Premiér Mirek Topolánek se nechal slyšet, že důchodcům tak zvané regulační poplatky ve zdravotnictví tato vláda neodpustí. Budou je mít hrazené v srpnové valorizaci důchodů. Když si k tomu přičtou to, co dostali již v lednu, budou mít až dost – podle ministra sociálních věcí Nečase se tím dostanou na 112 % stavu v roce 1989. Znamená to, že se životní úroveň důchodců za 19 let zvýšila o dvanáct procent – to není zrovna závratné číslo, že ?
Miloš Zeman ve své knize Jak jsem se mýlil v politice napsal následující slova :
Jde o solidaritu mladších se staršími, bohatších s chudšími, zdravých s nemocnými, zaměstnaných s nezaměstnanými a podobně. Je jasné, že něco takového budou vyznávat spíše starší, chudší, nemocní nebo nezaměstnaní….Existuje prostě určitá voličská skupina, která tyto hodnoty sdílí a jiná, která je odmítá.
Druhou hodnotovou orientací je hodnota individuálního úspěchu. Přiznávám se, že jsem jejím stoupencem, pokud je spojena právě s mezilidskou solidaritou … Úspěch za každou cenu (…) je však podle mého názoru antihodnotou. Rozkládá společnost, vede ke ztrátě její soudržnosti, k nepřetržitému řetězu konfliktů a v mezním případě (…) k občanské válce…. Miroslav Macek řekl, když privatizoval Knižní velkoobchod: „… Každý občan starší osmnácti let měl stejnou možnost …“ Samozřejmě neměl.
Solidarita vyžadovala, aby nedocházelo k rapidnímu poklesu daní, protože jinak by nebylo z čeho financovat solidární programy. Vždy jsem tvrdil, že bez solidarity mohou přežít bohatí, nemůže však přežít celá společnost. Bohatí nepotřebují státní policii; jejich bodyguardi je ochrání ve střežených vilových čtvrtích. Bohatí nepotřebují funkční veřejné školství nebo veřejné zdravotnictví. Léčí se v luxusních soukromých sanatoriích a děti posílají do drahých soukromých škol. Bohatí nepotřebují ani veřejnou dopravu – do vlaku, autobusu nebo tramvaje si jejich představitelé sednou jen při volební kampani.
Apelovat na naší vládu, aby také ctila uvedené zásady, nemá smysl – každý její krok svědčí o tom, že jsou jí zcela cizí.
