„Ve věci nákupu stíhaček z USA je prý premiér pod nátlakem, paní Müllerová.“
„A kde jste to slyšel, pane Švejk? U kalicha?“
„Ne, v tramvaji, jak jsem se od kalicha vracel.“
„A kdo to říkal? Vypadala ta osoba věrohodně?“
„Rozhodně, paní Müllerová. Bavili se o tom dva chlapi pěkně oblečení, věkem asi tak kolem padesátky. No a ten jeden říkal, že před hodinou na internetu na vlastní oči i uši viděl i slyšel premiéra, jak ten nátlak přiznává.“
„Myslíte nátlak USA a konkrétně výrobce těch 22 stihaček F-35, za které máme vyklopit ne méně než sto miliard korun, že ano?“
„Právě, že ne, paní domácí. A to je na tom to nejpodivnější. Ten nátlak prý přichází z domova.“
„Z domova? No tak to už jsem úplně blázen. Kdo by, prosím vás, mohl z domácích lidí tlačit na premiéra, aby udělal to nebo ono. Jedině snad prezident. Ale ten nepřichází v úvahu, že ne?“
„Jistě že ne, paní Müllerová. Tlak jde údajně z vlády, konkrétně od ministryně obrany Černochové.“
„Tak to pán Bůh s námi a zlý pryč, je-li v tom ženská, pane Švejk. A zvlášť tahle, protože ta byla v květnu v Pentagonu, kde premiér nebyl, mluvila tam se všemi těmi jejich zbrojařskými magnáty a tím pádem získala nad premiérem nebetyčný zahraničně-politický náskok.“
„Správně. A premiér si to uvědomuje. A proto na tom internetu taky řekl, že on, jako u nás ostatně každý, dobře ví, že ty stíhačky jsou nám k ničemu a že každá vyrobená zbraň není prakticky už v den svého vzniku nic jiného, než železný šrot. Ale že on, bohužel, proti nákupu stíhaček nic nezmůže. Protože kdyby zaprotestoval, nakopala by mu prý Černochová zadek. On sice řekl jiné slovo, ale to si vy už přeberete. A když tohle říkal, vyjadřovala prý jeho tvář nejvyšší míru pobouření nad tím, že by kdy musel takovouto bolest snášet“.
„Ano. Takže se raději všichni v republice složíme na tu stomiliardu, a namísto bolesti jednoho člověka a na jednom místě jeho těla budeme trpět všichni a těly celými. Ale teď mě něco napadá, milostpane“.
„Co to je, paní domácí?“
„Imitátoři, pane Švejk. Napodobují řeč i chování známých osobností a jsou od nich k nerozeznání. Takže ten pán v tramvaji mohl na monitoru televize spatřit premiérova imitátora a měl za to, že vidí samotného premiéra. A v tomto duchu pak též se svým společníkem v tramvaji mluvil. A jestlipak víte, jak jsem na tuhle možnost, kterou už teď cítím spíš jako jistotu, přišla?“
„Netuším“.
„Omráčilo mě, jak rozumně premiér zpočátku mluvil. Kdepak, to nemohl být on“.
