Válka a chcimírové

Pokud někdo sleduje naše média, je určitě seznámen s názvem „chcimírové“. Jsou tak označováni ti, kteří nehodnotí současnou válku mezi Ruskou federací a Ukrajinou jen jako obranu svobodné Ukrajiny před totalitním Ruskem. Ono je to složitější.

Pokud budeme sledovat dějiny od okamžiku, kdy Putin vyhlásil „speciální operaci“ proti Ukrajině, jistě ho budeme považovat za válečného útočníka. Pokud rozšíříme vzpomínky až k Majdanu, vyhnání zvoleného prezidenta Ukrajiny, nařízením proti používání ruštiny a vojenskému potlačování úsilí rusky mluvících oblastí Donbasu o autonomii a ž k tzv. Minským dohodám, budeme mít pocity rozpačité.

Pomoc západních demokratických zemí včetně nás Ukrajině je tvořena především dodávkami výzbroje, aby Ukrajina odolala evidentně silnějšímu útočníkovi. Jsou tu ovšem dva problémy:

• Pokračující zabíjení ukrajinských vojáků (občas to vede až k ironickému vyhlašovaní války „o posledního Ukrajince“)
• To, co se ve válkách v Iráku, Afghánistánu a v Sýrii označovalo jako „collateral damages“ (čili něco jako nutné související škody neboli utrpení civilistů ve válečných oblastech). Ono i sestřelená raketa může ničit a vraždit, a to tam, kde to původně ani neměla v úmyslu.

Z tohoto hlediska by se na „chcimíry“ nemělo pohlížet pohrdavě, ale s pochopením jejich lidského přístupu – podpora pokračování války znamená utrpení lidí. Snad jsme ještě nezapomněli z literatury výkřik „Proboha, nestřílejte, jsou tu lidi!“. Je už jasné, že dodávky zbraní a sankce vůči Rusku ukončení války nepřibližují. Nedávný výkřik jednoho našeho takypolitika požadující „humanitární bombardování Moskvy“ je toho dokladem. Představuje vlastně volání po další světové válce.

Kdysi se podařilo zastavit válku v Koreji a sjednat desítky let trvající příměří, čili došlo k ukončení násilí, vraždění a ničení na obou stranách konfliktu. Určitě je to lepší (i když budeme nadále kritizovat režim v Severní Koreji). Zdá se, že v současnosti nikdo (kromě bezmocných chcimírů) nemá na takovém řešení zájem.

Je jasné, že zastavení podpory Ukrajině, by napomohlo především Rusům, ale ať tedy podpora pokračuje, ale současně ať se jedná třeba i zákulisně s oběma stranami pod heslem „válka je vůl“.

Bezvýhradná podpora Ukrajiny pod heslem „Krym a obsazená území se musí vrátit Ukrajině“ by měla být nahlížena z pohledu historie. A ta má v této oblasti složité peripetie (hranice se tam pohybovaly, Halič byla jednou v Rakousku-Uhersku, jindy v Polsku, pak patřila Ukrajině, Ukrajina se kdysi nazývala Kyjevská Rus, Polsko se posunulo západním směrem, Krym byl k Ukrajině připojen po nějakých 35 letech existence hranic Ukrajiny bez Krymu atd. ). Z pohledu historie nejsou skutečně tamější hranice svaté, významnější by bylo zastavení vraždění a aby řešení hranic ponecháno zase historii.