Retro: Nic nového pod sluncem

Ergo, lži a další jim podobné řečnické triky používají jednak politici, jednak propagandisté. Tématy řečnických manipulací jsou převážně obecná politika, státní opatření legislativní, opatření úředně správní a exekutivní a politické postupy policejně soudní, neboli státně represivní. Obvyklým předmětem politických lží jsou jak problémy mezinárodních vztahů, tak i vnitrostátních poměrů ekonomických, finančních, případně vojensko-válečnických, kterým se mediálně zásadně říká – problémy obranné.

Jak již bylo řečeno, protagonisty politických lží a podvodů jsou jednak politici sami, jednak jejich zájmoví lobbisté a straničtí ideologičtí agitátoři, čili propagandisté. Zatím co lobbisté a propagandisté mají za úkol pomocí lží práci s výsledky agitačně přesvědčovacími, politici takovou činností naplňují mnohem častěji skutkovou podstatu trestných činů podvodů či jejich přípravy nebo pokusů, ačkoliv jejich hlavním posláním by měla být koncepční a organizační práce ve prospěch státu, jehož občané ty politiky ve volbách kdysi zvolili.

Práce politiků s informacemi

Hlavními taktickým pilířem lhaní v politice je obvykle účelový výklad informací o událostech přítomných, včetně zamlčování informací ke zveřejnění nevýhodných, přičemž naopak pravdu o čemkoliv politik řekne občanům jen tehdy, je-li to pro něj politicky ziskové a jednoznačně výhodné. Velmi účinným pomocným nástrojem taktického politického lhaní je strašení občanského národa jeho černou budoucností, pakliže politikovi jeho lži oddaně a pokud možno všichni a ihned neuvěří.

Na rozdíl od lží v politice, což už je téměř rutina, úkolem lží v propagandě je provozovat rétorická a diskusní umění. Umění nejen spolehlivě přesvědčovat národ o pravdách a prospěšnosti činů politiků, kteří právě drží v rukách moc, ale stejně tak i v občanském národu patřičně pěstovat víru a oddanost zde právě platné politice jako národu i světu jediné adekvátní a přesvědčivé v její momentální verzi. Verzi jak národních tradic dějin, tak i doby současné. Přesvědčivá agitace a účelové překrucování a přepisování dějin je přitom cíleno zejména na děti a školní mládež, přičemž právě tam je u propagandistů hlavní těžiště práce.

Zamlčování a zákazy receptů politické technologie

Historicky zajímavé je, že strategii praxe politiky a propagandy upřímně a veřejně knižně popsalo ve svých politických knihách a memoárech jen velmi málo praktických politiků nebo jejich ideologů. Nicméně velmi užitečné je poznat alespoň některé z jejich knih na vlastní oči. Mezi zajímavé je možné proto zařadit knihy typu Vladaře Niccolò Machiavelliho (Il Principe), nebo Hitlerův Mein Kampf. Rovněž Lenin, Stalin a Mao-Ce-Tung, coby politikové a političtí spisovatelé, bývali ve svých knihách občas i značně upřímní.

A pro pořádek je nutné ještě připomenout: Vůbec tam (v těch knihách) nejde jen o studium popsaných životních ideologií daných autorů. Jde především o způsob, jakým jsou v politické a v propagandistické praxi ty jejich již shora zmíněné politické ideje a postupy realizovány, přičemž jako základ platí, že pravdu o čemkoliv politikové (a jejich propagandisté) řeknou občanům zpravidla jen tehdy, je-li to pro jejich záměry a cíle výhodné, anebo oni tu výhodnost alespoň do budoucna téměř s jistotou předpokládají.

Příklady, jak konkrétně politikové svým spoluobčanům lžou: Ve svých sebehodnoceních často zkreslují a omlouvají své minulé činy a připravují posluchače na své činy budoucí. Připravovaným činům budoucím často vznešeně říkají reformy, přestože si jsou sami obvykle velmi dobře vědomi případných zhoubných sociálních následků takových politicky systémových změn. Apelují přitom na nejrůznější historické a národovecké vznešené tradice a falešně adorují ideály občanských a vlastnických práv a svobod nebo cti a čistoty vybraných národů a ras.

Také jakákoliv iracionální ideologická dogmata se politikům mnohdy hodí: Podle mocensky užitečných situačních hodnot, je pro tyto politiky proto občas výhodné, tu vyzdvihnout nedotknutelnost „pravd“ vhodných náboženských dogmat, onde zas nad hlavou třímat prapor „pravd“ principů čistě atheistické demokracie, jeví-li se to pro jejich kariéru politicky výhodné.

Pozice, opozice a Systém

Je zajímavé, že když je politik v opozici, dokáže u svých vládních soupeřů brilantně pranýřovat vadnou organizaci ekonomiky, špatné určování a vybírání daní, všudypřítomnou korupci, nebo nedostatečné odhalování, stíhání a trestání kriminality. Pakliže je ale postupem času ten stejný politik právě u moci, pak na všechny své kritické výhrady vůči protivníkům obvykle velmi rychle zapomene, zejména pokud jde o nežádoucí jevy v kapitalismu typicky systémové, například ekonomickou kriminalitu a nezaměstnanost. Proč? Protože by tím zpochybnil samotný Systém a tím i svou politickou pozici. Pozici vlastní neschopnosti cosi takového principiálně vyřešit.

A tak namísto pravdy potom od politiků směrem k občanům proudí lež a pokrytectví zejména ve věcech korupce a stíhání trestných činů, protože přijímání legislativních a organizačně politických řešení nejen ve formě represe těchto jevů, ale také i jejich prevence – to by už do budoucna politiky k něčemu zavazovalo. A tak politici klidně slibují modré z nebe pokud jde o plnění slibů, jejichž realizace je objektivně daleko, přičemž se naopak velmi pečlivě vyhýbají slibům, které by občané na nich mohli vymáhat už za týden. Tam zejména patří v zahraniční politice mírové soužití všech národů bez rozdílu kultur a realizace společenské sociální spravedlnosti v politice vnitřní.

Jako typický příklad z nejnovější doby lze uvést tento příběh z Ukrajiny: Když politik Porošenko de facto prohrál na východě země dobyvačnou a agresivní válku, válku proti nevinnému a na sporu nezúčastněnému civilnímu obyvatelstvu, válku bezpříkladně vražednou a surovou, a když jeho armáda byla rozprášena a její porážka je dnes už všem jasná, tak ten politik najednou smířlivě a „zodpovědně“ sděluje svému národu, že se velkoryse rozhodl nabídnout svým politickým protivníkům příměří. A žvaní fráze, jak si ze srdce přeje, aby už konečně byl mír, po němž on sám vždy tak upřímně toužil. A co je nejen zajímavé, ale přímo typické: Takovému politikovi to není trapné, když to vše musí udělat pod kuratelou několika kapitulačních podmínek, které mu někdo silnější sdělí polním telefonem …

Pokrytecká korektnost a odvádění pozornosti

Do lhaní v politické propagandě nepatří jen šíření nepravdy a zamlčování pravdy. Patří tam i jak zveličování zkreslených činů protivníků, tak i bagatelizace vlastních kriminálních činů. K tomu účelu již dávno byla ideology vytvořena doktrína tzv. mediálního vyvažování zpráv a údajné politické korektnosti a pochopitelně – i přímo „věda“ tvorby nejrůzněji faktograficky pokroucených a věci komentujících titulků „zpráv“.

Rovněž tam patří i licoměrné mediální metody odvádění pozornosti lidu od pravdy reality k problémům zástupným, zejména pokud takové zprávy mohou nějak psychologicky narušit a rozbít argumentační koncepci domácích i zahraničních ideových odpůrců. Paradoxem je, že v této problematice se pak uměle a zdánlivě třetí stranou dostávají do silného diskursního politického střetu dokonce i původně ideologičtí spojenci. Příkladem takového připisování levici pravicových postupů s typicky ekonomickým podhoubím jsou např. uměle, mediálně a politicky implantované problémy některých forem existence údajného antisemitismu, anti-homosexualismu a anti-transvestitismu, přičemž je už dokonce i plédována adopce malých dětí homosexuály – lidmi v podstatě schizofrenicky sexuálně žijícími. Že přitom pak nutně musí docházet k vědomému narušování psychiky dětí skrytou pedofilií těchto sexuálních schizofreniků, o tom se taktně mlčí.

A proč to všechno? Jen proto, aby byla odvedena pozornost občanstva od toho nejdůležitějšího – od uvědomování si soustavného a dlouhodobého zhoršování vlastní sociální situace střední a nižší sociální třídy obyvatel. Katolíci tak zároveň například jakoby vehementně politicky bojují proti socialistům v tématech multikulturalismu i proti údajnému antiromskému rasismu nebo muslimským šátkům na školách a proti výchově „adoptovaných“ dětí v homosexualních „rodinách“ a přitom všichni v tom zúčastnění tím často jenom hrají jakási předvolební divadélka pro zbývající normálně žijící veřejnost. Veřejnost, které se tím odvede pozornost od jejích základních problémů sociálních, jako je nezaměstnanost a finanční situace zaměstnaneckých nepodnikatelských rodin.

Pro elity ideální občan – nemyslící divadelní divák

Je dobré si uvědomovat, že mediální a parlamentní divadélka, lhaní a odvádění pozornosti od kardinálních společenských problémů k bulvárním zástupným tématům, to všechno už dávno není jen ideologickou a rétorickou zahrádkou politiků. Týká se to především jejich propagandistů a najatých placených aktivistů v různých tzv. nevládních, nebo neziskových a nábožensko-charitativních organizacích (ve skutečností vlivových agentur na tom zainteresovaných politických a partajních výsadků elit).

Jedno je totiž přitom jisté: Úroveň zdraví či naopak zahnívání demokracie v určitém státě je vždy možné spolehlivě poznat nejen podle míry veřejně provozovaného lhaní nejrůznějšími jeho veřejnými politickými i oficiálně nepolitickými subjekty, ale zejména podle obsahu zákonů státní legislativy a podle míry vládám poslušného policejního a justičního potlačování pravdy úředníky represivních a donucovacích orgánů státu.

U politického lhaní nikdy na faktech reality nezáleží. Důležitý je jen výklad té reality.

Mocensky vyjádřeno – jde jen o efektivní úroveň a intenzitu technologie indoktrinace a manipulace myšlení občanských mas do žádoucích směrů, dogmat a zásad. Jde o ovládání myšlení lidí, mocensky podřízených vládnoucím elitám.

Tak jako ideologická a náboženská hnutí, církve a sekty, stejně tak i profánní mocenská politika spoléhá na lidskou stádnost a duševní lenost občanského davu a na jeho duševní pohodlnost. Spoléhá na lenost lidí cokoliv ztraceného hledat. Hledat vzdělanostní, znalostní a informační pravdu, která se kolem nevládnoucího a politiky ovládaného zaměstnaneckého společenství vyskytuje. Je přece tak příjemné, dopřát si alespoň chvilku sladkého nicnedělání duševního, když už fyzicky pracovat musíme každý den. Je přece tak snadné nezkoumat kriticky a kreativně  věci a děje okolo. K tomu zkoumání společenských kauzalit je totiž zapotřebí myslet, čili duševně pracovat.

A jak je známo obecně – duševní práce, čili myšlení, to velice bolí. Zato naopak víra v cokoliv, včetně jakýchkoliv bohů a jejich pozemských ideologických poslů, čili vůdců národů, to je přece pro většinu lidí záležitost mnohem pohodlnější. Zejména těm hloupějším lidem to totiž poskytne pocit jistoty – a navíc je z toho hlava vůbec nezabolí.

Ano, pro člověka stát se užitečným idiotem, to přece vůbec žádnou práci nedá. Problém užitečnosti takového idiotismu je však v tom, že výhodu toho budoucího užitku nikdy nezíská onen dotyčný idiot, ale vždycky ji získá jen někdo jiný, ten kdo s ním manipuloval. Ten jiný, který sadbu idiotismu do hlav idiotům nasadil, aby plody jejich idiotismu po čase zas se ziskem sklidil.

Závod o čas, propaganda a sociální šrouby

Tohle všechno politikové kapitalismu a jejich ideologové vždy dobře věděli a i dnes to dobře vědí a tak s nemyslícím davem vždycky vyhrávají ten závod o čas. Závod, který je de facto jejich soukromou tichou válkou o moc a o společenské bohatství. O moc a bohatství, které získá jenom ten, kdo bude v cíli, zvaném ovládání obce i státu, nejdříve. Nikoliv nadarmo se proto říká, že čas jsou peníze. Iniciativa a vědomostní a akční náskok v čase, to je to skutečné bohatství politika kapitalismu. Bohatství proto, protože námezdně pracující stádo začne o své vlastní existenciální situaci kriticky uvažovat až teprve tehdy, když za svou práci najednou – a ze dne na den – už neobdrží mzdu.

A proto:

Vždycky předtím, než politik učiní nějaký závažný politický deformní čin, spustí s časovým předstihem jím najmutou a dobře zaplacenou propagandu.

A vůbec mu nevadí, když propaganda bude lhát, protože důležité je, aby lidi přesvědčila. Aby docílila vstřícnou připravenost jejich mozků na následné činy politika, i kdyby to, co např. on nazve „reformami“ – do budoucna mělo znamenat pro ty posluchače smrt a existenční zkázu. Úkolem propagandy elit je totiž jenom jediné: Získávat pro Vůdce států čas na jejich politiku dobývání ekonomických zdrojů v nových územích a prostor vnitropolitických mocenských her. Čas na jejich burzovní a finanční spekulace a zejména pak – na periodické vydírací utahování a povolování sociálních šroubů doma i na event. nových, válečně dobytých teritoriích zahraničních.

A jakých sociálních šroubů? Inu, šroubů nejistoty existence zaměstnanecké práce v místě pobytu a jistoty bídy. Bídy, když práce – pro to hloupé pracovní stádo to jediné, co to elitami pohrdané stádo umí – když ta práce tam pro ně už nebude. Když zavládne kapitálem uměle vypěstovaná nezaměstnanost. Protože jedině nezaměstnanost zajistí elitám sociální vydíratelnost a poslušnost těch lidí, kteří jsou společensky „dole“. Tam „dole“, protože měli tu smůlu, že se zrovna tak narodili.

Politická samoprofylaxe elit

Ano, v politice se vždycky lhalo. Například v nedávné minulosti českému a moravskému občanstvu snad dokonce tu nejhloupější taktiku lži a přetvářky předváděl po jistý čas takový pan Nečas. Jak kariérně dopadl, to už víme sami. Jiná věc je, že nijak podrobně a přesně ani dnes nevíme, kdo vlastně primárně způsobil ten jeho sekundární pád a proč Nečas dopadl právě tak, jak dopadl. Ono totiž všechny malé i velké politické převraty mají téměř vždy původní jádro vzniku právě tam, kde se až do té doby vládlo. A nejde jen o někdejší aféry nějakého Grosse nebo Nečase, anebo například i o náhlou a nemilosrdnou smrt fašisty Sašky Bílého Muzička na Ukrajině. O stejný mechanismus vzniku jde například i v té naší Velké Listopadové Sametové revoluci. Proto je na místě otázka: Kdy zase v budoucnu si elity příslušného území uvědomí, že by v daném jim prostoru a čase už opět mohly prohrát tu svou věčnou politickou HRU O ČAS?

O tom je vskutku vždy velmi užitečné přemýšlet. Fakt, že vždy je ten prostý občan jen tím druhým na cílové pásce svého politického poznání, to dnes už mnozí vědí, i když do elit nikdy nepatřili a ani patřit nechtěli. Vědí to však zase jenom ti, kteří nebyli a ani nyní nejsou líní myslet. A proč jenom oni? Inu proto, že pro všechny ty ostatní je přece mnohem zajímavější a hlavně duševně snadnější, „studovat“ slevové letáky Penny, Globusu, Alberta anebo Kauflandu. Mnohem snadnější, než sledovat společenské dění, čili politiku kolem sebe a pokusit se, všechny ty její důsledky pro nás obyčejné lidi denně domýšlet. Také proto je tudíž užitečné, dobře znát roli propagandy a propagandistů, včetně těch diskusních internetových.

Je totiž pravda, že ty nejnestoudnější lži, které by politik rád řekl, ale zároveň je veřejně osobně říci nechce, protože ví, že by se tím mohl (nejen) u většiny dosavadních občanských voličů natrvalo znemožnit, tak právě takové lži pak vždy rád svěří propagandistovi. Ten takové lži potom – za příslušný bakšiš, bez skrupulí a bez ostychu – klidně zveřejní, ani se přitom nezačervená. Nu a – politik má vystaráno, protože se tak i ta nejzasmrádlejší lež ke svému cíli – k občanovi – nakonec spolehlivě mediálně dostane, aniž by si politik sám jakkoliv do budoucna zadal.

A tak, podobně, jako se pořádají mnohapřednáškové kurzy, jak co nejefektivněji prodat i ten nejhorší výrobkový šmejd, stejně tak jsou intenzivně a lukrativně vyučovány příslušné skupiny politiků, propagandistů a editorů, přičemž například úkolem těch posledních je, co nejchytřeji zformulovaný titulek ve zpravodajských relacích státní televize nebo v článcích novin. Zkrátka, lhát a měnit obraz reality, to se musí. Nic nového pod sluncem.

Nicméně, je tu problém s realitou

Přesto politikové i jejich agitátoři mají jeden problém s vysvětlováním reality. Problém, jehož se nikdy nezbaví. Ona totiž netečnost i té nejkvalitněji propagandisticky zpracované a k dokonalosti atomizované mlčící stádní občanské většiny v jednom bodě politiky vždy spolehlivě končí. Je to okamžik, když občan zjistí, že na kontě i v peněžence mu chybí hotovost. Hotovost na potraviny, na dopravu do práce a na pravidelné platby za bydlení, na ošacení pro děti, na zdraví a na nejnutnější povinné služby. A pak by řekl občan: Tak, milý politiku, včíl mudruj, jinak svůj let ke hvězdám v příštích volbách určitě neslavně ukončíš.

Možná je proto už jen otázkou času, kdy se politikům přestane líbit nejen ten soudobý volební systém, ale zejména občanská kritika jejich lží a úsilí o přímou demokracii a odvolatelnost politiků, prokurátorů a soudců. Možná je proto už i jen otázkou času, kdy proto prosadí ve svých mocenských a vlivových strukturách a teritoriích takové zákony, které tuto kritiku a z ní plynoucí nově reformní demokratické mechanismy rovnou označí za trestný čin. Konec konců uvidíme, čeho se ještě dá dočkat na cestě k dokonalé totalitě. Totalitě, třebaže stále ještě oficiálně oblékané do roucha údajné demokracie.

Jedno pak už takovým politikům nikdo neodpáře: Chování, mající už nepochybné znaky převratu systému demokracie do podoby orwellovského totalitního státu. Státu, v němž si občan poprvé uvědomí počínající totalitu zejména státním a nadnárodním fízlováním, náhlými tzv. reformami represivní a trestní legislativy a masivním převzetím nových lží politiků dokonce už i ve veřejnoprávní mediální propagandě. Potom i nějaké ty Osy zla, údajně darebácké malé státy, usilující o jaderné zbraně, nebo státy ty zbraně dokonce už vlastnící, (ovšem vyjma velmocí a Izraele), nebo agresivní putlerovské Rusko, nebo světový teroristický islám – to všechno se jako záminka pro válčení žoldáků a vraždění nezúčastněných civilních lidí – to všechno se vždycky bude hodit.

A tak nejen politikům, ale i nám občanům by měl jakýsi Deus ex machina v tom kritickém okamžiku důrazně připomenout: Máte pouze dvě možnosti. Myslet a postarat se o vlastní přežití, anebo se všichni společně nechat zabít. Jen si vybrat.