Vyznání bývalé anglofilky 2

Anglie prodávala anglické děti do otroctví po dobu 350 let

Při pozorném zkoumání se ukázalo, že „stará dobrá Anglie“ se obchodu s anglickými dětmi jako otroky věnuje již přes 350 let. Je docela možné a dokonce pravděpodobné, že Angličané se tomuto „byznysu“ věnují dodnes…

V první části mého článku jsem vám, milí čtenáři, pověděla něco o své životní zkušenosti. Že fascinace anglickým jazykem mne nakonec vedla k okouzlení, a to nekritickému, Velkou Británií, hlavně v její viktoriánské době. Tuto vášeň posilovaly především umělecká literatura a filmy. Báječní detektivové – milá stařenka slečna Marplová, chytrý Hercule Poirot, nenapodobitelný Sherlock Holmes a jeho věrný doktor Watson, stejně jako slavná dívenka Alenka v říši divů i hrdinové Kiplingových dětských knih ve mně utvářeli to nejpozitivnější vnímání „staré dobré Anglie“.

A dokonce i u Charlese Dickense, literárního pěvce sociálně nespravedlivé Anglie (a přitom zároveň zapáleného monarchisty a rasisty, muže, který odkopl svou ženu, která mu zasvětila celý svůj život – jemu velikému, a porodila mu 10 dětí) – jsou jeho díla ochucena jemným humorem a velkou dávkou idealismu ve vztahu ke kladným hrdinům „vrcholů londýnského dna“. Ošklivá viktoriánská společnost nemá z vůle autora vliv na jejich vnitřní čistotu, což je v reálném životě prakticky nemožné, protože bytí stále určuje vědomí. I Dickensova „Kronika Pickwickova klubu“ (1) je především chvalozpěvem na dobromyslnou a sympatickou Anglii střední třídy.

Když jsem však udělala úkrok stranou od takto vylíčené nádherné země, která nás přitahuje, kde šťastně žijí úžasní lidé, viděla jsem nezměrnou chamtivost, nelidskou krutost, podlost a hrozivou lhostejnost k lidskému životu. Nestalo se tak najednou, tato šablona získala trhlinu, která se v následujících letech jen rozšiřovala, před 19 lety. Nazvat to, co jsem cítila, rozčarováním, by bylo by zcela nevystihovalo mé pocity. Nedokázala jsem si představit, že skutečnost je tak odlišná od reklamy na Anglii v knihách a filmech. Ve světových dějinách existuje jen málo příkladů tak rafinované misantropie (nenávisti k lidem), která se odehrávala ve viktoriánské Anglii a přežila dodnes v samotných vládnoucích kruzích „staré dobré Anglie“ a jež po mnoho let na celosvětové úrovni prosazuje snižování počtu obyvatelstva Země.

Vezměme si například známý výrok manžela současné anglické královny Alžběty II., prince Consorta Philipa, vévody z Edinburghu: „Kdybych byl reinkarnován, rád bych se vrátil na Zemi jako zabijácký virus, abych mohl snížit lidskou populaci…“

V roce 1991 Sir David Frederick Attenborough, slavný britský režisér dokumentárních filmů o přírodě, známý svým televizním seriálem „Life“ (natočeno 89 epizod – v tu dobu), zorganizoval charitativní nadaci Optimum Population Trust a prosazuje redukci populace, jak ve Spojeném království, tak na celé planetě (to je důvod, proč se mi znechutily jeho dokumenty, bez ohledu na jejich kvalitu, klidně se přiznávám, nejsem schopen je sledovat – pozn. překl.).

Než přejdu k vysvětlení důvodů, jež vedly k tomu, že se Velká Británie proměnila v centrum zvěrstev a absolutního zla na Zemi a Britové v sofistikované nesnášenlivce, díky komentářům k prvnímu dílu vám připomenu pár dalších pozoruhodných fakt z její historie, která s největší pravděpodobností vyústí v několik neplánovaných částí.

Tato fakta jsou známá, ale roztroušená v několika knihách a na internetovém prostoru plném všelijakého odpadu nevyvolávají takový dojem, jaký by měla, jako když jsou shromážděna na jednom místě. Nejsou tu od toho, aby rozdmýchávala „nadávky a nenávist“. Jsou zde proto, abyste o nich vy i já věděli a pamatovali si je , a aby se nikdo neodvážil nazývat například Rusko „vězením národů“, „jedním nepřetržitým gulagem“ a dalšími ošklivými názvy, protože oni sami mají čumák v bahně krvavém tak, že se od něj nikdy neočistí.

Dnes vám řeknu, jak „stará dobrá Anglie“ nakládala se svou budoucností – svými dětmi. Fakta jsou děsivá. Stařičká Anglie nejen dovolila, aby byly děti, ať už klamem nebo podvodem, odtrhávány od rodičů, ale také aby byly prodány za oceán a uvrhla tak své malé poddané do rukou bezohledných obchodníků, krutých vykořisťovatelů, fyzických, morálních a sexuálních násilníků.

Zbytečné děti Britského impéria

V roce 2010 se objevil britsko-australský film Pomeranče a slunce (Oranges and Sunshine), založený na skutečných událostech. Film vypráví příběh Margaret Humphreysové, skromné sociální pracovnice z Nottinghamu, která odhalila systém nuceného vystěhovávání dětí z chudých rodin ze Spojeného království do Austrálie a Kanady a nebála se o něm nahlas promluvit. Dětem odebraným z jejich vlasti slibovali slunce a pomeranče, ale ve skutečnosti se jim dostalo těžké práce, života v chudobě, nedostatku bez jakéhokoli vzdělání, a také násilí, včetně sexuálního.

Všechno to začalo tím, že v roce 1986 Margaret obdržela dopis z Austrálie. Jedna žena, Madeleine, která bydlela v Nottinghamu, požádala Margaret o pomoc. Nebyla si jistá, jestli je to její skutečné jméno nebo skutečné datum narození, ale opravdu chtěla vědět, kdo byli její rodiče (považovala se za sirotka), protože se chtěla vdát. Dopis se vryl do Margaretiny duše a ona začala pátrat. Tím více, že se setkala s další adoptovanou ženou – Marií, která jen náhodou zjistila, že má bratra, jenž byl poslán do Austrálie. Margaret nemohla zůstat lhostejná k osudu těchto lidí, protože sama měla dvě dospívající děti – chlapce a dívku.

Nakonec, poté co přežila ztrátu zaměstnání, kterému dala 15 let svého života, a neustálé výhrůžky, odhalila pečlivě zamlčovaný vládní systém deportací dětí s názvem „Děti z domova“ (Home Children). Mimochodem, podařilo se jí najít matku Madeleine, takže se, po 40 letech odloučení, díky této statečné ženě, mohla se svou dcerou setkat.

Odhalení Margaret bylo nejhlasitějším skandálem v nejnovější historii Západu. 23 let svého života věnovala vyšetřování osudů dětí, které byly vystaveny nucené emigraci. Napsala knihu „Prázdné kolébky“ (Empty Cradles, 1994), v roce 1987 zorganizovala fond pro děti migrantů v Nottinghamu (Child Migrants Trust), díky kterému tisíce lidí zbavených normálního dětství našly své skutečné rodiny. Dostala stovky dotazů a všechny je prošetřila, a poté, co byl v roce 1989 uveden film „Ztracené děti impéria“ („Lost Children of Empire“), se britské a australské telefony horké linky rozžhavily doběla hovory. Jen ze Spojeného království tam zavolalo 10 000 lidí.

Statečná žena Margaret Humphreys

Jak ukázalo její vyšetřování, od 20. do 70. let 20. století (tedy již v tzv. civilizované době – pozn. překl.) bylo v rámci státního programu pro emigraci dětí ve věku 3 až 14 let vyvezeno z Velké Británie 130 tisíc dětí, především do Austrálie a Kanady. Mnohé z nich byly děti svobodných matek, které byly přemlouvány k adopci, aby se vyhnuly chudobě a sociálnímu vyloučení, nebo děti z velmi chudých rodin, a v té době byli chudými, či spíše zbědovanými prakticky všichni.

Děti byly evidovány jako sirotci a ti malí byli přesvědčováni, že jsou sirotci, aby měli údajně možnost „začít od nuly“ v pěstounských rodinách a pravým rodičům nebylo vůbec sděleno, kde jejich děti skončily. Během 23 let vyšetřování však Humphreysová našla pouze jedno dítě, které bylo ve skutečnosti sirotkem. Kromě toho, že jim bylo lháno o tom, že jsou sirotci, bylo dětem také řečeno, že je jejich země nepotřebuje, že jsou dětmi britských děvek, bastardi.

Zde je příběh Davida Hilla, který byl poslán do Austrálie v roce 1959 ve věku 12 let. Rodičům prožívajícím bídnou existenci bylo slíbeno, že ve škole na farmě Fairbridge v Novém Jižním Walesu v Austrálii dostanou jejich děti vzdělání a novou životní šanci. Rodiče souhlasili a poslali své tři syny do zámoří.

Čtyři děti „migranti“ nesou kufry plné školních nálepek Faybridge Farm School

Realita se ukázala být docela jiná. Děti se prakticky nic neučily a jako mnoho jiných musely v 15 letech opustit školu, aby tvrdě pracovaly na farmě v otřesných podmínkách. Byly špatně a málo krmeni, kvalita jídla byla hnusná. Děti byly vystaveny nejrůznějšímu násilí.

„Bylo se mnou nezákonně zacházeno a na veřejnosti mě bičovali. Bylo to strašně těžké, ale nikdy jsem nebyl sexuálně zneužíván, na rozdíl od dívek a chlapců ve věku pěti nebo šesti let, kteří byli pravidelně znásilňováni. To, co se jim stalo, se už nikdy nenapraví…“

Děti utekly, stěžovaly si na policii, ale ta jim nevěřila, a tak byly vráceny na místo, kde byly veřejně tvrdě potrestány jako varování pro ostatní. Hill vystopoval mnoho dětí z farmy Fairbridge, vyzpovídal je a na tom základě napsal knihu „Ztracené děti“ (The Forgotten Children z roku 2007).

Dva tisíce dětí bylo posláno na opuštěnou farmu do Bindoonu (Bindoon Boys‘ Town), kterou provozovali „bratři v Kristu“. „Spali jsme na slaměných matracích na betonových verandách,“ řekl John Hennessey. „V zimě na nás pršelo. Zvuk ticha tam v buši byl ohlušující. Kluci tvrdě pracovali na stavbě. Vlastně oni sami si museli pro sebe postavit město. A děti ho postavily – školy, obytné budovy, kuchyně. Pod žhavým sluncem bušily krumpáčem a lopatami do země a míchaly beton.“

Budovy postavené dětmi v Bindoonu

Když bylo Johnovi 12 let, téměř dvoumetrový 100 kilogramů vážící „bratr v Kristu“ Paul Keaney (2) ho svým bičem tak zbil, že z toho začal koktat. Ano, děti tam byly bity bičem tak, až jim praskaly kosti. John však věří, že měl větší štěstí než chlapci, kteří pracovali na stavbě domů a byli pravidelně sexuálně zneužíváni. Jedno z dětí-migrantů řeklo Margaret Humphreysové, že když mu bylo 5 let, bylo přivázáno ke stromu, několikrát znásilněno a ponecháno tam. Mučené děti nazývaly své Bindoonské mentory „křesťany sodomity“.

Podle jedné studie provedené University of New South Wales bylo ze 700 dotazovaných dětí imigrantů 79 % fyzicky týráno, 56 % sexuálně zneužíváno a 86 % emocionálně týráno. Pouze třetina dětí odeslaných do Kanady skončila ve víceméně normálních podmínkách, ale vždy se tam cítily jako cizí, zbytek měl pak mnohem méně štěstí. Byla to tichá a bezmocná levná pracovní síla.

Dospělé děti z Bindoonu se nikdy nedokázaly vyléčit, zbavit se traumat z dětství, noční můry se staly jejich stálými společníky: „Spím v oddělené ložnici, protože se bojím, že až se začnu zmítat v posteli, mohl bych svou ženu udeřit. Zdá se mi o tom, že jsem se tam vrátil, zavřeli mne, nadávají mi a bijí mne. Budím se zpocený studeným potem…“

„Neměli jsme nikoho, na koho bychom se mohli obrátit, kromě cizinců, kteří si na ten den vzali ty nejmenší. Vím, že to byli „horští pavouci“ (pedofilové). Děti, které si vybírali, nerady mluvily o tom, kde byly…“

Jediné, co měli, byla vzájemná podpora.

„Byli jsme mezi sebou blízcí přátelé. A bojovali jsme tento těžký boj. Nic lepšího jsme neznali. O lásce a něze jsme nic nevěděli. Nepamatuji si, že bych dostal nějaký dárek k Vánocům nebo narozeninám, dokud jsem se neoženil…“

Nezapomněly a nemohly zapomenout. Hněv nezmizel. Jedno z těchto dětí se o mnoho desítek let později vrátilo s perlíkem na místo, kde prožilo své hořké dětství, a rozdrtilo pevný mramorový náhrobek zakladatele Bindoonu – „bratra“ Keaneyho – na drobné kousky.

Bývalý hrob Paula Keaneyho v Bindoonu

Pozoruhodné je, že Paul Keaney byl v roce 1954 oceněn prestižním řádem britského impéria (The Most Excellent Order of the British Empire). Bindoonští pečovatelé byli nuceni přesunout ostatky Keaneyho z osady dětí, kterou založil a kde pobýval posledních 60 let, na běžný hřbitov na předměstí Perthu v Karrakattě, a umístili tam nenápadnou tabulku, která nezmiňovala jeho vyznamenání. „Konečně, Keaney není uctěn v Bindoonu, kde přinesl tolik zármutku,“ řekl 83letý bývalý žák.

Děti začaly být vyháněny ze „staré dobré Anglie“ již před 350 lety

Vysídlování děti z Velké Británie do zahraničí však není vynález 20. století. Ukázalo se, že praxe vývozu dětí z Británie trvá již více než 350 let. V roce 1618 bylo 100 dětí z ulice posláno do první trvalé anglické osady v severoamerických koloniích, Jamestownu ve Virginii. Se svolením Královské tajné rady (Privy Council) v roce 1620 začaly být děti pravidelně posílány do Ameriky. Například v roce 1622 tam bylo posláno dalších sto dětí. Byly prostě uneseny a násilně poslány do Ameriky, většinou ze Skotska.

Dopis krále Jakuba I. Siru Thomasi Smithovi o odeslání dětí do Virginie 13. ledna 1618 (Londýnský metropolitní archiv)

Toto trvalo 140 let. V anglických koloniích v Americe byl nedostatek pracovních sil, což přimělo „podnikavé“ lidi, aby tam ve velkém posílali skotské děti. Tato trestná praxe byla zastavena až soudním příkazem z roku 1757 poté, co bylo zahájeno obchodování s lidským zbožím v Aberdeenu (Skotsko), do kterého byli zapojeni soukromí „podnikatelé“ pod krytím místních úřadů. Ale ve skutečnosti se prodej dětí do zámoří nezastavil. Nezávislost amerických kolonií v roce 1783 ukončila posílání bílých dětských otroků do Severní Ameriky. Anglii však zůstaly kolonie v Kanadě, Austrálii a na Novém Zélandu. A právě sem byl přesměrován tok vysídlených dětí.

Nucená emigrace anglických dětí v 19. a 20. století

Na začátku 19. století se v Anglii jako houby po dešti začaly organizovat různé kanceláře, které znovu začaly posílat anglické děti z dysfunkčních rodin do zahraničí. „Čarokrásná viktoriánská Anglie“ se tak usvědčila ze své vlastní nemohoucnosti a neochoty převzít odpovědnost za osud svých malých občanů a řešila problém podle scénáře ze svého repertoáru – vysídlit je a zároveň si ještě přivydělat. Naštěstí je nezabila, ale jinak trest smrti pro děti ve věku 7-12 let ve Spojeném království nebyl nic neuvěřitelného.

V roce 1830 byla v Londýně založena Společnost přátel dětí, která se zabývala migrací stovek dětí do Jižní Afriky, Austrálie a Kanady. Také v Londýně na konci 60. let 19. století se tři evangelické sestry Annie MacPhersonová, Louisa Birtová a Maria Ryeová zabývaly přepravou dětí do Kanady a zorganizovaly, nejprve v Anglii, továrnu Průmyslový dům (Home of Industry) a poté do jejich poboček v zahraničí. Bylo to levnější než mít problémové děti v Anglii. McPhersonová a Birtová jsou zodpovědny za odeslání 14,5 tisíce dětí do kanadských chudobinců do roku 1928, Ryeová do roku 1932 vysídlila 5 tisíc, většinou dívek.

Jediné, co bylo na aktivitách těchto dam dobré, byl „nejlepší úmysl“ organizátorů dát utrápeným malým Angličanům šanci na dobrý život, jinak však dopadl tento nápad pro děti katastrofálně. V roce 1874 vyslala London Board of Trustees do Kanady inspektora, aby prověřil sirotčince, které přijaly anglické děti. Jeho zpráva obsahovala následující slova:

Vzhledem k nezodpovědnosti slečny Ryeové a nedostatku zdrojů slečny McPhersonové jsou tisíce britských dětí, již bez toho v těžké situaci, uvrženy k osadníkům na jejich libovůli, podrobovány tvrdé práci nebo špatnému zacházení; osadníci jsou obvykle čestní, ale často také extrémně přísní…

Výraz „extrémně přísný“ přeložený do normálního, politicky nekorektního jazyka znamená, že děti jsou bity.

Dále dámy obvinil, že si vydělávají umístěním těchto dětí do rodin a zaměstnání, z extrémně nevhodného umístění dětí, nedostatečné nebo chybějící péče a dohledu a také z toho, že se dětem nedostává prakticky žádného vzdělání.

A vydělat na umisťování dětí do práce nebylo nic těžkého: Dětem se za práci vyplácely peníze, na čemž se dohodl zaměstnavatel se zástupcem organizace, která děti vyslala. Peníze byly převedeny na účet dítěte, byly z nich odečteny výdaje na jeho výživu a dále vedeny na jeho jméno až do jeho zletilosti. Dokonalý prostor pro všechny druhy podvodů.

V polovině 18. století se kanceláře podobné zmíněným organizacím nebývale rozmnožily. V roce 1872 tedy jistý John Midelmore zorganizoval podobný dům v Birminghamu. Do roku 1932 tato instituce poslala do Kanady 5 000 dětí. Společnost Child Emigration Society, založená v roce 1911, známá také jako Fairbridge Society, je zodpovědná za odeslání 3 000 dětí do Austrálie, Britské Kolumbie a Jižní Rhodesie (to je místo, kde byli vyhlazeni Búrové) za období od otevření až do roku 1960.

Děti čistí půdu na farmě Fairbridge

Do vysílání dětí do zahraničí se samozřejmě zapojily i charitativní organizace, které na to vybíraly peníze. Například organizace Quarrier’s Homes, registrovaná v roce 1871, poslala do roku 1938 do Kanady 7,3 tisíce dětí, což je třetina celého počtu dětí, o které se staraly „charity“. Anglikánská církev bezprizorných (Church of England Waifs) – uch, páni, jak si to říkali (!), a Strays Society založená v roce 1881 společně vyslaly 5000 dětí.

Metodistická organizace National Children’s Homes, založená v roce 1869 a dodnes žijící pod názvem Action for Children, vypadala skromně – v roce 1909 ze 3 tisíc dětí, které jí byly svěřeny, poslala 2 157 – do Kanady a 50 do Austrálie.

Na organizaci vývozu dětí se podílel kde kdo, včetně anglikánské a katolické církve, Armády spásy a místních úřadů (jen do posílání dětí do Kanady se zapojilo 50 organizací). Vláda měla dva cíle: Co nejvíce vyčistit britské útulky a podpořit růst bílé populace v britských koloniích. Arcibiskup z Perthu v Austrálii to řekl v roce 1938, když doprovázel chlapce na loď směřující do Zimbabwe: „Pokud nebudeme doplňovat naše počty, budeme ohroženi rychle se rozmnožujícími miliony příslušníků asijských ras.“

Největším dodavatelem dětské práce v zahraničí byla společnost Barnardo’s Society, kterou založil Dr. Barnardo (1845-1905), Ir s italskými kořeny. (3) Zorganizoval síť sirotčinců na 96 místech ve Spojeném království, do kterých bylo od roku 1867 až do dne jeho smrti přijato 60 000 dětí. Sirotčince Barnardo poslaly 27 000 dětí do Kanady v letech 1882 až 1928 a 2 800 do Austrálie v letech 1921 až 1965.

Chlapec orá půdu na farmě Dr. Barnarda, Kanada, Prov. Mantioba, G. Russell, 1900

Neobešlo se to bez skandálních odhalení. Barnardo byl obviněn a přiznal se k únosu nejméně 47 dětí bez domova. Barnardo lhal i rodičům dětí, kteří se přes všechno rozhodli, že mu je odeberou (což nebylo jednoduché – rodiče museli zaplatit naprosto všechny náklady za pobyt dítěte u „filantropů“), a rodičů, jejichž děti „odjely do zámoří před týdnem“, ačkoli byly stále v Anglii a předkládaly padělané dokumenty. „Dobrý doktor“ neunikl soudnímu řízení za to, že poslal jistou Marthu Tigheovou do Kanady bez svolení matky.

Co se změnilo dnes

V letech 2014-2015 probíhalo vyšetřování problematiky zneužívání dětí v ústavech v Severním Irsku (Northern Ireland Historical Institutional Abuse Inquiry) za období 1922 až 1995. Do seznamu byly rovněž zahrnuty Barnardovy instituce (Barnardo’s Sharonmore Project a Barnardo’s Macedon, Newtownabbey), které jsou předmětem šetření. 20. ledna 2017 komisař Sir Anthony Hart oznámil dokončení vyšetřování a „zdůraznil seznam doporučení poté, co byly v letech 1922 až 1995 odhaleny šokující případy sexuálního, fyzického a morálního zneužívání…“

Charitativní organizace Barnardo je dodnes živá a je považována za lídra v dětské filantropii. Například v roce 2013 získala a údajně utratila 200 milionů liber na údržbu 900 místních poboček. Ano, téměř všechny největší organizace zabývající se obchodováním s dětmi existují dodnes. A stavby postavené dětskýma rukama zatím přijdou vhod. V Bindoonu se například pořádají nejrůznější každoroční akce – rockové festivaly, spousta veletrhů, výcvik australských speciálních jednotek atd.

Podle zprávy Fondu pro děti-migranty spravovaného Dolní sněmovnou bylo za období 350 let, od roku 1618 do roku 1967, odvezeno 150 000 znevýhodněných dětí ze Spojeného království do Kanady, Austrálie, Nového Zélandu a Jižní Afriky. Tato oficiální čísla však budou pravděpodobně velmi podhodnocena. Asi 90 000 britských dětí bylo posláno do Kanady od roku 1869 do 20. let 20. století. V současné době je v Kanadě 4 miliony potomků těchto dětí, což představuje 10 % kanadské populace.

Spojené království se zbavovalo problémových lidí, které nepotřebovalo, stejným způsobem, jakým se nyní zbavuje plastového odpadu – posílá ho do Bangladéše, kde jej malé děti 12 hodin denně třídí za 3,60 liber.

Ano, britská vláda se za své jednání vůči dětem omluvila jak morálně (v roce 2010 se omluvil premiér Gordon Brown), tak finančně (milion liber byl přidělen, aby ti, které Británie jednou vyhodila a prodala, mohli navštívit své příbuzné). Austrálie také přidala peníze a oficiální omluvu. Kdo ale těmto lidem vrátí normální dětství, napraví jejich pochroumanou psychiku a zlomený osud? Kanadský premiér se vůbec nechtěl omlouvat a v roce 2009 prohlásil, že „Existuje jen omezený veřejný zájem na oficiální omluvě vlády za nešťastné nebo tragické události naší historie“. Rozhodl se, že jako připomínku onoho „smutného období“ bude stačit vyhlásit rok 2010 rokem sirotků.

* * *

Britové se ukázali jako podivný a hrozný národ. Z nějakého důvodu je napadlo zbavovat se své budoucnosti – svých dětí! Ale vždyť koneckonců i zvířata se starají a chrání svá mláďata, aby pokračovala ve svém druhu! Ale Britové ne. Proč se to stalo, se pokusím objasnit v následujících částech mé stati. A ve třetí části vám povím, jak se „stará dobrá Anglie“ chovala ke svým dospělým, nezajištěným občanům…

Pokračování následuje

(1) Kronika Pickwickova klubu, staršími názvy Pickwickovci: Pozůstalé listiny klubu Pickwickova, Klub Pickwickův, Klub Pickwicků nebo jen Pickwickovci je první román anglického spisovatele Charlese Dickense a jedno ze základních děl světové humoristické literatury.

(2) Zde informace o „tom bratrovi“ 

(3) Dr. Barnardo Zde jsou „očistitelné“ informace ze dvou zdrojů. Samozřejmě plně „korektní“.

V 19. století byl život pro děti těžký. Pracovali dlouhé hodiny v továrnách a neměli žádný hlas, který by se za ně přimlouval. Dokud nepřišel Dr. Barnardo. Byl to viktorián, který zasvětil svůj život zlepšování života dětí. Založil domovy a školy, kde se mohli učit a hrát, a poskytl jim jídlo a přístřeší. Díky doktoru Barnardovi dostaly tisíce dětí ve viktoriánské Anglii šanci na lepší život.

Raný život

Thomas John Barnardo se narodil v Dublinu v roce 1845 jako syn chudého irského ševce. Na vlastní kůži viděl, jak těžký život mají děti žijící v chudobě, a přísahal, že s tím něco udělá. Když mu bylo pouhých osmnáct let, založil svůj první domov pro chlapce bez domova.

Práce s dětmi

Během několika příštích desetiletí Dr. Barnardo neúnavně pracoval na pomoci dětem v nouzi. Zřídil jim domovy a školy a poskytl jim jídlo a přístřeší. Dal jim také šanci učit se a hrát, což bylo velmi důležité vzhledem k tomu, jak těžké byly jejich životy. Díky doktoru Barnardovi dostaly tisíce dětí ve viktoriánské Anglii šanci na lepší život.

Pozdější život

Dr. Barnardo zemřel v roce 1905, ale jeho dílo žije dál. Jeho domovy a školy jsou v provozu dodnes a pomáhají dětem po celém světě. Byl skutečným průkopníkem v oblasti péče o děti.

Dědictví

Odkaz doktora Barnarda je nezpochybnitelný. Byl to soucitný, odhodlaný muž, který skutečně změnil životy dětí. Jeho práce pokračuje dodnes, s charitativní organizací, která stále nese jeho jméno, a pomáhá dětem na celém světě.

Byl skutečně průkopníkem v oblasti péče o děti a změnil životy bezpočtu dětí k lepšímu.

https://victorianchildren.org/famous-victorians/dr-barnardo-1845-1905/

S Barnardovou prací byla od počátku spojena kontroverze. Konkrétně byl obviněn z únosů dětí bez svolení rodičů a z falšování fotografií dětí, aby odlišil období před tím, než je Barnardo zachránil, a poté, co vypadalo dramatičtěji. K prvnímu z těchto obvinění se otevřeně přiznal, popsal to jako „filantropický únos“ a svou obhajobu založil na myšlence, že účel světí prostředky. Celkem byl postaven před soud v 88 případech, obvykle kvůli obvinění z únosu. Nicméně, jako charismatický řečník a populární postava, prošel těmito skandály bez újmy. Mezi další obvinění, která proti němu byla vznesena, patřilo předkládání zinscenovaných snímků dětí na Barnardovy karty „před a po“ a zanedbání základní hygieny dětí, které měl v péči.

https://en.wikipedia.org/wiki/Thomas_John_Barnardo

Zdroj: RuAN

Překlad: Bedřich Vinopalník, 2022