Rodina je základní buňkou státu

Nejprve pár citací. Bedřich Engels napsal ve své knize Původ rodiny a soukromého vlastnictví toto: „Rodina je základní buňkou státu.“ No dobře, s tím se dá souhlasit, ale všeobecně sdílený názor je, že: „Manželství je hrobem lásky.“ A lidová tvořivost popsala situaci ohledně rodiny dokonce písničkou, která zní takto: „Oves, oves, zelený oves, nežeň sa Janko, rači sa obes.“ A co řekl premiér Velké Británie Izraelita Benjamin Disraeli? „Láska? Všichni moji přátelé, kteří se oženili z lásky, dnes bijí svoje ženy, nebo je opustili. Provedu asi mnoho hloupostí ve svém životě, ale z lásky se neožením, protože jsem přesvědčen, že je to záruka neštěstí.“ No a psychiatři a sexuologové lásku pokládají za vrchol iracionality. No jo. Dokonce i samotný J. W. Goethe, nejen veliký literát, ale také veliký proutník, kdysi udělal takový jakoby sociologický průzkum mezi svými známými buržoasními a šlechtickými rodinami a zjistil, že ze stovky navenek spořádaných rodin fungovala stěží tak tak jedna jediná. Já jsem sice žádný sociologický průzkum neprováděl, ale ze svého okolí jsem docela dobře znal nejméně pět manželských párů, byli to manželé, kteří spolu prožili II. světovou válku, hlad a poválečný nedostatek snad všeho, vychovali děti, dočkali se vnuků, a když jeden z nich zemřel, tak druhý ho během půl roku či roku následoval, neboť to vzájemné pouto bylo tak silné, že jeden bez druhého už nedokázal žít.

O rodině jako o největší a nejvyšší křesťanské hodnotě velmi často promlouvají lidovci, zvláště ohnivě propaguje rodinný život paní Šojdrová. Pozadu ve žvástání o blahodárnosti rodiny nezůstává ani Marek Benda, který se přesunul od lidovců k ODS a v délce služby lidu v Parlamentu překonává i délku presidentování Gustáva Husáka. Benda se činí i v rozmnožování, je otcem čtyř dětí. Jako silně věřící křesťan zařídil v našem parlamentu křesťanskou modlitebnu, asi proto, aby se vždycky před tvořením a schvalováním zákonů mohli věřící poslanci poradit s Pánembohem. Vzorem jim je G. W. Busch s Cheneym a Wolfowitzem, ti se také nejprve dotazovali Jahveho a teprve potom začali válku. Myslím si, že by bylo vhodné na propagaci rodiny udělat nějaký dokumentární film právě o rodinném životě Bendů, což by klidně zvládla Helena Třeštíková svou časosběrnou metodou, nebo také Fero Fenič by ve svém podniku Febio určitě zvládl pokračování Genu o životě Marka Bendy, kde by prokázal, že Marek dodržuje nejenom křesťanské hodnoty, nýbrž i muslimské, kde žena nemůže chodit do práce, neb se stará o rodinu, o manžela a děti. Tímto počinem by národ byl okouzlen rodinným životem a napodoboval by jej. Copak na natočení kladných stránek rodiny nejsou finance? Takové záběry, jak se paní Bendová přepečlivě stará o děti a o bezchybný chod rodiny a manžel usilovně pracuje pro blaho obyvatel, by byly vzorem pro nás ostatní. Mohl by také pronést pár obdivných vět o generálu Pinochetovi. Kdoví jestli si platí i služku na tak náročnou činnost. No proč ne, vždyť si to mohou finančně dovolit. Ostatně, mít u nás služku je docela podobné onomu muslimskému mít dvě, tři i čtyři ženy. Muslim si koupí druhou ženu, u nás si křesťan zaplatí zase služku(y), to přece vyjde nastejno.

Proč si ovšem raději i s paní Šojdrovou a premiérem Sobotkou nevezmou příklad ze svých biskupů a kardinálů a nežijí v celibátu? Bůh by je v tom případě měl mnohem raději. Tím, že propagují rodinu coby základní buňku státu, říkají přece úplně totéž co Engels! Že by to byli tajní marxisté? Navíc nejdou stejným směrem jako naše televize, kde důležitosti rodiny je věnováno sotva pět minut, kdežto homosexuálním vztahům a svatbám gayů a leseb více než půl hodiny. Jdou tedy mimo hlavní proud. Slavnostní přímé přenosy homosexuálních svatebních obřadů jsou uváděny mnohem častěji než normální svatby. Už se docela těším na přímý televizní přenos úplně originálního svatebního obřadu napodobujícího pradávný hépening nějakého perského krále, který uspořádal týdenní oslavy své svatby s platanem. Na to dnešní sluníčkáři ještě nepřišli, tedy nečetli ten příběh. A to byl pořádný obřad, ne jako dnes těch pár minut před primátorem či starostou obce, či v kostele nebo na nějakém zámku. Ten platan ještě pořád roste, ač má více než dva a půl tisíce let, je to platan-vdovec a je to poutní místo pro úchyláky. (Platanus orientalis – jedná se o mohutný strom, který dosahuje výšky i přes 40 m.)

O rodině pojednává i biblický příběh Adama a Evy. Prý snědli jablko ze Stromu Poznání, což ovšem měli zakázáno. Dle svatého Augustina, ten to řekl na plnou hubu, ale vůbec nešlo o nějaké jablko, nýbrž o sexování. To jim fakt Nebeský Otec zakázal sex? Tygři, vlci, králíci, blechy, vši, bacily, neštovice… se mohou rozmnožovat a Adam s Evou nikoliv? Možná Jahve neměl v úmyslu mít na zemi více lidí, bohatě mu dostačovali ti dva – Adam s Evou. Ty přece stvořil jako umělec z hlíny a ze žebra. Možná, co možná, určitě byli navíc nesmrtelní. Bůh se kochal krásou svého výtvoru, takže potřeba dalších lidí nebyla, však také dalšího Adama už z hlíny neuplácal. Spokojená rodina žila v Ráji, nic jim nescházelo, ale oni se rozhodli rozmnožovat, což ale v úmyslu Jahve neměl, další lidé by totiž už nebyli jeho výtvorem, nýbrž výtvorem Adama a Evy. To byl dokonce konkurenční projekt, že? A když Hospodin spatřil Evu gravidní, nekompromisně je oba z Ráje vyrazil. (To jsem fakt nevyčetl z Talmudu.) No a když je z Ráje vyháněl, tak prý jim to vyhnání ani nějak nevadilo, stejně chtěli do Německa. Jistěže myšlení Boha je lidskému rozumu nepochopitelné, ale zákaz množit se (sexovat) je jakýsi zvláštní, když jinde, a to hned po stvoření, Bůh pravil: „Milujte se a množte se.“ Nebo že by si to časem rozmyslel a to původní tvrzení popřel? Jaké ho k tomu asi vedly důvody? To se ovšem můžeme pouze domýšlet. Možná to „množte se“ platilo pouze pro zvířenu a nikoliv pro naše prarodiče.

Ten zákaz podnes platí pro kněze, biskupy, kardinály, papeže a katolické mnichy a řádové sestry, kteří žijí v celibátu, tzn. že nesexují a nerozmnožují se, prostě jsou asexuální, bohatě jim postačuje, že slouží Pánubohu a nařízení platné pro Adama a Evu pečlivě dodržují a tím pádem jsou Pánubohu nejmilejší. Pánbůh se tedy kochal krásou rajského páru, ovšem kdoví zdali by se nadále kochal dokonalostí svého díla, kdyby uviděl Michelangelova Davida. Ten navíc stvořil Davida z mramoru (kararského), což bylo mnohem obtížnější, než uplácat Adama z hlíny. Kdo byl tedy větší umělec – Jahve nebo Michelangelo? Určitě jste si všimli, že slavný izraelský král David v podání Michelangela není obřezán. Ani Adam neměl obřízku. Ti Židé jsou drze opovážliví, že opravují výtvor Pánaboha a provádějí obřízku, čímž vlastně urážejí schopnosti Boha. Kdyby totiž Jahve chtěl, aby měli muži obřízku, tak by Adama přece mohl stvořit už bez předkožky.

Takže jak to vůbec je s tou rodinou? Podívejme se úvodem trochu do historie a to úplně do jejích začátků, tedy do doby lovců a sběračů. Tehdy nějaká rodina v podstatě neexistovala. Tlupy tehdejších pralidí, u nás kromaňonců, čítaly tak kolem třiceti až padesáti osob, někdy více, jindy i méně. Byl to kolektiv lidí, kteří vzájemně úzce spolupracovali. Nejdůležitějšími a naprosto nejvíce váženými členy tlupy byly ženy, ty byly nejdůležitější, ty udržovaly skupinu při existenci, kdyby totiž nerodily a nepečovaly o děti, rod (tlupa) by zanikla. Tomuto období se proto říká matriarchát. Po celá mnohá dlouhá tisíciletí byly ženy uctívané, vážené, ctěné, zbožňované, ba označované jako bohyně – Velká Matka. Samozřejmě v té době nikoho nenapadlo, aby se pídil po otcovství, děti patřily ženě a zároveň celému klanu. Děti zaručovaly budoucnost. Engels uvádí důvod, proč otcovství bylo podružné, nedůležité a bezvýznamné. V takové společnosti neexistovalo totiž soukromé vlastnictví. Co by tedy případný otec mohl předat svým potomkům? Akorát tak oštěp, luk a šípy a snad i nějakou kamennou sekyrku zhotovenou z pazourku, to bylo tak vše, co by jim mohl předat.

Určitě to nebyl žádný zlatý věk, žádný ráj na zemi, kdepak! Obrovská úmrtnost, více než polovina dětí nepřežila do pěti let, nemoce, nebezpečná zvěř, všelijaké infekce (kdyby tak měli antibiotika či alespoň acylpyrin). Ovšem kdo přežil dospívání, získal odolnost, takže i tehdy se nalézali v tlupě sedmdesátníci až osmdesátníci naprosto běžně. Někde jsem četl, že lovcům a sběračům stačilo bohatě k obživě „pracovat“ akorát tři, čtyři hodiny denně a když se jim podařil nějaký větší úlovek, nemuseli do práce třeba čtrnáct dnů. Dle kosterních nálezů to byli lidé docela robustně stavění a mnohem vyšší a urostlejší než pozdější zemědělci. Byla to naprosto kolektivní, dalo by se říci přímo „komunistická“ rovnostářská společnost, která neznala nějaké válčení, proč taky, vždyť prostoru bylo nadbytek, dalo by se dokonce říci, že země tehdy byla skoro neobydlená, prázdná, nebyl tedy důvod k nějakým půtkám a zabíjení.

Ačkoliv tehdy neměli žádné lidskoprávní organizace, přesto se pečlivě starali o nemohoucí. Archeologové nalezli kostru asi šedesátiletého muže a byli velice udiveni, neboť zjistili, že ten člověk už nějak v pubertě přišel k vážnému úrazu, možná mu na nohy šlápl mamut, takže nebyl schopen chůze, a přesto se dožil tak vysokého věku. Tlupa ho tedy musela nosit a živit – a to si neplatil žádné důchodové ani zdravotní pojištění! Naše společnost by se takového mrzáka snažila zbavit, třeba Hitler by zařídil, aby dostal fenolovou injekci přímo do srdce, možná by se nad ním dnes u nás slitovali bezdomovci a přijali ho k sobě do tlupy.

Vznikem zemědělství končí matriarchát a začíná tzv. patriarchát, tedy vláda mužů. Funguje dodnes. Přitom zemědělství prý vytvořily, vymyslely ženy. Ten paradox vývoje, kdy ženy vytvořily snadnější způsob života a zároveň tím ale ztratily vůdčí postavení a dostaly se do podřízeného, málem otrockého, postavení.

Z wikipedie jsem vybral nejstarší vesnice světa. Je to Jericho, kde nejstarší ochranná zeď byla postavena snad už okolo roku 7000 př.n.l. Mezi nejznámějšími nalezišti jsou města Çatal Hőyűk, Alaca Hőyűk a Hacilar nedaleko dnešní Konye. Tamější nálezy se datují až do doby 7 000 až 5 000 let před naším letopočtem. Velmi vyspělá byla také kultura poříčí Indu. Počátky harappské kultury sahají do 2. poloviny 4. tisíciletí př. n. l. Samozřejmě v té době se zemědělštilo i v povodí Žluté řeky v Číně. Ještě malá perlička – radiokarbonovou metodou se zjistilo, že nejstarší ohniště světa bylo právě tam, tedy oheň nedaroval lidstvu Prométheus, nýbrž jakýsi neznámý Číňánek.

V euroasijském prostoru, tedy v mírném pásu, jsme měli stejně obzvláště veliké štěstí, že se nám podařilo domestikovat spoustu zvířat, to štěstí měli obyvatelé od Lisabonu po Vladivostok (jak pronesl Putin), což jinde, třeba v Americe, Africe, Austrálii takové štěstí neměli. Co by tam taky měli co domestikovat? Ochočit si bizona, klokana, gorilu či paviána, lva, tygra, žirafu, zebru? Prý první domestikované zvíře byl pes, potom teprve koza, ovce a vepř. Připadalo mi vždycky docela podivné, že třeba Inkové neznali (nevymysleli) kolo, tedy dvoukolový vozík, čtyřkolový vůz, třeba i trakař. Proč? Neměli tu potřebu, v horských podmínkách nač by jim to bylo? Žádné silnice, pouze úzké stezky mezi skálami, a tam stačila nosit náklady akorát lama. Olmékové ani Mayové také neznali kolo, nač by jim bylo v pralese a navíc nebyla k dispozici žádná tažná zvířata. Ovšem v hračkách pro děti jim kola fungovala docela dobře.

V 10. tisíciletí př. n. l. došlo v oblasti tzv. úrodného půlměsíce, tj. na území dnešního Egypta, Palestiny, Sýrie, Turecka, Iráku a Íránu, ale i v Indii a Číně, ke změnám ve způsobu získávání obživy a přechodu z nomádského způsobu života k usedlému, zemědělskému. Podobná centra se o něco později vytvořila nezávisle i ve Střední Americe. Tato zásadní změna v životě lidí se nazývá neolitickou revolucí. Celý proces neolitizace neproběhl nějak náhle, nýbrž trval několik tisíciletí. Tedy nikoliv neolitická revoluce, nýbrž neolitická evoluce! Začaly vznikat přebytky nejen potravin, ale i textilií, nástrojů a stavebních materiálů. Začalo se žít ve společnosti nadbytku. A v této situaci vzniklo, nikoliv nutně a nikoliv všude, i soukromé vlastnictví. Výstižně to vyjádřil J. J. Rousseau: „To nějaký jedinec ohradil kus území a prohlásil: To je moje!“ Vesničané ho měli zajisté vyhnat, případně svěřit do péče psychiatrů. Neudělali to, což byla samozřejmě osudová chyba. A tady teprve začíná civilizace, tj. existence soukromého vlastnictví půdy, která přece původně patřila všem bez rozdílu.

V takové tlupě kromaňonců sice už měli nějakého toho šamana, který nechodil lovit ani sbírat, ale zato po večerech hrával u ohně divadlo, tancem přivolávat či odvolával déšť, měl určité felčarské schopnosti, dovedl spravit vykloubené rameno, uměl uvařit nějaký léčivý roztok či opojný nápoj a podobně, takže mu členové tlupy ochotně, dobrovolně a rádi předávali ty nejlepší kousky masa a jedlých kořínků a rostlin a vůbec mu nezáviděli to jeho „nicnedělání“, naopak byli moc rádi, že ho mají, divadélku se zasmáli, zatančili si, opojné nápoje popili – co jim scházelo? Šamana měli v úctě, protože takové schopnosti každý neměl. Býval šaman parazit? Ani ne! A když, tak trpěný, ba dokonce milovaný, byl vlastně potřebný. Podobně náčelník tlupy, ten býval tělesně nejzdatnější a měl přirozenou autoritu, kterou nezneužíval. Pokud by se totiž choval nějak diktátorsky či spolubratry (soudruhy) nějak terorizoval, tak to by za chvíli nebyl nejen náčelníkem, ale asi by ani vůbec nebyl.

To teprve v zemědělské společnosti, kdy tlupa vytvořila vesnici a šaman se dal dohromady s náčelníkem, to teprve potom ti dva výtečníci zjistili, že se mohou mít dobře, aniž by sáhli na práci. No a jak se zemědělství rozvíjelo, šaman si k sobě přibral celou rodinu a příbuzenstvo a náčelník udělal totéž. No a vznikla třída (kasta) šamanů-kněží a třída (kasta) hrdlořezů, náčelníků, králů, šlechty a vojáků, a kasta hanebné inteligence, čili škrabáků. E. Gelner píše, že hrdlořezi, šamani a škrabáci uzurpovali pro sebe vládu nad většinou ostatních. Teprve tady můžeme mluvit o zneužívání. Komu vadí pojem třída či kasta, může si místo toho dát zájmová skupina, jak radil president Klaus: Třídy přece neexistují, existují pouze zájmové skupiny.

V některých oblastech světa sice nějaké společnosti nadbytku fungovaly, ale historici o nich toho moc neví. Je to pro ně navíc docela nezajímavé téma – nejsou tam žádní králové, žádní kardinálové, dokonce ani žádní generálové, žádné vraždy, žádné monumentální gigantické stavby, skoro žádné umění… tak co s takovou společností? To by byla velice nudná historie a nikdo by si takovou knížku ani nekoupil…

A tak společnost nadbytku ve velké části světa převážně nevznikla, protože nepracující šamani a náčelníci a jejich družiny si přivlastnili veškeré přebytky pro sebe, a těm ostatním pracujícím ponechali pouze to nejnutnější k přežití. Takže společnost nadbytku sice existovala, ale pouze pro některé, pro vyvolené, kde se vším nesmyslně plýtvalo, a ostatní třeli bídu. Je to tak podnes.

Společnost nadbytku prý nemůže existovat, tvrdí nám často velmi učení mužové, prý je nás velice moc a neuživíme se, prostě je a bude nedostatek potravin. To pronášel už před několika stoletími Malthus. Dnes dokonce občas čtu, jak prý nejmocnější mužové planety (jsou tam mezi nimi kupodivu i ženy) plánují umenšit počty obyvatel, prý jim stačí pouze půl miliardy otroků místo dnešních sedmi miliard. Není to nijak moc originální myšlenka, to při lidových bouřích v Maroku let osmdesátých pohrozil král Hassan II. svým občanům vyvražďováním slovy: „Spokojím se s třetinou obyvatelstva…“ No a to Hasan II. není nějaký ojedinělý případ, takových vládců, kteří to oproti Hasanovi i uskutečnili, nalezneme v historii spoustu. Není už dnes problém uživit 10 miliard obyvatel, ovšem to by se muselo konečně zavést spravedlivé rozdělování a skončit s plýtváním a politikařením. A v blízké budoucnosti bude možné bezproblémově uživit třikrát čtyřikrát více lidí, zemědělství se už vlastně stalo průmyslovým odvětvím.

Teprve vznikem soukromého vlastnictví mohla vzniknout párová rodina. Už bylo totiž co zanechat potomkům – kus pole, dům, zahradu s ovocnými stromy, případně vinohrad, nářadí, dobytek, řemeslo… A samozřejmě muž chtěl předat nashromážděný majetek svému potomstvu, nikoliv třeba sousedovu. No a jak to zajistit? Říká se, že matka je jistá vždycky, kdežto u otce ta jistota není. Různé kultury to řešily různě.

Takoví Inkové bývali naprosto tolerantní, neboť společnost byla až přespříliš rovnostářská, takže bylo úplně lhostejné, zdali sousedovo dítě žije v mé domácnosti a moje dítě zase v jeho, ono to vyšlo úplně nastejno. Incká civilizace byla stejně velice zajímavá a originální. Z Hoffových Dějin jsem vyčetl docela interesantní poznatky o životě obyvatel incké říše, takže se o ně až moc zestručněle podělím. Inkové dělili měsíc na tři desetidenní části, prvních deset dnů pracovali na polích, druhých deset dnů se věnovali zvelebování obce, údržbě sýpek, skladišť, cest, nádrží na vodu, protipovodňovým zábranám apod. No a posledních deset dnů věnovali oslavám. Tak jim uběhl měsíc. Dle mne to je vynikající rozvrh. Polnosti nebyly rozparcelovány, neboť neznali soukromé vlastnictví půdy, půda prostě patřila všem a také všichni na ní kolektivně pracovali, tedy něco jako naše bývalá JZD. Pěstovali hlavně kukuřici a brambory. Obdivuhodné je, že uměli vyrobit brambory v prášku, stačilo to pak akorát rozpustit ve vodě a byla hotová bramborová kaše, a snadno a na dlouho se takové sušené brambory mohly skladovat. Výnosy byly rozdělovány také na tři části – třetina zůstávala vesničanům, další třetina šla státu, tedy taková jakoby daň a poslední třetina byla uschovávána v sýpkách a skladech jako rezerva pro případ nějaké nouze, katastrofy, neúrody apod. Každým rokem byla obnovována čerstvou sklizní. Takže ta rezerva obyvatelům zůstávala pouze s ročním zpožděním a třicetiprocentní zdanění dle mne není nějak moc, to my na daních dáváme mnohem více. Každá vesnice si zvolila svého starostu a občas náhodně přicházela kontrola z vyšších míst. Jakmile zjistila nějaké nedostatky, třeba neupravené obydlí, děravá střecha, špinavé děti či zanedbané zahrádky, neudržovaný pořádek apod., dostal řádný výprask holí ne ten provinilý vesničan, nýbrž byl seřezán starosta, protože zanedbával své povinnosti. Pokud bylo vše v pořádku, byl pochválen. Kéž by se to dnes zavedlo i u nás.

Jejich náboženství vlastně ani náboženstvím v našem slova smyslu nebylo. Jejich náboženství v podstatě i já dnes vyznávám. Uctívali Slunce jako tvůrce veškerého života, což je nezpochybnitelný fakt. Dále měli za boha toho, kdo vyšlechtil kukuřici. Tedy dva hlavní bohové byli Bůh slunce a Bůh kukuřice. Nedočetl jsem se, zdali měli i Boha brambor, byl bych pro, brambory mám docela rád. Ještě uctívali Měsíc a vodu. Bez deště by nebyla úroda a bez vody by život nebyl možný. No a na oslavu těchto bohů prováděli všelijaké slavnostní obřady. To by bylo přece vhodné i dnes místo těch nesmyslných klanění a modlení se k jakémusi neviditelnému transcendentnu. (Samozřejmě i ten sluneční kult byl zneužit severněji žijícími Aztéky ke krvavým lidským obětem a vládě kněžstva. Prý bez toho vytrhávání srdcí nešťastným obětem by slunce příští den nevyšlo, což by byl konec světa. Takže aztéčtí kněží se naprosto vyrovnávali katolickým kněžím jak v oblbování obyvatel, tak v krutostech vraždění.)

A jak to měli Inkové s párovou rodinou? To je přímo kouzelně půvabné. Jednou do roka se konala veliká slavnost. To se na deset dní sešla většina obyvatel okolních vesnic v nějakém okresním městě či nějaké střediskové obci. A při té příležitosti se konal i hromadný svatební obřad. Všichni dospívající mládenci a mladice ze všech okolních vesnic se seřadili na nějaké větší louce, asi nahatí či pouze s nějakou bederní rouškou. Kluci seřazení v řadě na základní čáře a holky zase v řadě o padesát metrů dál měly náskok, a všichni čekali na povel, asi na zapísknutí píšťalky. Pak se dali do běhu, vlastně do pronásledování dívek. Jakmile mládenec doběhl dívčinu, povalil ji a provedl sexakt, čímž oba dokázali, že jsou schopni manželství a to před zraky všech obyvatel, tudíž nepotřebovali žádné požehnání úřadů. V incké civilizaci by si proto takový Sigmund Freud ani neškrtl.

Samozřejmě holka, která se nechtěla vdávat, či neviděla mezi mládenci vhodného partnera, pořádně sprintovala až na konec louky, no a musela čekat další rok zase na další slavnost. Taková dobrá sprinterka se mohla vyhýbat manželství i několik let, než se nechala ulovit. A totéž čekalo kluka, na kterého žádná nezbyla. Zopakovali si to příštím rokem. Takže u Inků neexistoval tzv. svobodný mládenec či svobodná žena, každý dospělý člověk měl partnera. Nedočetl jsem se, jak řešili problém vdovců a vdov, ale asi už ne běžeckým lovem, nýbrž nějakým dojednáním, vždycky se našel nějaký tzv. „dohazovač“, který to domluvil. Pro novomanžele postavili během pár dnů kolektivně všichni příslušní vesničané domeček se zahradou – no a starejte se. Všechny děti bez rozdílu byly milovány, děti jsou přece poklad lepší zlata, trestat je tělesně bylo naprosto nepřijatelné pro všechny. To kdyby u nich někdo vydal zákon o zákazu tělesných trestů pro děti (jako u nás ministerstvo školství), tož by ho považovali za šílence, blázna, vola či blba.

A ještě pár vět o těch deseti dnech slavností konaných každý měsíc. Jaképak by to byly slavnosti bez alkoholu, že? Vinná réva u nich nerostla, takže víno neznali a nepřišli ani na výrobu piva a kořalek. Ale opojné nápoje se přece dají udělat z jakéhokoliv sladkého ovoce, stačí je nechat pár týdnů vykvasit, takže znali tzv. ovocná vína. Takové vínko z jablek, z ostružin, jahod, rybízu, šípků, malin… je docela pitelné, však v dobách mého mládí bylo ovocné víno k dostání dokonce i v drogeriích. My jsme takové víno nazývali čučo. Kupodivu Inkové měli stejný název. Kdo ten název od koho okopíroval je jasné. A určitě znali a používali i omamné bylinky. Slavnostní zážitky určitě zpestřovaly různé divadelní obřady a zpěvy. Vzpomínám na proslavenou indiánskou pěvkyni Ymu Sumac (1922-2008), kečuánsky zvaná Quechua, která ve světě neměla a dodnes nemá konkurenci. V roce 1964 zpívala i v Praze. Její hlas v rozsahu pěti oktáv připomíná zpěv ptactva, ale zároveň i zvuky, které se podobají vrčení a opravdu nízko položenému tenorovému hlasu. Takže umělecké zážitky si Inkové vychutnávali také na vysoké úrovni.

Zajisté tak rozsáhlá říše musela mít nějaké centrum, nějakého toho krále či císaře. U nich to byl Inka, byl to král-bůh, což bývalo běžné i u nás ještě před sto lety. Asi to je docela vhodná forma vlády, státy pod vedením diktátora jsou docela prosperující. Zajisté takový samovládce čili despota měl k dispozici rádce, kteří mu dávali rady různé, no a jako autokrat vybral k realizaci takové rady, o kterých si myslel, že jsou nejlepší, no a úředníci to pak realizovali. Jeden čínský císař v 9. století n. l. poslechl radu svých poradců, tehdejších liberálů, a zavedl volnou ruku trhu. Během dvou let ceny rýže neuvěřitelně stouply a nastal hladomor. No a císař nechal ony rádce na Náměstí Nebeského klidu uvařit v kotlech. Takže Číňané mají zkušenosti s volnou rukou trhu silně negativní a určitě se o této smutné epizodě jejich dějin učí na školách. Copak po takové zkušenosti mají dnešní neoliberálové v Číně šanci, aby jim někdo naslouchal? Vyplývá z tohoto příběhu, že i mezi císařovými rádci se mohu občas vyskytnout i idioti. Ovšem bývá to někdy i naopak, rádci jsou vynikající a císař je idiot. Dokonce zase v tomto případě je to činěno někdy i záměrně. Proč třeba v Egyptě faraon a v incké říši Inka měli za právoplatné manželky vlastní sestry? Rádcové to svému pánovi zdůvodnili logicky – je potřeba zachovat bohatství v rodině, tvůj potomek, následník trůnu, tudíž musí nutně být zrozen tebou a tvou sestrou. Samozřejmě rádcové velice dobře věděli, že z takového svazku se narodí zdegenerovaný idiot. To ostatně věděli i všechny tzv. primitivní národy, u nichž byl vždy přísný zákaz incestu, neboť co potom s takovými dětmi-debily? Takže můžeme klidně tvrdit, že rádcové takto radili záměrně, aby jejich pána mohli bez nějakých potíží ovládat, aby rozhodoval tak, jak si oni přejí. No a rozhodující pravomoci tím pádem byly v jejich rukách, nikoli v rukách faraona či Inky. No a historikové se pak přímo vyžívají v popisech intrik na královském dvoře. No a pokud je vládce normální a řídí stát dobře, nazvou ho diktátorem.

Tedy žádná parlamentní žvanírna a žádné kompromisy, ani rozhodující třeba většina jednoho jediného hlasu. Podobným způsobem se rozhoduje i při tzv. kolektivním vedení, jak třeba bývalo v bývalém Sovětském svazu, Jugoslávii a dnes je v Číně, kde vláda vládne a nehašteří se, žádní lobbisté neexistují, neb vše je státní, akorát jsou návrhy na vylepšení toho či onoho a ne jako u nás, kdy se poslanci a senátoři zabývají záležitostmi, které jsou jinde v kompetenci běžných průměrně placených úředníků, není potom divu, že na slušné vládnutí jim proto potom nezbývá čas. Kdyby měli Inkové demokracii našeho způsobu, vyšlo by je to navíc mnohem dráž. Platit jednoho krále-boha, ač štědře, vyjde mnohem laciněji, bohatě stačí daně 30 %, ale platit presidenta, parlament, senát, hejtmany, ředitele, manažery toho či onoho atd. a všichni navíc kradou, tož raději bych bral krále-boha, kde to řízení státu vyjde mnohem laciněji. Také něco jako švýcarský systém demokracie je do jiných států nepřenositelný. Proč? Protože internacionální finančníci si tam zřídili banky. Krásná krajina, vysoké hory, jezera, uměli si vybrat příjemné místo. Zařídili proto pro své sídlo neutralitu, aby i v případě válečných událostí měli klid na bankovní operace, aby je při tom bohulibém podnikání nikdo nerušil a neobtěžoval, proto také dali jednotlivým kantonům úplně neuvěřitelné pravomoci a president se střídá co půl roku – je to vynikající způsob řízení státu, bohužel jinde než ve Švýcarsku neuskutečnitelný. Až od nich ale odejdou bankéři, skončí i ta jejich slavná demokracie.

Incká říše měla samozřejmě předchůdce, nespadla jenom tak z nebe, byla to třeba kultura čavínská, civilizace Mačika a Parakas, kultura Tiahuanaků, říše Čimú a další, takže bylo na co navazovat. Zajímavé je, že archeologové podle radiokarbonové metody datovali některé předměty zemědělské společnosti už do doby před 7 000 lety, tedy do stejného období, kdy i u nás také začínala zemědělská epocha (Sumer, Egypt, Harappa). Vůbec tedy neměli nějaké zpoždění, jako kdyby to bylo synchronizované po celé zeměkouli, přitom neexistovaly žádné vzájemné kontakty. Čím a jak to vysvětlit? Žádné pořádné objasnění jsem nečetl.

No a jak to měl Inka s manželstvím? Jako Bůh měl k samozřejmě k dispozici harém, měl prakticky neomezené množství manželek a milenek, no stejně jako feudálové u nás. Ovšem v incké říši to bylo trošku odlišné od harémů našeho tzv. starého světa. Každý kraj, újezd, provincie, prostě určitý územní administrativní celek měl za povinnost zřídit pro Inku „harém“ a vybrat do něj ty nejlepší a nejschopnější dívky. Museli pro ně zajisté vybudovat nějaký areál, něco jako u nás kláštery, jenomže u nich nesloužili nějakému transcendentnímu bohu, nýbrž reálnému bohu, tedy živoucímu Inkovi. Jenom si představme, že by u nás v každém okresním městě byl harém se stovkou dívek pro presidenta a ty dívky po pětiletém pobytu by byly obměňovány. Je více než jasné, že taková dívka čekajíce několik let na návštěvu vysněného boha se ho s velikou pravděpodobností nikdy nedočkala. Takže nebyl to harém ani klášter, nýbrž něco jako naše průmyslovky či gymnázia, případně odborné učiliště (šití, tkaní, výroba ozdob apod.). Po pěti letech studia složila maturitu a byla převelena na místo buď učitelky či nějaké administrativní pracovnice, nebo postoupila do nějakého většího střediska, kde pokračovala ve zdokonalování, tedy něco jako naše univerzity, případně až do centra incké říše, měla-li náhodou potomka od Inky. Dívčiny-absolventky už odvykly namáhavé práci zemědělské (takové okopávání brambor při vedru je docela namáhavé, znám z vlastní zkušenosti), takže poslat je nazpět do její vesničky bývalo skutečně pouze ojedinělé za nějaký vážný přestupek. Jejich školství muselo být na vysoké úrovni, chrlilo spousty vynikajících vzdělanců (kupodivu mezi nimi neexistovali žádní kněží!), písařů, inženýrů, matematiků, astronomů, což dokazují ohromující výsledky v architektuře a inženýrských stavbách a třeba i v astronomii byli mnohem lepší než my. Inkové své stavby stavěli z kamene bez použití malty. Kamenné bloky byly neuvěřitelně dokonale opracovány, takže na spojení nemuseli používat maltu a byly skládány tak přesně, že by se mezi ně nevešla čepel nože. To je vskutku obdivuhodné. My máme různé frézy na opracovávání kamene, ale kdoví, zdali bychom takové stavby zvládli.

Tak vyspělá civilizace rozhodně musela znát písmo. S určitostí museli nějakým způsobem zapisovat alespoň administrativní úkony. Připadá mi proto úplně zvláštní, když čtu, že neznali písmo. Takže jak to je s tím kipu (quipu)? Vybírám z článku o kipu zveřejněném na Osel.cz.

Dnes je v muzeích uloženo asi 600 kipu. Necelých pět stovek jich evidentně obsahuje jen čísla, čísla a čísla. Ale zbývající stovka je úplně jiná. Zatím nikdo netuší, co na nich je. Téměř s jistotou lze říci, že čísla to nejsou.

Na základní šňůru o průměru 5 až 7 milimetrů vázali speciálně školení odborníci, tzv. kipu-kamayu, různobarevné tenčí šňůrky. Každá barva měla svůj význam, ale ten se měnil i v závislosti na „ústředním námětu“ celého kipu. Pokud v něm byly zaneseny výsledky „sčítání lidu“, jež Inkové prováděli důsledně jednou do roka, pak měly tytéž barvy jiný význam než na kipu zaznamenávajícím těžbu drahých kovů nebo soupis zbraní. Jednotlivá čísla byla zapsána do kipu v podobě uzlů. Čísla byla v desítkové soustavě a platilo, že číselnou hodnotu uzlu udává to, kolikrát se provlékl provázek uzlem. Jednoduché jako facka. Pro jedničku se provlékl provázek uzlem jednou, pro devítku devětkrát. Symbol nuly – šňůrka bez uzlů, umožňoval počítání i nad 10 000. Španělští conquistadoři, kteří měli informace o kipu od Inků z první ruky, přesto věřili, že jsou v nich zaznamenány nejen čísla, ale i příběhy, mýty a dokonce prý i básně. Stále častěji zaznívají z řad odborníků hlasy, že statistická forma kipu byla jen základní výchozí formou a pozdějším vývojem se proměnila v záznam textů. Podle svědectví španělských dobyvatelů četli inčtí kipu-kamayu jak očima, tak i hmatem. Přejížděli po zauzlených šňůrkách prsty, podobně jako čtou nevidomí lidé zápis v Brailleově písmu. Navíc si pomáhali i kamínky, které vkládali mezi šňůrky kipu jako záložky.

Gary Urton došel k závěru, že kipu je záznamem v binárním kódu, jaký používáme pro počítače (informace je tu uložena v řadě nul a jedniček). V kipu můžou být informace binárního charakteru vyjádřeny hned na několika úrovních. Zjevně nebylo jedno, jestli kipu-kamayu použil na výrobu vlnu nebo bavlnu (první 0 a 1 tedy odpovídá volbě „vlna“ nebo „bavlna“). Druhou úroveň binárního kódování mohl představovat směr stočení vlákna (levotočivé versus pravotočivé), třetí pak úhel, v kterém je šňůrka připojena na základní šňůru (kolmo k základní šňůře nebo souběžně s ní). Také postavení uzlu na šňůře mohlo nést binární informaci (osa uzlu je souběžná s osou šňůry nebo je k ní naopak kolmá). V závislosti na tom může mít uzel 26 různých významů. K tomu musíme připočítat 24 barev používaných při vázání kipu a dostaneme se ke konečnému číslu 1536 „uzlových znaků“. Jen pro srovnání, sumerské klínové písmo využívalo 1000 až 1500 znaků. Mayům a Egypťanům stačilo k psaní zhruba 600 až 800 hieroglyfů. Kipu tedy nabízí dostatek možností pro záznam těch nejsložitějších textů. Pokud odpovídají Urtonovy teorie pravdě, pak musíme Inkům přiznat písmo a navíc připustit, že si vyvinuli systém zápisu, který nemá ve světě obdoby – trojrozměrné písmo v binárním kódu. Další zvláštností „uzlového písma“ by byl fakt, že zápis nezaznamenává mluvenou řeč jako písmo čínské, latinské nebo mayské. Místo toho zaznamenává fakta způsobem, který má něco společného s matematickými vzorci.

A ještě pár vět o tom sčítání lidu. Vladař si udržoval dokonalý přehled o stavu své říše. Nejnižší náčelníci sebrali v roli sčítacích komisařů data po jednotlivých rodinách a ve formě kipu je odevzdali vyšším náčelníkům. Ti vypracovali z dodaných „uzlových“ dat jakési „sumární“ kipu za jim svěřený úsek a to podstoupili svému nadřízenému. Nakonec dostal Inka jediné kipu s údaji za celou říši. Pokud se tehdejší „statistický úřad“ dopustil zásadní chyby (jako se to občas povede současným statistickým úřadům vybaveným moderními počítači), padaly hlavy, a to nikoli obrazně, ale doslova.

Existuje projekt, v kterém by se mělo dostat do veřejně přístupné internetové databáze všech 600 dochovaných kipu, možná se někomu podaří rozluštit incké písmo, bylo by to fajn. Škoda, že naši jezuité s důsledností hodnou podstatně lepších věcí ničili tyto pohanské zápisy. Tolik z článku na webu Osel.cz. Ani jeden z těch velmi vzdělaných jezuitů neprojevil zájem naučit se číst kipu. Škoda. A během dvou tří generací to číst už neuměl nikdo.

V podstatě vládla, spíše řídila chod říše, vzdělaná byrokracie či administrativa. No proč ne, pokud nezneužívala své postavení. Zneužívání funkce bylo docela obtížné, takový vykuk mohl dostat nanejvýš dvojnásobný příděl brambor či kukuřice, případně navíc bavlněné tričko, a stejně v situaci, kdy každý obyvatel dostal tolik, co spotřeboval, tak ten přebytek by stejně neměl komu prodat, navíc prý neznali peníze.

Inky vůbec nikdy nenapadlo, že by ženy měly být v nějakém podřízeném postavení či dokonce jako otrokyně, byla tam naprostá rovnoprávnost, kterou jim můžeme my ještě i dnes závidět. Dosti často jsem četl názor, že to byla společnost spokojených a dobře živených otroků. Více než tři čtvrtiny našich spoluobčanů (i já) by takové pospolitosti dávala přednost před současným stavem. To jenom hrstka sluníčkářů zajisté dává přednost svobodě a demokracii třeba i o hladu a přespáním pod mostem. Kdo ví, jak by dopadla mírumilovná a rovnostářská incká civilizace, kdyby jí bylo dopřáno rozvíjet se další staletí, jak by dopadl při rozšiřování říše střet s válečnickou severoamerickou civilizací Aztéků? Už se to nikdy nedovíme, protože k nim přišli zločinci a vrahové jako Cortéz, analfabet Pizarro a další conquistadoři a jezuité.

A ještě jedna poslední drobnůstka k vraždě posledního Inky. Poddaní naplnili zlatem až ke stropu místnost, ve které byl Inka vězněn a přidali ještě dvojnásobný objem stříbra. Všechno to byly umělecké předměty, protože zlato a stříbro se jinak k ničemu jinému nehodilo, jsou to měkké kovy. No a evropští barbaři to roztavili na zlaté a stříbrné pruty a odvezli do Španělska, zachovalo se pouze pár nepatrných drobnůstek, které náhodou unikly roztavení, prý jako ukázka nechutného umění primitivů. Sviňák Pizarro ale Inku stejně nechal upálit.

Představme si, kdyby se někdo pokusil učinit totéž s naší evropskou civilizací, spálil by všechny knihy, obrazy, roztloukl sochy, srovnal se zemí muzea a stavby, ponechal by akorát pár vesnických domků. Co by si potom případný návštěvník třeba z vesmíru o naší civilizaci pomyslel?

Od Inků se vraťme zase k nám, do tzv. Starého světa. A začněme antikou. Ve městech antické říše ženy trávily svůj čas většinou pouze v domácnosti, na ulicích bychom potkali poměrně velmi málo žen, většinou tak služebné či otrokyně. Nebylo to sice nějak zákonem zakázáno, ale neslušelo se to. A když se antická římská říše rozpadala, vypadalo to tam podobně jako dnes u nás, plno nevěstinců, spousta homosexuálů a transsexuálů a výstředností. No a do říše už v naprostém rozvalu přišli barbaři a udělali úplně něco jiného. Třeba takoví Vandalové při tom stěhování národů se ocitli v severní Africe, přeplavili se přes Gibraltar a zařídili tam slušně prosperující stát. Řím už neměl legie ani žádnou moc, už neměl sílu zakročit, takže s Vandaly byl nucen uzavřít smlouvu o přátelství a spolupráci. Vandalové v nové vlasti zrušili všechny nevěstince, zakázali prostituci a přinutili všechny prostitutky uzavřít manželství. Pochytali všechny homosexuály a transvestity, naložili je na lodě a odvezli do zhýralého Říma. Takže když dnes přicházejí barbaři, tak s určitostí udělají něco jiného, než na co jsme zvyklí. Nebylo by vhodné prostudovat, jak to ti barbaři tehdy udělali? Ti Vandalové byli ale vandalové, co?

Přeskočme závěrem třeba ještě k Číně. Existence párové rodiny je u nich od nepaměti a docela se dbalo na čistotu svazku. Bylo to vcelku jednoduché, neboť existence široké rodiny, kde každý o každém věděl a viděl snad všechno, ani neumožňovala nevěru, navíc konfuciánské učení vyzvedávalo harmonii v rodině, takže tahle konfuciánská ateistická morálka docela fungovala a funguje podnes. Taková Číňanka by si určitě nezpívala tuto písničku: „Zahla som, za hlasom svojho srdca, zahla som.“ (Mám dojem, že to je Satinský s Lasicou.) Samozřejmě císař měl k dispozici skutečný početný harém.

U civilizace Harappa to bylo podobné. Početná mnohogenerační rodina žila v harmonii pospolu, akorát neměli císaře s harémem. Kupodivu neměli nejenom císaře a vojáky a generály, ale ani policii. Pořádek ve městě zabezpečovali samotní obyvatelé. Na rohu každé ulice byl vybudován balkon, což byla jakási strážní budka, kde se každou noc po stmívání střídali v hlídání jednotliví členové rodin tam bydlící. Pravoúhlé uspořádání ulic umožňovalo docela dobrý přehled v přilehlých ulicích. Pořádek a klid byl dobře zabezpečen. Takovou nějakou výtržnost či opileckou ostudu si dovolil málokdo a málokdy. A také k tomu nepotřebovali nějakou náboženskou morálku.

A úplně závěrem něco málo o naší evropské židokřesťanské civilizaci, kam samozřejmě patří i islám a ne že ne! Nejdříve o Semitech, tedy o Židech a Arabech, což je jedna rasa. Být tedy antisemitou neznamená být pouze protižidovský, nýbrž i protiarabský. Semité bývali většinou pastevci, tedy beduíni žijící ve stanech. U takových lidí žijících v polopouštích bylo mnohoženství normální, racionální a samozřejmé. Jedna manželka by to neustálé stěhování nezvládala. Starat se o děti, jídlo, o domácnost a časté přemisťování z místa na jiné místo zvládly dvě tři či i čtyři ženy mnohem snadněji. A když se později vývojem donuceni stěhovali a usazovali ve městech, tož ten zvyk mnohoženství zachovávali. Židům usazeným u nás zakázal mnohoženství až kterýsi křesťanský vladař někdy kolem 12. století a židé se kupodivu podřídili. Ještě i v Sámově říši měl panovník kolem deseti žen.

Židovský král Šalamoun měl 800 žen v harému a mimo usilovnou harémovou činnost si i přesto našel čas a sepsal Knihu přísloví (což jsou sebraná přísloví jak sumerská, egyptská a perská…), dále sepsal knihu Kazatel, také Knihu žalmů, což je 151 chvalozpěvů a dokonce i milostnou Píseň písní, která se běžně zpívávala v krčmách. No, když nikdy neexistující Mojžíš sepsal první čtyři knihy Bible, tak proč by také nikdy neexistující Šalamoun nemohl, no ne? Pisatelé si v Bibli také klidně ve své bujné fantazii s čísly nikdy nedělali problémy, běžně přidali tam či onde dvě nuly a místo osmi to bylo hnedle osm stovek. Když Šalamounův otec král David utíkal do hor a do pouště za řeku Jordán, tak jeho syn Abšolom, co provedl převrat, první věc kterou udělal bylo, že vešel do otcova harému. Převraťák byl zabit a král David se vrátil k panování. Co potom? No prodal své, už tedy poskvrněné, harémové souložnice do nějakého nevěstince a zakoupil nové neposkvrněné. I když měl už roky, nařídil zavraždit manžela Batšeby a zplodil s ní nástupce, syna Šalamouna. Pěkné románově pohádkové příběhy to jsou.

Ale biblické příkazy ohledně manželství jsou docela drsné. To právě židé praktikovali drastické tresty za nevěru ukamenováním. V pozdějších staletích to přejali od nich muslimové, tak co se jim divíme? V Novém zákonu si můžeme přečíst, že samotný Ježíš Kristus byl přítomen kamenování. Když se ho účastníci ptali, co o takovém trestu smrti soudí, odpověděl: „Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem.“ A vykonavatelé trestu jeden po druhém nenápadně odcházeli, až zůstala na místě akorát ta hříšnice. Ježíš jí řekl: „Jdi a už nehřeš.“ To je skutečně moc hezký příběh. Ovšem problémy s monogamií bývaly vždycky, těch tzv. nemanželských dětí bývalo za všech časů neúrekom. I ta nejpřísnější opatření docela často selhávala. Nejvíce mně ale na nás křesťanech vadí, že navíc jsme ze sexu udělali hřích, což jiné civilizace vůbec nechápaly – člověčí přirozenost a hřích?

Jedna z příčin mnohoženství u muslimů byla nejenom beduínská tradice, ale také jejich velmi úspěšné válečné výboje, kdy v jejich zemích vznikl velký nadbytek žen. U nás by se v takovém případě rozšířily nevěstince, bordely a různé pajzly. U muslimů platí zákaz prostituce, i když samozřejmě se to všelijak obchází. Núr al-Hussain píše: „Jen málo lidí ze Západu si uvědomuje, že islám dal už v 7. století ženám politická, zákonná a společenská práva, o nichž se Západu ani nezdálo, práva, o něž dokonce ženy v USA a jinde na světě musely bojovat ještě ve 20. století.“ Skutečně mají zákony platné pro ženy mnohem kvalitnější a lépe propracovanější, než jsou naše evropské tzv. křesťanské, stačí do nich nahlédnout a přečíst, překladů do češtiny je dost. Zajisté nelze ta výstřední nařízení třeba v Saúdské Arábii považovat za platné pro celý islámský svět, to je něco jako mormoni v USA a u nás třeba adamité, tedy naprosto okrajová nedůležitá záležitost.

Nám Evropanům připadá neobvyklé zahalování muslimských žen. Takový hidžáb, tedy šátek na hlavě, nosila moje máti i babička a byly to věrné katoličky. Vždyť je to docela slušivé. Dokonce i na čádor, což je splývavý oděv odhalující ženinu tvář, ale zakrývající zbytek jejího těla, je docela esteticky příjemný pohled. Myslím si, že je to docela dobrý zvyk a slušel by i mnoha našim ženám, ono když vídám nějakou příliš plnoštíhlou či příliš vychrtlou dámu v minisukni či v džínách a přiléhavém tričku, tož určitě by pro ni byl mnohem slušivější čádor. No a příliš extrémní je až nikáb, což je závoj zakrývající obličej mimo očí. Ženy, jež si zahalují obličej závojem, nejčastěji nosí abáju, která zahaluje tělo od hlavy až k patě, no a až absurdní je nošení burky mající síťky pro oči.

Tahle burka zachránila v Afghánistánu život jednomu anglickému lékaři jménem William Brydon, který jako jediný přeživší podal zprávu o kompletním zničení celé britské invazní armády. Převlečen do burky se dostal do Pákistánu. Stalo se to roku 1842 a Angličany to stálo 20 milionů liber a životy 15 000 britských vojáků. Ztráty z řad civilistů byly ještě vyšší. Jejím psychologickým důsledkem byl pád mýtu o britské neporazitelnosti. Však tam Angličané neměli lézt, no ne? Později tam zase na devět let vlezli Sověti a od roku 2001 tam ještě pořád bojují Američané, holt jsou nepoučitelní. „Když jdou směrem k naší vesnici tři či čtyři muži, jsou to vítaní hosté. Když jde směrem k naší vesnici třicet či čtyřicet mužů, jsou to nepřátelé.“ Válka USA v Afghánistánu vyžádala až 220 000 obětí. Při tažení Západu proti teroru zatím zahynulo 1,3 milionu lidí. Válka proti teroru a za nastolení trvalé svobody a ještě více trvalejší demokracie nadále pokračuje, prý už napořád. Máme se tedy na co těšit.

Velice často v našem kulturním okruhu se rozebírají návody pro muslimské muže o tom, jak mají bít své ženy. Prý to mají zapsáno v jejich svaté knize, v Koránu. Nedávno nějaký muslimský učenec rozepsal na několika stránkách způsob, jak bíti ženu zubním kartáčkem. Podobných učenců stejných kvalit nalezneme i mezi našimi univerzitními profesory spousty. V nedávné minulosti mezi ně patřil i věhlasný Fridrich Nietzsche, který se proslavil výrokem: „Jdeš-li k ženě, nezapomeň na bič!“ Existuje ale také velmi slavná fotografie Friedricha Nietzcheho, jak je se svým přítelem zapřažen do vozíku na kterém sedí Lou Andreas Salomé s bičíkem v ruce.

Takže muslim má dle Koránu bít manželku(y). A co dotlučené do krve a do žlutomodra manželky českých mužů? Řecký miliardář Onassis řezal nejenom svou první ženu Máriu Calass, slavnou operní zpěvačku, ale i svou druhou manželku Jackelinu Onassisovou (dříve Kennedyovou), tak co máme co vyčítat muslimům? A ty fotografie modřin a opuchlých obličejů jsou z naší kultury, nikoliv z islámské. Prostě, hovadští muži se najdou u nás i u nich.

Předpis o bití žen stanovil Prorok (zubním kartáčkem) a přitom Chadídža cvičila s Mohamedem jak chtěla, co řekla, to platilo, to bylo svaté, a Mohamed neodporoval a ani se nevzpouzel, byl naprosto jasně tzv. pod pantoflem. Dle mne takových 99 % muslimských žen si nestěžuje, a pokud vím, tak mají zabezpečené živobytí, a na úrovni, což naše ženy nemají! Skutečně potřebuje žena s pěti dětmi nějaká lidská práva? Nestačilo jí bohatě, že její manžel má povinnost ji a děti uživit, ošatit a zařídit slušné bydlení? Přece jí potom taková nějaká lidská práva jako je svoboda slova, svoboda shromažďování a demokracie mohou být absolutně ukradené. Mám chlapa, který mne a naše děti uživí, že má třeba dalších pět manželek, no ať má, pokud i je zvládne uživit. Ženy se starají o děti, domácnost a nějaká politická a náboženská divadélka nechávají v kompetenci mužům. A ženy si to nechávají líbit, neprotestují a nedožadují se také rozhovorů s Bohem. Nemají potřebu a necítí ani nutnost studovat teologii jako naše Véčkařky (Peake a spol.) či plzeňská práva. Proč také neutíkají muslimské ženy před takovým útlakem k nám? Měj si žen i tisícovku, pokud plníš zákon, kde je i sexuální uspokojení, jsi správný muslim, pokud určené zákony neplníš, jsi špatný muslim, nejsi vlastně muslim! Prý když muezzin vyzývá z minaretu k ranní modlitbě, neopomene dodat – mužové splňte si svou povinnost k ženě. Takže Evropanky, co si vyberete? Svobodu a demokracii nebo zajištěné živobytí jak pro sebe, tak pro děti?

Ostatně mnohoženství bylo neoficiálně omezeno na pouze čtyři ženy, ale i tak je to pouze výjimečné, čtyři ženy si může dovolit pouze velice bohatý zámožný muž, ke kterému do harému zajisté každá žena ráda půjde, neboť ví, že s nějakým miláčkem, který jí nekoupí ani náušnice, by měla trpět nouzí a bídou? Teď hned na chvilinku je to móc hezké, ovšem pouze na jednu noc, ale co za týden, co za rok, za deset let? Muslimky nejsou blbé. Proto většina muslimů má stejně pouze jednu jedinou ženu. Na docela dost mužů se ovšem žen nedostává, nemají finance, aby si ji mohli koupit. Kdo má prachy, může si koupit i čtyři (i více) žen, no a kdo nemá prachy, nekoupí si ani jednu. Vždyť to samé platí i u nás! Vždyť to je jasný neoliberalismus v praxi, co proti islámu máme jakési námitky, vždyť plní neoliberalistické ideály. Po skončení II. světové války se vážně probírala otázka, zdali mnohoženství zavést v poraženém Německu a i ve vítězném Sovětském svazu, protože existoval obrovský nedostatek mužů.

Intoši se rozhořčují, že o manželství svých dětí rozhodují rodiče, kde je svoboda výběru? Ale přitom tento způsob se ještě donedávna praktikoval u i u nás. Copak nějaký továrník oženil syna či provdal dceru za nějakého nemajetného námezdního dělníka? Ani náhodou. Copak nějaký sedlák dovolil, aby jeho děti vstoupily do manželství s nějakým bezzemkem? Ani náhodou. O sňatku rozhodovali vždycky rodiče, a to ještě v dobách mého mládí. V jedné lidové písničce dívka prosí maminku: „Škaredý Jura, pěkný Jan, daj ňa mamičko, daj ňa zaň.“ Tak koho asi maminka vybrala pro dceru? Juru nebo Jana? Jednoznačně toho zámožnějšího. A když jsem u těch lidůvek, tak ještě jednu o rovnosti: „Keď som sa narodil, mal som jak císar pán, stejnú dírečku do rici.“

U těch zemědělců, což bylo 90 % obyvatel, existoval neustálý strach z hladu a z přežití, takže rodina byla důležitá, neboť šlo o uchování rodu, museli držet pospolu, to bylo jediné východisko, rozvod nepřipadal v úvahu, poutala je starost o budoucnost potomků. Vládnoucí vrstvy a církev měla také zájem o to, aby fungovala rodina, bylo to pro ně výhodné, neboť měli přehled o vybírání daní. Byla přesná evidence, kdo kde bydlí, jaký má majetek a jak platí daně. Těm úplně dole, těm bezzemkům, chudákům, žebrákům, tulákům a podobným existencím samozřejmě o nějakou rodinu nikdy nešlo, jim šlo o pouhé přežití ze dne na den, a nějaké uchování rodu, tož to jim nepřišlo ani na mysl. Ty nejnižší nemajetné vrstvy naprosto dlabaly na nějakou rodinu, nač a proč by jim byla, ale ženy byly v rovnoprávném postavení, a děti pokud neumřely hladem, většinou neznaly otce a velmi často ani matku. Byli samozřejmě naprosto svobodní, potulovali se z místa na místo, žebrali a zajisté kradli, protože nic jiného jim nezbývalo. V civilizované Anglii je věšeli. No a pro ty nahoře byla také nějaká manželská věrnost a rodina naprosto neznámý pojem, vždyť nejenom král, ale každý feudál vlastnil harém, akorát se tomu říkalo fraucimor. Když to tak shrneme, můžeme učinit závěr, že vyšší vrstvy o nějakou párovou rodinu vůbec neměly zájem, neboť praktikovali polygamii. Akorát musíme politovat ty jejich hlavní či první manželky, které měly za úkol porodit následníka, tož ty bývaly přepečlivě hlídány a šance „zahnout“ prostě u nich byla neuskutečnitelná. Pouze střední nejpočetnější vrstvě obyvatelstva vyhovovala párová rodina.

Jako starý marxista trvám na tom, že rozhodující jsou hmotné podmínky a pokud bude mít každý a každá zajištěné slušné živobytí na tomto světě, proč trvat na manželství? Pak jsem zajisté pro zrušení institutu manželství. Rodinu a její funkčnost může zachránit pouze neoliberalismus tím, jak se snaží naučit široké vrstvy obyvatel žít v chudobě, bídě a hladu, no a v boji o přežití se snáze bojuje ve dvojici než jednomu. Poděkujme tedy neoliberalismu bez přívlastků za zásluhy o udržení rodiny. Soukromé vlastnictví bude zrušeno teprve tehdy, když všechny hmotné statky přestanou být vzácné, tedy když budeme žít ve společnosti nadbytku, což by při racionálním řízení společnosti neměl být nějaký problém, vždyť už se to v několika civilizacích docela dařilo. Bude ale v tom případě fakt potřeba rodiny?

Jak ovšem může racionálně fungovat společnost, když dovolujeme církvím iracionálně zasahovat do řízení státu? Jako naprostý ateista považuji každé každičké náboženství včetně budhismu a katolicismu za zločineckou organizaci, výjimkou potvrzující pravidlo je Církev neviditelného špagetového monstra, rád bych se stal členem této církve, mám dojem, že už je i zaregistrovaná, neboť předložila úřadům veškeré nutné náležitosti.

Katolickým knězem může být pouze muž, nikdy ne žena. Je tedy naprosto jasné, že úplně to nejdůležitější na křesťanských obřadech je falus. Ostatně katoličtí kněží se rekrutovali z velkého procenta, ne-li z většiny, z homosexuálů. Dawkins napsal, že církev katolická byla a je nejúspěšnější obchodní společnost, která kdy na zeměkouli existovala – obchodovala s něčím, co neexistuje, a jak byla a je i dnes úspěšná!

Kdykoliv se vraždilo, mučilo, kamenovalo, upalovalo, věšelo, tam vždycky nacházíme přítomnost nějakého náboženství, které ta zvěrstva zdůvodní božskou morálkou. Církvím dnes začíná konkurovat tzv. tekutá postmoderna, kdy každý má pravdu. Biblí a postmodernou lze zdůvodnit cokoliv. Musím se usmívat, když čtu tvrzení intelektuálů o tom, že každá civilizace a každý národ uctíval nějakého Boha, že společnost bez Boha je špatná a nemorální. Není-li bůh, člověku je pak dovoleno všechno, říká jedna z postav románu Dostojevského. Dřívější kultury uctívaly ovšem boha či bohy nedokonalé a falešné a pouze my křesťané a židé uctíváme toho jediného správného. Ale copak Epos o Gilgamešovi je nějaké teologické pojednání o bohu či bozích? Vždyť je to švanda nejenom k zasmání, ale i úvahy o smyslu života, skvost literatury, docela podobné Rabelaisovu Gargantuovi. Copak antická mytologie pojednává o bohu? Vždyť si z toho dělali vyloženou srandu a šoufky. Inkové, Harappané a Číňané se bez boha naprosto obešli a vůbec jim nescházel, copak jsou proto nemorální a špatní? To akorát válečnické, loupeživé a silně nesnášenlivé kultury měly boha či bohy, viz Aztéky, indický hinduismus a my.