevské Rusi). Ve středověku bylo území dnešní Ukrajiny ovládáno zčásti polsko-litevským státem a zčásti Tatary. Po roce 1650 proběhla rusko-polská válka a povstání kozáků a následně  se území, zčásti dobyté a zčásti odkoupené od Polska, stalo součástí Ruska. Za 1. světové války byla ukrajinská oblast Halič místem tvrdých bojů mezi německou a rakouskou armádou proti armádě ruské. V r. 1918 vznikla Ukrajinská lidová republika, ovšem stále tu probíhaly boje mezi bělogvardějci a Rudou armádou. Až v r. 1923 vzniká Ukrajinská SSR. Ve třicátých letech, za stalinského režimu, probíhalo tvrdé poruštění (proto dnešní uprchlíci z Ukrajiny většinou mluví rusky).

Další osud po rozpadu SSSR je poměrně znám. Ukrajinští nacionalisté se tu s menším, tu s větším úspěchem snažili zemi odrusifikovat. Ovšem ve východní části Ukrajiny (a na od Tatarů očištěném Krymu) žila silná ruská menšina. V r. 2014 po známé revoluci (Majdan) byla svržena proruská vláda a k moci se dostali ukrajinští národovci.  Nová vláda postupoval stejně tvrdě jako Stalin, jen v opačném smyslu. Zakázala ruštinu jako úřední jazyk. Donbas se proto vzbouřil a požadoval určitou autonomii. Na tu vláda v Kyjevě nepřistoupila a snažila se Donbas zpacifikovat vojensky. Ruská vláda vzbouřencům pomáhala (dodávky, dobrovolníci). Vojenský střet na východě Ukrajiny se snažily vyřešit západní mocnosti (Německo a Francie), což vedlo k podpisu tzv. Minských dohod. Předpokládala se určitá autonomie pro Donbas. Ty dohody ovšem nebyly realizovány  a dnešní situaci známe. Donbas vyhlásil samostatnost a následně připojení k Rusku.  A problém vyústil do ruské vojenské akce proti ukrajinské vládě. Dnes probíhá regulérní válka na území Ukrajiny, kde ukrajinské vládě pomáhá Západ zbraněmi a další pomocí.

Poukazujeme tedy na čtyři příklady, kdy se národnostní menšina pokusila odtrhnout od svého státu. Významné je, že zahraniční intervence byla pokaždé jiná. V případě ČSR nátlak a okamžité nevojenské řešení, v případě Kosova vojenská pomoc  straně, která se chtěla odtrhnout. V případě Katalánska nezájem a v případě Donbasu vojenská pomoc ústřední vládě proti snaze národnostní menšiny se odtrhnout. 

Současný stav, kdy dochází k obrovským materiálním škodám a masakrování vojáků i obyvatelstva, je zarážející tím, že se nikdo nesnaží válku zastavit  (i v Koreji se to kdysi podařilo). Představa, že „letos Ukrajina vyhraje“, je velmi pravděpodobně nereálná a vede jen k dalšímu zabíjení a obrovským finančním ztrátám na obou stranách (a to i ve státech, které dodávkami válku podporují).  Snad by bylo lepší, tak jako nakonec v našem případě, vyjednat odsun etnických Rusů z Donbasu do Ruska a válku ukončit. Pokud by současně Krym zůstal Rusům, obě strany by se mohly prsit, že je to jejich úspěch. Zvládnutelné by to bylo, když se dnes uvádí, že Ukrajinu opustilo několik miliónů obyvatel.