K návštěvě libyjského VIP-revolucionáře v Rusku.
Napsal Lev Veršinin, převzato odtud.
“Jsem unavený z opakování odpovědi na otázku týkající se vraždy Kaddáfího. Neřekl jsem, že ho zabily zahraniční státy, řekl jsem, že existuje mnoho zemí, které měly zájem na vraždě Kaddáfího. Mohu potvrdit, že měl spojení s prezidenty různých zemí, a tyto smlouvy měly charakter neveřejné ústní dohody. A tak bylo lepší, že tato tajemství zemřela s ním. ” (Mahmoud Jibril)
Doktor Mahmoud Jibril, kdysi dovezený synem Kaddáfího Saifem al-Islamem z USA, byl jmenovaný ministrem hospodářství Libye, ležel u nohou Muammara Kaddáfího a pak se stal prvním “premiérem” v tzv. “Přechodné národní radě”, vypadá teď jako šedý sokol. Má důvod. Přechytračil všechny. Přežil do konce scénáře, napsaného za oceánem, udržel si důvěru pánů a dnes v roli “hlavy nejsilnější frakce v (s omluvou za to označení) parlamentu Libye,” toká jako tetřev hlušec. S lehkým úsměvem tvrdí, že “ti, kdo spáchali zločiny, by měli být postaveni před soud,” stěžuje si, že je “unavený z odpovídání na otázky o vraždě Kaddáfího” a neskrývá skutečnost, že plukovník měl být zabit, protože “by bylo lepší, pokud by tato tajemství zemřela s ním.“
***
Hledám v historii analogii a je mi těžko. Bylo hodně ohavného v minulosti a je i dnes, ale všechno má jisté hranice. Pokud by se libyjská tragédie v roce 2011 měla k něčemu přirovnat, pak snad jedině ke strašné Paraguayské válce (podrobnosti zde), která skončila celkovým zničením prosperující země a ztrátou tří čtvrtin obyvatel, z toho téměř 90 % mužů starších 15 let. Za radostného pokřiku jibrilů o “nové Paraguay.” Takových je za všech okolností dost. Ale je obtížné pochopit, jaké může mít sám o sobě mínění člověk, který pozval cizince, aby bombardovali města rodné země a zabíjeli jeho spoluobčany. Něco takového pochopit mi není dáno. Není dáno člověku, ať už dobrému, nebo špatnému, pochopit uvažování ne-lidí. Můžeme se jen zamyslet nad tím, co se stane dál.
… Tak.
Tehdy, v devatenáctém století, paraguayští emigranti, kteří se usadili především v Argentině, byl relativně nepočetní a většina z nich byli bývalí Kreolové, kterým se podařilo uniknout, když byl v Paraguay nastolen “socialismus”. Ne více než sto rodin. Plus ještě pár stovek odjelo ze země, oficiálně studovat, když již režim nebyl tak tuhý a země přestala být uzavřená. Tito lidé byli vzdělaní, nebyly jim cizí evropské trendy, nenáviděli “krvavý režim” a byli připraveni udělat mnohé pro návrat. Nebyli zaměřeni na Brazílii, v té době monarchistickou a dokonce otrokářskou, ale neměli nic proti spojení s Argentinou. Nebo dokonce proti anexi k Argentině, jak říkával Carlos Loizaga, jeden z vůdců „el puto Paraguyito“. To znamená “zatracené Paraguay”, plné tupých oslů, co nemají právo na samostatnou existenci mimo “civilizovaného světa”. V rámci tohoto programu, ještě před válkou v roce 1863, byl ustaven “Národní výbor Horní La Platy” – 19 osob – a při něm vznikla i “národní armáda” – Paraguayská legie – tři čety (120 vojáků), naverbovaní z kdejaké chátry, která měli co do činění s Paraguayí.
Z těchto statečných mužů po ovládnutí Asuncionu spojenci (ještě před smrtí legitimního prezidenta) vytvořili “triumvirát” – “Přechodnou národní radu”: dva “Argentinci” (tento Carlos Loizaga a Jose Diaz de Bedoya ) a jeden “Brazilec”, jistý Cirilo Antonio Rivarola, dříve podomní obchodník a po pádu hlavního města se stali v historii nezávislé Paraguaye prvními vlastníky (postupující armáda privatizovala zemi, čehož neopomněli využít). A protože s jednou vládou bez parlamentu není demokracie, byl vytvořen i parlament. Vytvořili ho velmi rychle: stačilo přikázat všem přeživším a gramotným mužům z Asunciónu, kteří měli alespoň nějaké vzdělání, aby dobrovolně vstoupili do Národního ústavního shromáždění. Udělali to bez zvláštního odporu, protože za „krvavého režimu“ byli ve „vnitřní opozici“ a v armádě nebojovali, v důsledku čehož přežili (ani v nejtěžších dobách války nebyli v Paraguay vzdělaní lidé povoláváni do armády, účastnili se pouze dobrovolně).
Stability však nebylo dosaženo. Zatímco v Buenos Aires by neměli námitek udělat z Paraguaye provincii, nebo jen začlenit “lesní oblasti” do území Argentiny, tak do plánů Rio de Janeira se to nehodilo. Ke konci války byla Argentina zcela vyčerpaná a rozhodující slovo měla Brazílie. V souvislosti s tím neuplynul ani rok a oba “Argentinci”, jak seňor Diaz de Bedoya, tak seňor Loizaga, odstoupili, odešli do Argentiny a více se v “el puto Paraguyito” neobjevili, zatímco don Rivarola byl na tři roky (až do roku 1874) prohlášen “prezidentem s diktátorskými pravomocemi”. Nicméně potíže vznikly i tady. Delegáti Národního ústavního shromáždění, byť byli stokrát loutkami, považovali sami sebe za „liberály“ a „demokraty“ a dokonce (na základě toho, že se nepřidali k interventům) „vlastence“ a vstřícnost nového vůdce (který byl tak úslužný k Riu de Janeiru, že byl připraven dokonce zavést v zemi dosud neexistující otroctví) se jim krajně nelíbila. Hulvátské chování brazilské okupační správy se jim nelíbilo ještě víc.
Nakonec byl “prezident s diktátorskými pravomocemi” 31. srpna 1871 odstraněn usnesením “parlamentu” a novým “dočasným” opatrní delegáti, kteří si sami přáli zůstat v zemi, zvolili jakéhosi Facundo Macheyna, mladého (pouze 25letého) pokrokového novináře. Ve skutečnosti žil téměř od narození v Chile, ale rychle se vrátil do své historické vlasti, aby se zúčastnil budování krásného nového světa. Ale hned další den, nebo o 12 hodin později, nebo dokonce dříve, brazilští vojáci vykopali chlapce z paláce a vrátili Rivarolu. To však nepřineslo žádnou stabilitu, “liberálové, demokraté a vlastenci” se s tím sice smířili, ale z “prezidenta s diktátorskými pravomocemi” udělali obětního beránka tím, že ho prohlásili “viníkem všeho zlého”, a sami sebe bílými, čistými a vůbec ne kolaborujícími. Don Cirilo to měl těžké. Je obtížné vládnout, když ti nepodají ruku, mluví skrze zaťaté zuby a co je nejdůležitější, odmítají pracovat ve vládě, ani represemi je k tomu nelze přimět (i když vezmete zavděk muži jen trochu gramotnými) a okupanti nemají zájem ustanovit svou správu, mají zájem jen o reparace. Žádnou dohodu není možné uzavřít, k obnově alespoň něčeho nelze přistoupit.
Takže už 18. prosince 1871 po několika měsících Rivarola (tentokrát Brazilci, kterým došla trpělivost s nepořádkem, nic nenamítali) odstoupil a přestěhoval se do vzdálené provincie, kde po válce nezůstali skoro žádní přeživší a nikdo ho tam osobně neznal. “Prezidentem s diktátorskými pravomocemi do roku 1874″ se stal Salvador Hovelyanes, jeden z jeho nejbližších nohsledů. Od šéfa se lišil poněkud méně zjevným plazením se před okupanty a nebyl neznámým obchodníkem z provincií, ale potomkem jedné z vážených rodin Asunciónu, takže byl „jejich“, a proto delegáti neprotestovali. Zejména proto, že se Paraguay rychle proměnila v černou díru a život se stal nepohodlným i pro “elity”. A don Salvador udělal vše, co od něj požadovali. Ne Rio a Buenos Aires, ale hlavní loutkovodič. Velká Británie poskytla dvě půjčky, 200.000 a 124.000 liber, což zajistilo, že pod kontrolu Angličanů přešla doslova celá země, ale nijak lepší to tím nebylo. Naopak bylo brzy jasné, že první půjčka do Asunciónu nedošla a nevyzpytatelnými cestami se ztratila, a druhá suma, i když došla, byla vydrancována “prezidentem s diktátorskými pravomocemi.” Nicméně tyto dluhy splácela Paraguay až do roku 1987. Seňor Hovelyanes v roce 1874, jakmile shromáždění požadovalo vyúčtování, uprchl do Argentiny, kde – ejhle! – měl obrovský majetek – a žil tam až do konce života, trpíc depresemi a strachem z pronásledování, až na konci, jak se tvrdí, propadl šílenství.
Nicméně šílenství a zkáze propadla i Paraguay.
Země se rozkládala, “nižší třídy” vymíraly, ve “vyšších” všichni nenáviděli všechny, všichni všemi opovrhovali a také začínali hladovět, až nakonec okupanti nevěděli, co si s touto insolventní zátěží počít a obrátili se k Juanu Bautistovi Hillovi, jednomu z nemnohých “podezřelých” – to znamená, že přežili, ale jako zastánci “krvavého režimu” byli mezi poraženými. Tento všemi respektovaný lékař, který studoval v Argentině, na začátku války uprchl do vlasti, kde byl vedoucím vojenských lékařů, byl zajat, ale na přímluvu argentinských důstojníků, kteří ho znali, nebyl zastřelen, ale propuštěn s podmínkou, že již nebude bojovat, a své slovo dodržel. Měl skvělou pověst, věřili mu, a Brazilcům se ho podařilo přesvědčit, i když s obtížemi, aby se postavil do čela administrativní správy. Zdůrazňovali především skutečnost, že politika je sice politika, ale pokud vy, done Juane, máte svou zemi alespoň trochu rád, zachráníte ji. Nikdo jiný, kromě vás, Paraguay nezachrání.
Seňor Hill nemohl odmítnout. “S těžkým srdcem dal souhlas k tomuto hanebnému jmenování”, přijal funkci – je zajímavé, že ve spěchu mu Brazilci dokonce zapomněli vrátit jeho občanská práva – přijal nové půjčky a nedovolil, aby zmizely, a co je nejdůležitější, vzal na sebe zodpovědnost podepsat (prostřednictvím Londýna) mír, což se do té doby nikdo neodvážil. Podmínky požadované z Ria byly těžké, hanebné – země ztratila dvě třetiny území a ve skutečnosti se stala kolonií Anglie, ale nedalo se s tím nic dělat. Zejména proto, že mu okupanti nedovolili jmenovat žádného „svého“ ministra a musel pracovat s tím, co bylo. Když Brazilci dostali to, co chtěli, odešli domů. Don Juan byl “liberály, demokraty a vlastenci” prohlášen hlavním viníkem “národní hanby“, a i když oznámil, že nebude v brzkých volbách znovu kandidovat, byl zastřelen na ulici skupinou “mstitelů Paraguaye“, do které patřil i jeho bratr Nicanor, raněný válečný veterán a jejímž duchovním otcem byl Facundo Macheyn, ten samý – vida! – “prezident na půl dne”.
Nicméně o pár dní později přišel konec i k vlasteneckému panu Facundovi. Byl zadržen a uvězněn v městském vězení, kde byl radostně přivítán a uškrcen spoluvězni, bývalými důstojníky národní armády, pro “zradu”. O něco později dostihl osud i “prvního prezidenta svobodné Paraguay”, seňora Rivarolu. Poté, co strávil osm let v poušti, vydal se žebrat od další vlády “záruky imunity”, vrátil se do Asunciónu, a ve stejný den, poté, co opustit hotel, byl ubodán k smrti nějakým kolemjdoucím, který ho poznal.
… A to je vše.
***
Nejsem prorok. Nevím, jestli doktora Jibrila podříznou na ulici, uškrtí v cele, veřejně oběsí na základě rozsudku, nebo zemře šťastně v důsledku duševní a tělesné zchátralosti, dobrovolně uzavřen v domácím vězení. Ale dá se předpokládat, že neskončí dobře. Ne proto, že by to bylo spravedlivé – morálka a etika v tom nehrají žádnou roli. Ale proto, že fyzika, věda věd, učí: čím dále se kyvadlo vychýlí, tím strašnější se vrátí.
Převzato z ostrova Janiky
