Tragédie pod Řípem

Má dcera dala mého vnuka Jirku na sport. Jako bývalý tělocvikář jsem to přivítal, neboť vím, že lze spět „sportem ku zdraví“, a že „ve zdravém těle je zdravý duch“. Netušil jsem, že si budu muset své názory dialekticky popravit.

Záhy jsem na příkladě vnukově pochopil, že zdravý duch může být i v nemocném těle, a že duch nemocný může být v těle zdravém i nemocném. Doplnil jsem si tedy univerzitu třetího věku a pochopil jsem, že Dr. Miroslav Tyrš nebyl dialektik, ale demokrat, který na třídní rozdíly příliš nedbal.

Dcera přihlásila Jirku do přípravky fotbalového klubu. Měli jsme z toho všichny velkou radost, neboť míčové hry jsou velice dobré na rozvoj týmového myšlení, spolupráce, ale bohužel i organizovaného zločinu. Pokud by se z vnuka Jirky stal profesionál, měl by vystaráno a možná by nějaké finanční drobty zbyly i na nás, jeho oddané sponzory.

Asi po dvou měsících sportovního tréninku se Jirkův mluvnický projev jaksi vulgarizoval. Přičítali jsme zhrubnutí jeho slovníku nadcházejícímu období dospívání a snažili jsme se jej mírnit. Pozitivní výsledky naší upřímné snahy se nedostavily, zato však dcera našla v kopačkách svého syna zastrčenou trávu. Snažili jsme se tuto situaci řešit jako vždy psychologickou domluvou. Ale ta na THC nestačí.

Po dalším měsíci sportovního tréninku se zdálo, že se již blýská na lepší časy, ale místo toho se blýskalo nad Tatrou. Jednoho dne totiž přišel můj vnuk Jirka domů a prohlásil, že zná pravidla všech míčových her. Velice nás to všechny potěšilo, neboť kdo by nechtěl mít geniálního potomka, když se nám rodičům a prarodičům být geniálními nepodařilo. Říkali jsme si, že z něj možná nebude profesionální fotbalista, ale alespoň rozhodčí, který když se vyzná, tak na tom také nemusí být zrovna příliš ekonomicky špatně.

Při večeři jsme potomka požádali, aby nám sdělil pravidla fotbalu. Vnuk se nadechl a začal: „Píp-urva, do píp-dele, ty píp-ráku, ty píp-čo, píp-vado.“ Okamžitě jsme jej překvapeně zarazili. (Abych neurazil čtenáře, musel jsem části těch výrazů „vypípat“.)

Už jsem pochopil, proč jsou televizní projevy fotbalistů, tak strohé, a podle zlých jazyků tak slabomyslné. Lépe kopají do míče, než mluví před kamerou. Nemohou k televizním divákům mluvit tak, jak jim na hřišti zobák narostl. Mají sportovního ducha.

Já rozhodně sportovcům nic nevyčítám. Jako bývalý učitel tělocviku moc dobře vím, že propojit hlavu s nohama, inteligenci s tělem, je nadmíru obtížné. Odborníci v duševních oborech bývají tělesně postižení, a odborníci v tělesných oborech bývají zase postižení duševně. Stačí se dívat na televizi, abyste to pochopili.

Odvážnější z vás to mohou zkusit prověřit i prakticky. Jste-li pohybově zdatnými, zkuste být i odborníkem v nějakém teoretickém oboru. Jste-li inteligentem, pokuste se být také specialistou v nějaké pohybové disciplíně. Snadno pak prakticky zjistíte, zda jste zdravým nebo nemocným duchem ve zdravém nebo nemocném těle. A také možná pochopíte podstatu tragédie 10 milionů přivandrovalých zoufalců usídlených pod Řípem.

Dceři jsem odhlášení Jirky z fotbalového oddílu rozmluvil. Argumentoval jsem prioritou schopnosti týmové spolupráce, které míčové, nebo spíče píp-čové, hry vytvářejí. V nejhorším se stane členem organizovaného zločinu.

Přece by moje dcera nechtěla mít ze svého syna poctivého a poslušného blbce, jakým je její otec, který si po celoživotním pracovním poměru nemůže koupit ani pořádné umělé zuby? Profesionálním sportovcům a zločincům přece nic takového nehrozí, ačkoliv si vesele vytloukají zuby na každém kroku.

Dovolte, abych si nakonec trochu zapípal. Můžete to zkusit se mnou, třeba se vám v té naší vypelichané drůbežárně uleví: „Píp-píp-píp-píp-píp-píp-píp-píp-píp-píp-píp-píp-píp-píp-píp-píp-píp…!“