I.

1. Cestou ke strategickému dialogu

Po parlamentních volbách se stal Mgr. Bohuslav Sobotka předsedou vlády ČR. Vnitrostranickou pozici preventivně umlčel. Přečetl jí levity a dodnes se z toho nevzpamatovala. Jeho ruce byly volné. Mohl pokračovat tam, kde nečasovsko-schwarzenbergská vláda neslavně skončila.

Samozřejmě premiér potřeboval vytvořit i svůj poradní sbor. Jeho šéfem se stal dr. V. Špidla, který, když odcházel do bruselské trafiky, ještě mluvil o odsunu Němců z Československa jako o zdroji míru, a po návratu z Bruselu na jednom semináři se již vyjádřil v tom smyslu, že ČR by mohla řešit své ekonomické problémy vstupem do SRN jako 17. země. A dodal před žasnoucími posluchači, že osobně by proti tomu nebyl.

A tak V. Špidla, jenž měl i dřívější „nehynoucí“ zásluhy o ČSSD, zmodernizoval ji tak, že zešpidlovatěla, začal vytvářet poradcovský sbor. V oblasti zahraniční politiky měla premiérovi radit také Mgr. Blanka Mouralová, která nějakou dobu si pobyla i v Berlíně jako vedoucí Českého centra, aby nakonec byla jmenována ředitelkou Collegia Bohemica se sídlem v Ústí nad Labem. Mezi poradce byl zařazen i její blízký známý, Mgr. Jan Šícha, kurátor Collegia, bývalý ředitel Českého centra v Mnichově, který působil i na Ministerstvu zahraničních věcí ČR. Blízké vztahy obou poradců s tzv. sudetoněmeckým lansdsmanšaftem (SL) jsou známé.

Ale i Collegium Bohemicum má svou i méně známou minulost. Když nacisté v listopadu r. 1939 zavřeli české vysoké školy, tak K. H. Frank, „osvědčený“ československý občan německé národnosti, tehdy však již známý jako čechožrout, udělal mimořádné gesto. Slíbil českým studentům, nikoliv však těm popraveným a dalším pobývajícím na dlouhodobém školení v koncentračních táborech, že jim dočasně zřídí při německé univerzitě v Praze Collegium Bohemicum. Nějak z toho sešlo. A po letech se nestačíme divit. Collegium Bohemicum (CB) jsme si zřídili sami. Napomohli tomu i dva politici z Ústecká, Gandalovič a Kubát. Instituce se zaměřuje, nikoliv, jak mínil původně K. H. Frank, na české studenty, ale, stručně řečeno, na dějiny Němců v českých zemích a česko-německou kulturní interakci. Sám premiér Sobotka ve svém dopisu z r. 2014 ujistil, že financování muzejní expozice Collegia vzhledem k důležitosti česko-německých vztahů a společenské poptávce nebude problémem.

Další sloup staronové česko-německé politiky, zvláště s přihlédnutím k zájmům SL, budoval Dr. L. Zaorálek, ministr zahraničních věcí ČR. Na ministerstvo si přivedl Kristinu Larischovou, tehdejší vědeckou pracovnicí pražské kanceláře německé Nadace Friedricha Eberta.

Povedl se mu i další majstrštyk. Jmenoval do české části Česko-německého diskusního fóra (ČNDF) osvědčené harcovníky. Předsedou české části se stal Dr. L. Rouček, známý tím, že se SL omlouval za vyhnání. Členy ČNDF se stali: Mgr. Martin Dzingel, prezident Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, JUDr. Vladimír Handl, vědecký pracovník Ústavu mezinárodních vztahů v Praze, Mgr. Daniel Herman, předseda Sdružení Ackermann-Gemeinde, ministr kultury ČR (KDU-ČSL), Mgr. Michaela Marksová-Tominová, zasloužilá spolupracovnice SL, prof. JUDr. Helena Válková, jež se bleskla výrokem, že se nám za protektorátu tak moc nedělo, zřejmě přehlédla 360.000 našich lidí, kteří v boji s nacismem položili své životy, MUDr. Luděk Sefzig, starý veterán ČNDF, a konečně pozoruhodný RNDr. Miroslav Prokeš, člen Komunistické strany Čech a Moravy. (Další údaje v článku „Jaké bude Česko-německé diskusní fórum v letech 2015-2016?“, www.ceskenarodnilisty.cz)

Podobně byl úspěšný i německý ministr zahraničí při jmenování předsedy německé části ČNDF i jeho dalších členů. A tak se nám fakticky ČNDF přeměnilo ve fórum, kde spolu i za české peníze převážně diskutují sudetomilové se sudety s požehnáním českého i  německého ministra zahraničních věcí.

2. Česko-německý strategický dialog, vznik a vymezení

Dozvěděli jsme se, že tvůrcem vize česko-německého strategického dialogu (ČNSD) byl přímo premiér B. Sobotka. Jeho dopis dialog vymezuje následujícím způsobem: „…cílem propojit resortní ministerstva a další relevantní aktéry s jejich německými protějšky na spolkové i zemské úrovni nad rámec běžné bilaterální agendy, ale také a především společně definovat dlouhodobější, strategické cíle na pozadí současného dění v Evropě i ve světě. V polovině minulého roku jsem proto pověřil ministra zahraničních věcí ČR Lubomíra Zaorálka přípravou koncepčního materiálu ke strategickému ukotvení sousedským vztahů se Spolkovou republikou Německo coby nejvýznamnějším partnerem a sousedem České republiky. Toto strategické ukotvení vzájemných vztahů nezahrnuje pouze resort zahraničí, nýbrž téměř veškerá resortní ministerstva a také Úřad vlády ČR.

Na základě pověření ministr Lubomír Zaorálek dne 3. července letošního roku podepsal se svým spolkovým protějškem Frankem-Walterem Steinmeierem Společné prohlášení k česko-německému strategickému dialogu coby nové platformě česko-německých vztahů. Vedle v rámci strategického dialogu definovaných prioritních témat jako věda, výzkum, inovace, rozvoj společné infrastruktury, boje proti příhraniční kriminalitě či spolupráce ve školství a kultuře či zdravotnictví, je také jednou ze stěžejních oblastí zahraniční a unijní politika.

Dialog je primárně nastaven jako mezivládní spolupráce, ale ve své podstatě je otevřen všem aktérům relevantním po česko-německé vztahy ve 21. století s cílem posilovat vzájemnou důvěru a budovat česko-německé sousedství coby jeden z pilířů evropské stability.“ (Z dopisu B. Sobotky, předsedy vlády ČR, ing. P. Rejfovi, CSc., ze dne 6. listopadu 2015, čj.: 17255/2015-OAI)

3. Možné politické a státoprávní důsledky česko-německého strategického dialogu

V průběhu tohoto pravděpodobně časově delšího procesu, v jehož rámci se budeme blížit k Německu, bude postupně doházet k mnoha menším či větším vnitřním i vnějším politickým změnám, která mohou nabýt nové kvality, projevující se změnami státoprávními i zahraničněpolitickými. Nelze vyloučit, že tento pohyb může postupně vést až ktomu, jak se kdysi vyjádřil V. Špidla, že ČR by se mohla stát 17. zemí SRN. Ano, o tomto možném cíli se nemluví, ale směr, který ČSSD vytýčila, je jasný. Zřejmé jsou i širší souvislosti, z nichž celý proces vychází.

4. Jsme pro jednání se SRN, nikoliv však o strategických, ale o jiných zvlášť naléhavých otázkách

a) Za primární česko-německé otázky považujeme zcela jiné, než ty, které vymezuje premiér Sobotka a ministr Zaorálek. Je načase odstranit v těchto vztazích letité deformace. Česko-německé vztahy musí být důsledně postaveny na mezinárodním právu a jeho principech. Musíme usilovat o rovné postavení obou subjektů, o vyloučení jakéhokoliv vměšování se do vnitřních záležitostí jedné strany druhou, i o plné uplatňování principu reciprocity.

b) Je již více než 70 let po skončení druhé světové války. Československá republika, jako jeden ze spojeneckých států vyhlásila Německu válku. V boji na vnitřní a vnější frontě s Německem padlo 360 tisíc našich lidí. Mírovou smlouvu jsme s Německem dosud neuzavřeli. Jsme přesvědčeni, že přípravné práce na mírové smlouvě by měly začít co nejdříve. Mírová smlouva by měla obsahovat i pasáž, která by zakotvovala povinnost Německa zaplatit nám reparace, které dosahují cca 360 miliard předválečných korun, tj. více než 3 biliony dnešních korun, samozřejmě část z této sumy náleží SR a jejímu lidu.

O reparacích představitelé ČSSR vážně mluvili s představiteli tehdejšího západního Německa nejednou. Všichni slibovali, že svůj reparační dluh vůči nám uhradí, jakmile dojde ke sjednocení obou německých států. To se stalo. V té době nás H.D. Genscher ubezpečoval, že o reparacích se dohodneme, až v Německu proběhnou volby. Poté naši diplomaté začali mluvit o reparacích, Němci odpověděli mlčením. Později již k vymáhání reparací na Německu chyběla u nás politická vůle a kus potřebné odvahy. Dnes konečně musí ústavní orgány plnit svou povinnost vůči republice, jejímu lidu a reparace vymáhat.

c) Zvláště Slovenskou republiku bychom měli podnítit, aby se jako jedna ze stran zúčastnila mírových jednání s NSR a mírovou smlouvu s Německem také podepsala.

5. O dalším vnitřním i vnějším směřování ČR může rozhodnout jen přímo lid v referendu

V žádném právním a demokratickém státu nemůže o zásadní změně vnitřního a vnějšího směřování státu rozhodnout samotný předseda vlády či vláda. Nic nevíme o tom, že by do tohoto premiérem započatého procesu vstoupila Poslanecká sněmovna PČR nebo senát. I pokud by některý z těchto zákonodárných orgánů tak učinil, jsme přesvědčeni, že již jde o příliš pozdní krok, v jehož důsledky již nemáme důvěru.

Zastáváme stanovisko, že jedině lid, který je zdrojem veškeré státní moci, může o zásadním směřování ČR rozhodnout v celostátním imperativním referendu, jehož výsledek bude ústavními orgány nezměnitelný.

V referendu by občané měli odpovědět na následující otázky:

a) Jste pro česko-německý strategický dialog – Ano, Ne

b) Jste pro česko-slovenský strategický dialog – Ano, Ne

Před vyhlášením výsledků konaného referenda důrazně žádáme, aby vláda zmrazila jakékoliv jednání o česko-německém strategickém dialogu.

II.

Jsme pro zahájení strategického dialogu se Slovenskou republikou

1. Slováci jsou nám nejbližším národem, zdaleka nikoliv pak Němci. Téměř 70 let jsme žili se Slováky ve společném státě. Povědomí vzájemné blízkosti je pevně zakotveno nejen v ČR, ale i ve SR. Z obou stran se ozývají hlasy, volající po nastoupení cesty vzájemného sbližování. Jde nám o sbližování v rozsahu a v cílech, obdobných vizi tzv. česko-německého strategického dialogu, v němž by nám však nebyli partnerem Němci, nýbrž Slováci. Přípravné kroky v tomto směru bychom měli zahájit v době co nejkratší. O strategickém dialogu česko-slovenském bychom měli též rozhodnout v referendu.

2. I přátelské vztahy s Polskem i Maďarskem, v rámci Visegrádské čtyřky, se osvědčily a měli bychom je dále rozvíjet. Se státy V4 sdílíme řadu společných stanovisek, které jsou často rozdílné od stanovisek SRN.

III.

Závěrem

1. Od 19. století naši předkové viděli spojence ve Francii, v Srbsku a samozřejmě i v Rusku. Nikdy náš lid v posledních staletích nespatřoval v Německu ochrannou mocnost, ale naopak.

I v době Rakouska-Uherska vystupovalo Německo jako protivník habsburské monarchie. Ve slezských válkách nám Marie Terezie prohrála téměř celé Slezsko. Prušáci v r. 1866 zvítězili ve válce s Rakouskem v bitvě u Hradce Králové. Tyto prohry jsme platili nejen penězi a často i zemí, ale také krví našich vojáků, kteří sloužili c.a k. armádě. Ve 20. století náš vztah k Německu byl nepřátelský, a to jak v době konání první světové války, tak obzvláště v druhé světové válce, v níž německou rukou padlo 360 tisíc našich lidí. Konfliktní vztahy česko-německé vyhrocovali i příslušníci německé menšiny u nás žijící, zvláště v období po nástupu nacismu v Německu a době tzv. protektorátu. Protičeská činnost mnohých tzv. sudetských Němců dosud trvá. Snaží se ze sebe udělat oběť a z nás jejich katy. Je to zcela obrácená historická úloha, jíž Němci ve skutečnosti hráli. Zapadá i do širších snah přepisovat dějiny, včetně našich.

2. Náš národ nebyl nikdy germanofilní. Spíše v Němcích viděl odvěké nepřátele. Dnes spatřuje v Německu jeden z nepříliš blízkých sousedních států. Spojenecké svazky vyhledával a navazoval jinde. Přes tyto nesporné skutečnosti se v ČR začaly formovat proněmecké skupiny, které jsou určujícími především v KDU-ČSL, TOP 09, neparlamentní straně Zelených a dokonce se uplatňují i v rámci hnutí ANO. Je nutné dodat, že germanofilní a sudetomilné sklony má vedení katolické církve, evangelická církev v tomto směru od katolíků není daleko. Sám kardinál Duka je členem pražského Sdružení Ackerman-Gemeinde (SAG), jež s mnichovskou Ackerman-Gemeinde (AG) má společné sjezdy, řečené celoříšské nebo celoněmecké, a ústřední orgány. AG je tzv. názorovým společenstvím, jedním ze tří, které společně tvoří tzv. sudetoněmecký landsmanšaft. Pro úplnost je třeba dodat, že v čele SAG stojí D. Herman, ministr kultury ČR. A kruh se tak uzavírá.

Zatímco značná část Němců v době první republiky, jednalo se o sociální demokraty a komunisty, byla skutečně k republice loajální, německá menšina v Československu brzy po listopadu 1989 se velkou většinou prohlásila za součást tzv. sudetoněmeckého kmene. O jejich loajalitě k republice se dá pochybovat, patří spíše Německu.

3. Od doby, kdy předsedou ČSSD je Mgr. B. Sobotka, se viditelně formuje i v této straně neformální proněmecká skupina, k ní zřejmě náleží dr. V. Špidla, M. Marksová, dr. L. Rouček, dr. L. Zaorálek a pravděpodobně i sám Mgr. B. Sobotka. Pokud v ČSSD se dále budou šířit proněmecké nálady, pak posuny ČR k Německu mohou vytvářet nebezpečné situace.

V Poslanecké sněmovně PČR i Senátu mohou poslanci uvedeného zaměření nabýt v určitou chvíli početní převahu a odhlasovat, bez ohledu na přání voličů, třeba i návrh o česko-německém strategickém dialogu. Nemusí jít tedy ani o nějaký puč, podporovaný případně i určitými mocenskými prostředky SRN, ale o zákonný akt. Proces přibližování k Německu tak může skutečně vést až k tomu, že z ČR se stane jen 17. země SRN.

Vnitřní převrat spojený s orientací na Německo může mít v ČR i zcela jiné formy. Může být za určitých podmínek i násilnější. O agresivitě některých našich germanofilů nepochybujeme, zrovna tak ani o tom, že postrádají často potřebné zábrany. Jejich neustálé a neurvalé až krajně nechutné útoky na prezidenta to dosvědčují. Tito pánové, přes jejich řeči o demokracii, lidských právech a právním státu, nejednají a nebudou jednat v rukavičkách.

4. Jak všemu můžeme čelit? V současnosti by všechny skutečně vlastenecké subjekty měly hledat k sobě cestu, bez ohledu na to, jak se sami řadí na pravo-levé ose. Domníváme se, že nejdříve je nutné začít u nejednodušších forem spolupráce, u výměny názorů a článků, u spolupráce na FB a na webu. Pak teprve pokročit dále. Nesmíme však zapomínat, že proněmecká strana je již v současnosti mnohem lépe organizovaná než my a do náruče Německa pravděpodobně pospíchá. Má k dispozici finanční i mocenské prostředky, které, když to bude podle jejího názoru nutné, také použije. Samozřejmě i proti nám a proti našim sjednocovacím krokům.

Závěrem si dovolujeme upozornit všechny vlastenecké síly na to, aby se ve svých médiích více věnovaly česko-německým otázkám a upozornily tak náš lid, jaké nebezpečí nám od germanofilů hrozí. Pak lze očekávat, že obyčejný český člověk se v tomto konfliktu postaví za národní zájmy a českou státnost.

V Praze dne 19.11.2015

Ing. Pavel Rejf, CSc. JUDr. Ogňan Tuleškov

preif@seznam.cz vydavatel@seznam.cz