Řídit stát jako spravedlivou firmu

Ano, není to nic jiného, než vzpomínka na nedávno vyslovený výrok někdejšího podnikatele a dnes aktivního politika Andreje Babiše. Historická věta úspěšného, protože manažérsky osvíceného Slováka, která jednou právem vejde do dějin veřejné politiky Moravy a Čech. Výrok, který právě v této době svou nadějí doslova staví na nohy většinu voličského národa tohoto státu a adekvátně příznačně děsí početně zanedbatelné množství funkcionářů dnes už končící zákonodárné a exekutivní moci z tak zvaně pravicových i levicových politických partají, dosud léta svorně a nerozborně vládnoucích této zemi před příchodem Babiše do politiky.

Ano, je to však také výrok, který – přes hysterické bubnování pražských propagandistů a trollů mainstreamových médií – vůbec neznepokojuje zaměstnance ve firmách krajů a okresů, ba ani majitele živností, poctivě odvádějících daně. Naopak – statisticky většinově vnímáno – tak právě zaměstnanecký národ se na stát řízený jako rodinnou firmu nepokrytě těší a pouze nepatrná menšina dosavadních ústředních majitelů pravomocí a funkcí české politiky na nás z TV obrazovek koulí očima a straší národ údajně neblahými následky Babišem navrhovaných reforem v oblasti řízení státu.

Takže si to ujasněme: Od plyšového převratu tu máme stát se statisíci nezaměstnaných. Stát průběžně mzdově vykrádaný cizinci a jejich tuzemskými ekonomickými kolaboranty přes náš údajně „závazný“ kurs koruny. Stát hloupého českého novokapitalismu nepoctivě vygenerovaných majitelů klíčového průmyslu a strategické infrastruktury. Stát realitních a finančních zbohatlíků, kteří už rozložili většinu českomoravské zemědělsko-potravinářské soběstačnosti. Stát, jemuž z velké části už nepatří ani jeho vlastní půda a voda. Stát, jehož dnes nejperspektivnější nerost v zemi – lithium – na poslední chvíli před volbami nabízí k výprodeji do ciziny politická „elita“ sociálních demokratů spolu s lidovci. Copak asi za to ti pánové dostanou?

Máme tu neokoloniální stát, dlouhodobě nasměrovaný k finančnímu bankrotu a přesto z posledních rezerv vyživující jak mnohá soukromá eseróčka, tak i politicko-sociální parazity a vlivové aktivistické agenty, soustavně ničící poslední zbytky suverenity naší mezinárodní existence. Máme tu stát ovládaný ideologickými žvanily a mediálními lháři, kteří národ chtějí strašit důsledky, které předtím sami přímo či nepřímo zavinili. Je snad v pořádku, když zde tolik hloupě zadlužených zaměstnaneckých občanů prožívá svá poslední léta s pocitem, že jim hůř už být nemůže? Je snad nelogické, když předvolební průzkumy ukazují, že většina voličského národa si přeje konec vlivu smečky pokryteckých škůdců a přeje si vládu alespoň té nejzákladnější sociální spravedlnosti a životních jistot?

V čem je tedy problém? Je především v tom, že každá lež má krátké nohy, byť jsou trénované a třebas i na Západě školené. Problém, že se už nezvratně prokázalo, jak tak zvaný „trh“ při vykrádání státu korupcí ve veřejných zakázkách funguje. Prokázalo se, co je to trh krvavých topných olejů a dalších lživých „optimalizací“ daní, co je to trh karuselových obchodů a trh úniků daní do ciziny daňových rájů a jak tragicky to všechno škodí ekonomice státu. A také: Že se prokázala lež legendy o tom, jak kapitalismus prý nepotřebuje v ekonomice cokoliv plánovat. Že dnes už je jasná báchorka o samospasitelnosti trhu a že pověstná Lafferova křivka závislosti daní a prosperity státu není nic jiného, než obyčejný podvod. Že jsme až dosud byli povinni hloupě si představovat čestnou soutěž konkurence, zatímco tu zdárně vykvetl nárůst monopolů cizích nadnárodních korporací.

Copak stát není svým způsobem také velká firma, která se bez kvalitního řízení neobejde? Jak dlouho chceme ještě věřit janečkovským pohádkám, že prý už samotné peníze nám prý samy „poctivě“ vydělají další peníze, když život nám už tisíckrát ukázal, že pouze tvořivá práce lidí a jimi vymyšlených strojů a nástrojů vytvoří hodnoty, které teprve potom lze nějak taxírovat v penězích? Jak dlouho ještě chceme věřit tržním komsomolcům, že živelná výroba zboží podle údajně neviditelné ruky trhu a podle „geniálních“ nápadů nějakých pánů majitelů fabrik je tou nejsprávnější cestou k prosperitě státu? Je tu snad málo se zemí srovnaných zbořenišť cukrovarů a textilních fabrik? A co plán a zemědělství? Osévali snad svá pole naši předkové nazdařbůh, anebo velmi brzy pochopili, jaké střídání plodin už sama příroda, půda na jejich polích vyžaduje?

Copak jsme zapomněli ještě z dob před třiceti lety, jak racionálně může probíhat optimální proces řízení (nejen) státu, když např. právě doba tzv. normalizace byla časem nejrychlejšího růstu ekonomiky někdejšího NEZADLUŽENÉHO Československa? Vymřeli snad už všichni tehdejší ekonomové, kteří dobře věděli, že teprve průzkum obchodní poptávky a podle něj nasmlouvaná a podepsaná zakázková náplň podniku koordinovaná s centrem koncernu může být základem dobrého plánu odbytu dceřinného závodu? Že teprve až plán odbytu je dobrým základem plánu výroby a že teprve až plán výroby pak vytvoří i základ plánu zásobování podniku surovinami a polotovary od subdodavatelů? A proč že je nutné to veškeré plánování? Inu proto, že na sklad neprodejných výrobků by vyráběl jen tržní fanatik, čili podnikatelský debil.

Co také ví kvalitní podnikatelský ekonom státu, řízeného jako rodinná firma? Že banky se bez záštity státu neobejdou, protože pouze stát má stálý příjem z daní a že pouze stát může jak ty banky zachraňovat, tak i pro ně silově vymáhat právo na zisky z jejich úroků. Že u velkých podniků (a tím spíše i uvnitř států) je nutné přerozdělování výrobně zdrojových finančních prostředků od nejziskovějších provozů k těm provozům méně efektivním leč technologicky nenahraditelným(!), pokud ovšem majitel podniku není idiot, který chce být hloupě závislý na riziku schválností v subdodávkách surovin a komponentů od konkurence.

Takže právě takhle, vážený čtenáři, se řídí firma, kterou spravuje prozíravý majitel! Majitel, který ví, že pouze plán a bedlivá regulace procesů jsou zárukami správného řízení každého ekonomického supersystému. Copak není směšná ta představa tržních trollů a žvanilů, že prý už sama ruka ziskového trhu údajně něco sama zreguluje, když i ten nejhloupější laik brzy dobře vytuší, že zisk je vždy jen deregulačním fenoménem ekonomicky zhoubné kladné zpětné vazby procesů? Procesů, které pak vždy skončí jen výbuchem krize z nadvýroby neprodejného zboží ve skladech? Konec konců vždyť i ve fyzice každý neregulovaný proces vždycky skončí jen mohutnosti toho procesu adekvátní katastrofou. Motor bez regulace karburátorem či řídící jednotkou se také na kusy rozletí a atomový reaktor bez regulačních a bezpečnostních tyčí také exploduje.

A to jsme ještě nezmínili sociální otázku provozu státu. Nutnost sociálního smíru těch, kteří procesy organizují s těmi nejdůležitějšími „tam dole“. S těmi lidmi, kteří ty procesy nakonec prakticky zrealizují. Nezmínili jsme ještě ani otázku, jak špatná organizace práce plus asociální vykořisťování nakonec vždy skončí stávkou obzvláště nebezpečnou, když jde o oblasti provozů nepřetržitých, např. v energetice nebo v péči o zdraví lidí. A co potom asi udělá majitel podniku, když mu fabrika ve stávce přestane vyrábět obchodně nasmlouvané zboží zakázek? Inu, bude odsouzen k náhradě škody odběratelům za nedodané zboží – a pak sám zbankrotuje. A u státu je to podobné. Bude-li chod státu špatně a necitlivě organizován, bude-li stát živit parazity a zanedbávat své povinné služby občanům, tak nakonec rovněž i jeho politici ve svých postech zbankrotují stejně, jak je tomu právě dnes.

A co se to dnes děje? Potrefené partajně funkcionářské husy vyděšeně kejhají svůj předvolební jekot. Přítel Zaorálek v zoufalství nepravdivě straší, že řídit stát jako firmu prý znamená řídit i státní zdravotnictví jako byznys. Ale, ale? On pan přítel ministr neví, že resorty školství, zdravotnictví a důchodů nejsou státní Výroba, ale že je to občany povinně předplacená veřejná Služba? Anebo on snad svým dětem za slušné chování a za dobré známky ve škole platil? On snad některé své manželce též pokaždé platil za to, že uvařila rodině oběd a potom umyla nádobí? Inu, pokud ano, tak to by potom tu logiku myšlení pana ministra ovšem vysvětlovalo – a já už se dál raději ani tázat nebudu, za co by snad ještě doma právě on mohl komu platit…

Ano, je pochopitelně jasné, že každé volby jsou pro nás voliče určitý risk. Ano, vždy a pokaždé nám mnozí kandidáti budou slibovat dokonce i modré z nebe a někteří i pod oko. Je proto pouze na nás, abychom si v duchu pozorně oddělili jejich prázdné sliby a demagogické lži od pravdy reality, kterou jsme až dosud právě od nich prožívali a přísně si i v duchu zhodnotili výsledky práce těch, kteří až dosud nám ten náš stát organizačně vedli a k tomu si i pro nás vymýšleli pravidla „svých“ zákazových a příkazových zákonů a normativy svých řídících funkcí a procesů činnosti státu.

A především bychom měli myslet na to nejdůležitější: Jaké tu od nových politiků budeme mít další zákony, takový nadále bude náš stát.

Měli bychom rovněž vědět, že čím vyšší je někde počet novel dosavadních zákonů, tím zřetelnější to je důkaz politické neschopnosti těch dosud zvolených „zákonodárců“ dobře organizovat stát. Důkaz neschopnosti – pro politiky ten naprosto základní! Neschopnosti cokoliv smysluplného a spravedlivého vymyslet – a to od samého počátku.

Jinými slovy řečeno – měli bychom umět se už konečně rozhodnout, že tu chceme mít stát bez problémů fungující a především stát sociálně spravedlivý. Zemi občanů, kteří mohou osobně zodpovědné politiky nejen přímo zvolit, ale i referendem demokraticky odvolat a připadně i pohnat před soud.

Potřebujeme už konečně stát, kde před správným zákonem si vždy budeme všichni rovni a pro sebe výhodné právo si už nikdy nikdo za peníze nekoupí. Jen potom tu bude spravedlivá demokracie pro nás pro všechny.