Prakticky celý svůj život jsem bydlel v domech se velkou zahradou, mimo králíkoidní systém tzv. bytů, lépe řečeno chovných kójí pro druh homo sapiens.
Zvířata jsme měli vždycky, psy, kočky, slepice, králíky, zebřičky nebo dokonce křečky. Viděl jsem je jako roztomilá mláďata, viděl jsem je stárnout a umírat, některým pomohl ze soucitu, když přišel jejich čas, některé vybil bez milosti (myši, potkani), jiné jsem zase vlastnoručně zabil, abych je snědl k nedělnímu obědu. Prostě normální vesničan.
Myslím si, že můj vztah ke zvířatům je podobný, jako měli lidé už od starověku. Normální člověk může mít zvířata rád, ale přísně rozlišuje mezi nimi a lidmi. Zvířata nemají nic jako lidská práva, jsou na světě proto, abychom jako predátoři neumřeli hlady, maximálně aby nás pobavila a zpříjemnila život. Týrání zvířat není odpudivé kvůli zvířatům samotným, první predátor s nimi bude zacházet pravděpodobně ještě hůř (příroda tak funguje), ale kvůli pachateli samotnému. Signalizuje totiž nějaký psychický defekt. Takoví jedinci by neměli být zavíráni podle dnešních sluníčkových zákonů, ale spíše léčeni. A navíc, kdo z běžných občanů opravdu viděl průmyslový chov hospodářských zvířat a jejich porážku, ten ví, co je pokrytectví.
V dnešní pomatené době spousta lidí přiřazuje zvířatům lidské vlastnosti, promítá do nich lidské emoce a staví je naroveň lidem. Celkem se to dá pochopit u osamělých lidí, jejichž počty po „moderním“ útoku na rodinu explodují. Horší to už je mladých lidí, dokonce párů, kterým jejich zvířátka nahrazují děti.
Nedávno jsem musel několikrát své nemocné příbuzné, bydlící v panelovém sídlišti, venčit jejího psího miláčka. Dvanáctipatrové paneláky stojí na okraji lesa, čerstvě napadaný sníh, tedy zdánlivě příjemná vycházka. Jaké ale bylo mé zhnusení, když jsem zjistil, že nejbližší okolí je pokryto psími exkrementy v rozestupech cca 2-3 metry a ještě nedávno panenský sníh zkrášlen všudypřítomnými žlutými fleky. Mezí tím vším pár děcek sáňkovalo a blblo na sněhu.
Bezohlednost „milovníků“ zvířat je odpuzující. Ze svých pidibytečků dělají chlévy, ale ze svého okolí dělají hnojiště a ještě se zdá, že to mnozí považují za normální. Vždyť přece ta zvířátka jsou tak milá! Je to epidemie, živená pomalou erozi normálních lidských vztahů. Chorobná představa zvrhlého individualismu a destruktivního egoismu, že člověk může žít sám uprostřed lidí jen se svým psem, že místo dětí lze chovat jiné zvíře. Možná je to i tím, že zrušili Robinsona Crusoe, jako povinnou četbu.
Převzato z Nautila
37 comments on “Zvíře jako náhražka lidského kontaktu”
Naprostý nesouhlas s textem. Více pozítří, nyní mám před jednáním velmi důležitým pro člověka i hory, příliš významným na to, abych ztrácel čas s pitomostmi.
Osobovat si právo, že díky tomu že jsem bydlel na vesnici v rodinném domě, že jsem a vím něco více než obyvatelé paneláků… no comment…
Nejsem příznivcem masového chovu zvířat v nevhodném prostředí. To se týká masového chovu psů v panelácích.
Také souhlasím s tím, že mnozí lidé si zvířetem kompenzují zeslabení či ztrátu kontaktu lidí ve společnosti navzájem.
Ale antropoxenofob ani technoxenofob, kterému „byla Země a všichni tvorové na ni žijící“ dáni do užívání – to opravdu nejsem.
Klíčem k přežití člověka a lidí na planetě je naopak pochopení a ohleduplnost k jiným lidem, tvorům, přírodě, Zemi… Uvažování v dlouhodobých horizontech. Pokora a ne nadutá pýcha omezených technokratů, „kteří snědli všechnu moudrost světa“… to nemá nic společného s idiotskou (chápáno ve smyslu odborné psychiatrické terminologie nálepkou „Sluníčkových lidí a zákonů“… Jinak s námi samotnými příroda zatočí v podobném duchu jak se mnohdy bezohledně chováme my k ní. Třeba pak také autor by mohl skončit „v klecovém chovu“…
O predaci a predátorech je třeba něco nejdříve vědět, než začneme něco plácat ve smyslu „sadismu“ – a zcela v intencích „zrcadlového efektu“ začneme promítat své „lidské vlastnosti“ „na svět“ zvířat…. a chudák Robinson je v tom úplně nevinně.
:) Osobuji si a opravdu většina „vesničanů“ ví o přírodě a zvířatech víc, než panelákoví faraoni, bohužel. Díky manželčině profesi jsem mnohokrát viděl jejich přestěhování do domku. Často je to bizarní jako komix:)
Pokud vám to nevadí, nechejte si hrát své děti mezi psími hovny a močí, ale nevnucujte to ostatním. A taky se vykašlete na antibakteriální čistící prostředky, kterými leštíte svůj byt, v tomto kontextu jsou vyhozené peníze. Ani vidláci nenechávají děcka hrát si na hnoji:)
Proč mi podsouváte, že podporuji co jsem odmítl (psí výkaly na sídlišti)? Aby jste vytvořil dojem jaký že jsem?!
Můj komentář byl reakcí na vámi napsané, resp. na účelové zjednodušení a paušalizaci. To jste tak zabedněný, nebo provokatér?
Ostatně vše je komplikovanější, a mnohé záleží na ukázněnosti majitelů, čištění a správě sídlišť, atd. Jsou i ta, kde žije řada zvířat a přitom díky kázni a ohleduplnosti obyvatel, funkční samosprávě (vyhláška, omezení, kontrola, postih) není tam situace jako je ta kterou popisujete vy. A vinit zvíře že je jaké je? Neprosazuji chov tygrů mezi paneláky, ano i psů je moc a není to únosné. Ale nejsou náhodou mnozí obyvatelé paneláků původem z vesnice?!
V místě odkud pocházím vesnice – obydlená, a nikoliv satelit- Z „Prajzské“ – je to jen přes cestu od paneláků kde jsem bydlel. Soužití není dokonalé, ale ti lidé z paneláků i domů díky domkům přes cestu a trávník cca 100 m rozdělený silnicí vidí jak kdo žije, chovají se ohleduplněji NAVZÁJEM.
Opakuji, vzít extrém a obvinit majitele paušálně je volovina. I v tomto případě je to o lidech a fungování společnosti – zda je tu ona disciplína, kázeň, vzájemná ohleduplnost i pochopení.
Ani jedno, ale určitě budu zabedněný provokatér:)
Mimochodem, jak donutíte psa, aby se nevyčůral okamžitě po vykročení z baráku? A jestli si myslíte, že sběr exkrementů při koncentraci 1 hovno na m2/den je nějak obzvláště hygienické řešení, pak jste na omylu. Akorát tu kontaminaci nevidíte, to je všechno. Opravdu nejlepší na to sníh.
A mimochodem, nepsal jsem nic o střetu domkařů s panelákovníky. To je naprosto vedlejší a ty světy se většinou míjí.
Naprostý souhlas s článkem od cnemo a zároveň musím přiznat, že jsem naprosto nepochopil mnohomluvně blábolivý ohlas od Martina (už bez taky m), pouze mi jaksi došlo, že tahle hovnovitá doba se mu patrně líbí. Žiji na vesnici a musím říct, že tady nenajdete volně pobíhajícího hafana a ani nenajdete příležitost vstoupit do psího hovna…., zato ve městech, speciálně na sídlištích – hnus. Neustále musí mít člověk oči na stopkách, aby nešlápl do něčeho viskózně lepkavého, nelibě páchnoucího. Svět se už prostě v prdel obrátil…a ta neúměrná záliba v trápení zvířat – hlavně psů, viděl jsem již i dva obrovské hafany zavřené v maličkém bytě a puch, který se z bytu vyvalil při každém otevření bytových dveří, nelze slovy vůbec popsat – svědčí o tom, že lidstvo, zejména v české kokotlině, prožívá velkou krizi morálních a etických hodnot. To, co po dlouhá staletí, ba tisíciletí platilo, dnes najednou neplatí. Během velice krátké doby se z bílého stalo černé a z černého bílé.
Také jsem z malé vesnice a nijak mi to nebrání mít k zvířatům jiný postoj, než je postoj dravce k potravě. Zvířata nemají lidská práva proto, že jim je lidé nepřiznávají. Stejně jako je třeba nepřiznávali černochům a vlastně si je dodnes podle aktuální potřeby selektivně nepřiznávají ani mezi sebou samými. Ale to vypovídá více o vyspělosti člověka, než o smyslu existence zvířat, potažmo smyslu existence jakýchkoli živých bytostí.
Já smysl existence života neznám, ale doufám že je hodnotnější než ryze konzumeristický: najít – zabít – sežrat, vytěžit, spotřebovat, hledat a podmanit si další, ve všem vidět jen prostředky k uspokojení lidského chtění, za sebou zanechávat složité funkční systémy přeměněné v odpad a pustinu. Takový princip života jakéhokoli druhu by vedl jen k vlastnímu, nevyhnutelnému zániku po vyčerpání a zničení všech zdrojů. Navíc, mrtvoly zvířat nejím a hlady jsem ještě neumřel.
Záměrné týrání zvířat je pak kapitolou samo o sobě, přičemž souhlasím, že takoví lidé by měli být izolováni a léčeni, protože v hlavě je něco silně v nepořádku a jsou potenciálně nebezpeční veškerému svému okolí.
Zvířata, která lidé požírají, mají různé stupně vnímání prostředí i sebe samých a rozhodně nejsou jen věcmi. Mnohá z nich nejen že vnímají strach, cítí bolest a mají panickou hrůzu z umírání, ale mívají i emoce jako je radost, smutek, uvolněnost, spokojenost, náklonnost i láska. Je propastný rozdíl mezi kusem šutru a třeba i jen rybičkou v akváriu.
Osobně si myslím, že právě ten pocit predátorského nadřazení nad přírodou a ostatními živočišnými druhy s chybějící pokorou k životu jako prostředku k získávání moudrosti a poznání a také schopnosti empatie, neboli vcítění, dělá z lidských jedinců primitivní egoistické bytosti na úrovni zvířat. Rozdíl je poté v tom, že zvířata na rozdíl od těchto jedinců, mají alespoň tu schopnost cítění a empatie, minimálně v rámci svého druhu. Staré přírodní lidské kultury měli v úctě přírodu i s jejími živočišnými druhy. Lovec, lovil pro potřebu, nikoliv pro trofeje. Příroda nepotřebovala regulovat počty druhů, neboť si to dokázala sama zařídit. Moudří lidé pozorovali život zvířata přírodu. Vyvozovali si z toho vlastní moudra a ponaučení pro život, který neměl sice sofistikované technické vybavení, ale měl vnitřní harmonii. Jediný druh, který se vymkl přírodní regulaci je bohužel sám člověk dnešní podoby. Nicméně v rámci egoismu sobě vlastního se zřejmě v brzké době zreguluje sám.
Napřed se vrátím k článku. Ano, z mazlíčků se stávají nahrážky za děti a přátele, vždy tu byli lidi jaksi více introvertní, kteří si občas od lidí potřebují odpočinou, mě nevyjímaje. A je nejspíše pravou, že při současném stylu života útočícím i na rodinu ve jménu individualismu jich přibývá.
Nicméně, co s tím naděláme, obecně je nájemné bydlení v paneláku levnější a navíce pracovní příležitosti jsou ve městě blíž, tak to, alespoň zatím, je. Spousta lidí na bydlení v domku nemá a to ani na vesnici, tam to vyžaduje ještě určité znalosti a dovednosti, které je potřeba si osvojit. Ne nemožné, ale musí být o to zajem a také to chce nějaký čas a úsilí, to je pravda.
Já to vidím tak, že většina, hlavně větších zvířat, v bytě trpí. Ale ne všechny, jsou takové rasy a druhy, co by nepřežily celoročně ani na dvorku. Exkrementy jsou opravdu ohavné. Je tedy na městě, aby si stanovilo „kočkopsí“ daň dostatečnou na to, aby se zaplatili strážníci, kteří se budou v inkriminovaných místech potloukat, hrozit a pokutovat. Pokud to město nedělá, asi by si mohli dupnout voliči, tady nám velký brácha bránit nebude. Podobně by tu měla být tvrdá legislativa, pokud někomu přes den vyje doma pes nebo jinak obtěžuje ostatní obyvatele hlukem. Na to majitel jednoznačně právo nemá a dá se z toho i zešílet. Ale možná už tu je, nevím.
Martine, připadá mi, že článek rozebírá problém A, vy si z toho vydedukujete B a pak za to B káráte autora, který to myslel úplně jinak. Reakce pak přirozeně není přívětivá. Je to celé zbytečně.
Příklad jeden za všechny:
„že jsem a vím něco více než obyvatelé paneláků… no comment…“ – jak jste na tohle přišel? Nenašel jsem v článku nic, z čeho by u mě vznikl dojem, že autor zastává tento postoj.
Myslím, že u pivka by se to rychle vysvětlilo.
Sio, „že jsem a vím něco více“ — no tak když to za každou cenu budu hledat, zajisté najdu:
„…králíkoidní systém tzv. bytů, lépe řečeno chovných kójí pro druh homo sapiens“ → kdo je v králíkoidní kóji chován, je nutně v něčem handicapovaný (btw bydlel jsem v obojím, ně ma problema)
„NORMÁLNÍ člověk může mít zvířata rád, ale přísně rozlišuje mezi nimi a lidmi“ → a já rozlišuji, tedy ten normální, vesničan, to jsem já, autor, a vy si rozmyslete kam patříte (opět osobně nemám problém a hlásím se k abnormálům, ovšem dialektickým) a tak bychom mohli pokračovat.
Cnemo myslím aspoň trochu CHTĚL provokovat, což je v pořádku. Taky když takhle po ránu ve spěchu stoupnete u paneláku do hovna, je provokace ještě to nejslabší, co vám vytane na mysli nebo přijde na jazyk (točí se to spíš kolem vraždy v afektu a nepublikovatelných slovíček).
Nicméně mj. i proto jeho příspěvek přeci není jen o tom hovně, ani jen o té bezohlednosti majitelů, která v ono hovno rezultuje. Provokace jest rázu spíše filosofického a týká se „normálního“ vztahu ke zvířatům, pokrytectví, osamělosti, individualismu a destruktivního egoismu. Trochu hodně na jeden stručný článek i na jeden příspěvek do diskuse. Ale reakce tudíž nijak nepřestřelují.
Nedokázal bych zabít, ba ani trápit nějaké zvíře. Někdy bych ale s chutí zabil člověka, který např. přijde se svými několika miláčky velikosti vzrostlého telete ke koupališti, kde je spousta malých dětí, svoje zvířata pustí do vody mezi koupající se děti, potom je nechá vysrat na pláži a když ho napomenete, tak je velmi agresivní až sprostý a jenom to, že jsem, navzdory svému věku, dosti urostlý a dobře osvalený, mu brání dopustit se na mě brachiálního násilí. Tuhle zkušenost s bezohlednými a agresívními pejskaři jsem učinil vícekrát. Bylo by velmi zajímavé trošku zapátrat po příčinách téhle psí exploze – někde jsem dokonce zahlédl informaci, že Česko je psinec Evropy. Vzpomínám si, že v r. 1968 tomu bylo podobně. V TV se začaly najednou mnohem častěji objevovat tehdejší „celebrity“ se svými mazlíčky a nyli o své veliké lásce ke svým pejskům a kočičkám. A co se nestalo? Spousta standardních ovčanů v sobě najednou objevila rovněž obrovskou lásku k němým tvářím o níž do té doby neměli potuchy. Najednou všichni, kdo toužili něco znamenat, museli mít psa, aby se alespoň něčím podobali politováníhodným exhibicionistům, jimž se v dnešní době říká „celebrity“. Připomínalo to poněkud pošetilé jednání domorodců odkudsi z Fidži, kteří snad ještě dnes staví na loukách z bambusu a rákosu napodobeniny letadel v bláhovém domnění, že se z nich najednou začnou sypat bedny s laskominami, tak jako z letadel US Army v době bitev WWII v Tichomoří. Po r. 1970 – 71 se přestali na obrazovkách TV objevovat „celebrity“ , zato se v našich krajích začalo objevovat množství bezprizorních psů, které „milovníci zvířat“ vyhazovali v cizím prostředí z aut, nebo ještě hůře, přivazovali je v lesích ke stromům, kde jejich miláčci bídně hynuli hladem.
Po r. 1989 se situace opakuje – „celebrity“ na obrazovkách a exploze „milovníků“ zvířat, doprovázena gejzíry psích exkrementů v ulicích. Společný jmenovatel tohoto jevu tehdy i dnes je nasnadě – společnost v krizi.
Dolmenovi tiše závidím vesnici bez pobíhajících hafanů a hoven, to my, byť na chalupě nyní trvale neobývané, míváme hovno umístěno přímo před brankou. Čuba, která to dělá, jest sirotkem a památkou po zemřelém sousedovi ob jedno stavení – svérázném myslivci, kterého jediného se bála, takže z povahy věci se nic nenadělá ani s pravidelnou dodávkou hovna, ani s tím, že nám zakousla už pár koček z polodivoké kolonie, kterou tam výměnou za efektivní eliminaci hlodavců živíme, tedy, dokud se ta mrcha prašivá konečně neuráčí chcípnout. Prostě to tak je, jako tráva je zelená a ze sopek se kouří. Jednotlivé hovno lze snadno delimitovat na kompost a koček je v globále pořád dost i při nutných eugenických korekcích na jaře, za pomoci sudu, které ostatně dnes již, pro vesničany rovněž nepochopitelně, hraničí s trestním zákoníkem.
@Velekněz Ratata: Možná by jste jí neměl z pomstychtivosti dával do pamlsků tolik projímadla. :-)
@Velekněz Ratata: Jinak máte pravdu, ty králíkárny atd jsem nějak přehlédl, to nebylo od cnema hezké. :-D
Abych se však vrátil k té filosofické provokaci. Nakonec musím spíš souhlasit skoro se vším, co cnemo napsal, ale ne úplně doslova. Totiž : Je to nečekaná příležitost demonstrovat dialektické uvažování. Egon Bondy nám umřel (hovno a dialektika v jednočinném souběhu by mu jistě udělaly radost) a Josef Heller sem asi nezabrousí, tak se musíme tužit my prostí smrtelníci. Diskutujme, a ať se kouří z klávesnic!!
Vezmu to teď jenom za ten jeden konec. Zvířata nemají „práva“ (proč nemají a co to je, by bylo na debatu zvlášť). Zvířata musíme zabíjet a jíst. Některá zvířata jsou na to určená. Je v našem nejlepším zájmu, abychom to dělali „humánně“ a zároveň “profesionálně“, a aby nás to zbytečně nebralo. Slepice do polívky nebo králík není ten správný objekt soucitu a lítosti, ale zaslouží si slušné zacházení. Bez nároku na zkoumání, zda kvůli té slepici samé, nebo kvůli tomu, kdo jí musí zakroutit krkem. Komu se při tom zabíjení derou slzy do očí nebo koho to například nějak rajcuje, well, ten prostě jenom není úplně v pořádku (první případ) či není úplně normální (podle mě daleko horší druhý případ). Tady hlasuju jednoznačně pro, zřejmě shodně s cnemem. Včetně sluníčkových předpisů.
Tohle je ale už „jenom“ výsledek, „modus operandi“, „návod“, který ale vlastně zachovává obě rozporná hlediska, „teze/antiteze“ (chci se nadlabat x nechci zabíjet). První nepotřebuje obhajobu, i to druhé („nezabíjet“) je ale (právě jako hledisko, ne jako závěr „co je OK, pokud to tak budu dělat“) naprosto legitimní a není na tom nic „slabšího“ nebo z prstu vycucaného. Neshazuje ho ani skutečnost, že jde o hledisko „nerealizovatelné“. Kdoví, třeba jednou bude (amarouny). Takový hr.Tolstoj je podobných krajností plný (Kreutzerova sonáta!!), a stejně je nejlepším „zrcadlem ruské revoluce“,
My si to vyříkáme z očí do očí a čuba mi jde (neochotně) z cesty. Je prostě taková a nemůže za to.
Po 24 let jsem žil ve velkoměstě, byť na jeho okraji a v lesích, u potoka…
Ano, poměry se mnohde změnily ve smyslu“ „jaký pán, takový krám…“, netýká se to jen vozidel.
Na venkově „na konci světa“ žiji 21 let, na poslední lokalitě 15.
Léta chovám kočky. Jednoho ošetřovaného kocoura Tygříka mi zabila 80 kilo vážící doga „Cvrček“ 3 m od zdi domu. Neudělal jsem si totiž plot z betonu, ani jsem jako „jedni odvedle“ neprobíjel desky hřebíky a nedával je na obvod balkónu hroty nahoru…
Vsadil jsem na živý plot, pěkně kvetoucí a volně rostlý- jeho troska kterou dosud neotrávil „někdo kdo mne má rád“ (stejně jako víc jak 16 ovocných stromů, přičemž „si počkal“ až začnou po 7-10 letech tvrdé práce plodit) cizí psy nezastaví. No a jak je jistě známo, na poloobydlených vesnicích pod Jeseníky pobíhá hladových psů mnoho.
Exkrementy odklízím ze zahrady i okolí domu a studny denně.
Nemohu ale odradit psy které sem „jiní takytouhapocelebritě“ lákají proto, aby mi nejen očůrávali stromy a záhonky, ale také vyhrabávali díry pod zbylými keři…
Tady jsem se jen snažil něco napsat v komentáři jako reakci na druhoplánovou nevraživost kterou jsem z textu cítil…
Jinak bratrovy „horské kočky v paneláku“ najdete zde: http://www.miciny.cz/profily/detail/164556/
Je jich tam více, videa dost povedená, je za tím hodně práce.
nebo zde:
http://dobrecov.cz/kocky.html
A když pominete mnohdy infantilní komentáře, ale naopak se začtete do deníků, zjistíte, že je možné chránit přírodu i za těmi paneláky, a při troše zodpovědnosti a péče – světe div se – i skrze kočky
https://www.youtube.com/channel/UCS2fQWIJ2oxdnTaqXvsnXkg
Ano, exkrementy jsou protivné,
a někteří „lidé bez zodpovědnosti“ také…
Jako vždy: je to o lidech,
a ta zvířata jen ukazují
…jací jsou uvnitř…
„páni tvorstva“…
… a vůbec. (Opačný pohled na zabíjení, přitom nezabíhající do úchyláren, viz u Hemigwaye.)
Napětí mezi oběma póly jest tedy dialekticky překonáno (a to praktickou činností subjektu, totiž humánním bacením, stažením, vykucháním, naporcováním, ochucením, upečením a zbaštěním králíka, a tak je to taky samozřejmě normální a v pořádku), ALE není zničeno, vypáleno, posoleno, počuráno (díky, Ó Miloši, a nečti to ejl). Jest reprodukováno na vyšší úrovni a projevuje se například i v další činnosti subjektu (zejména za předpokladu, že některou z předchozích dílčích činností totálně nedokurvil).
Je to možná i proto, že to co nás v lepším případě vede k „humánnímu“ chování vůči zvířeti, i když například musíme ukončit jeho život, přece není ta finální „poučka“, mechanicky metafyzický „návod k použití“, jakoby zbavená rozporu a pochybnosti. Je to ten přetrvávající druhý pól, úcta k živému. řekněme.
Tohle si troufám tvrdit už beze srandiček, protože podle nemlich stejného mustru např.: „demokraticky“ se nechováme (plus mínus, jistě), „protože máme demokracii“ (ta už je jenom ten výsledek, návod, poučka), ale proto, že tento návod jakž takž odpovídá (nebo v daném konkrétním historickém okamžiku/místě „nejméně špatně“ odpovídá) stejně nedosažitelnému druhému pólu, který nedá pokoj a mocí mermo troubí o allen Menschen, liberté, egalité a tak dál.
Ještě jeden příklad z krásné literatury a se zvířátky: My mladí na duchu jsme tuším ještě mívali v čítankách Holanovu básničku z Rudoarmejců, kde se seržant Váňa chystá za asistence lyrického hrdiny hodit granát do rybníka za účelem následné konzumace kaprů. Váňovy slovanské duše se však dotkne májová nádhera české přírody, kaprů se mu zželí a handgranát zahodí p. Ten však proti zámyslu dopadne do rybníka a
–a vybouchne, takže ryby, řečeno prudce aktuálním přirovnáním, svorně absolvují procházku přes Kremelský most a plavou tam bříškama nahoru. Básník Holan to samozřejmě líčí a evokuje úměrně svému géniu, ale já si to už přesně nepamatuju, jsem líný to gúglit a exempli gratia to takhle vyhovuje.
Co ale pak řekne Váňa, zjevně dialektik od Pána Boha:
„Nu což, i politujeme — i sníme!!“
(Pro pochybovače dodám, že smyslově praktická činnost subjektu překonávající dialetický rozpor na vyšší úrovni jest zde samozřejmě pouze zdánlivě redukována na finálně nezamýšlenou explozi handgranátu.)
Já mám psy i kočky ráda, ale souhlasím s tím, že na sídliště se příliš nehodí. Je to k většině ras psů i kruté, zvlášť k těm větším plemenům. Jinak ta exploze psů má možná co dělat i s tím, že nahrazuje normální lidské vztahy, jejichž kvalita se v posledních dvaceti letech dost zhoršila. Lidé mají z toho bezvadného svobodného a demokratického života nervy dost na pochodu, takže přítomnost zvířete, které vás má nekomplikovaně rádo a snaží se vás potěšit je uklidňuje a divíte se jim?
To mi připomenulo jednu větu z knihy, kterou jsem nedávno přečetla – jmenuje se Rok v Paříži .A ten citát zní : Liberté, egalité, merde! Docela se sem hodí, no ne?
Cítím, že je na mě, abych to dialechticky dorazil 99% z nás lidí jsme také jen takoví mazlíčci zasírajícími svými exkrementy kdeco. 1%-ntní bohové už přemýšlejí, co s tím, prý se většina z nás nerentuje.
U nás sa traduje : Liberté,egalité,holé rité!
No to teda !!
Ale když už jsem sem vrátil, je jasné, že si nedám pokoj: Indián, který oslovuje hlavu uloveného jelena, na kterou namotal barevné šňůrky (myslím, že Quonab z Rolfa Zálesáka, ale nejsem si jistý) „Bratříčku, odpusť nám! Je nám líto, že jsme tě zabili, ale pohleď, jak jsme tě uctili!“, tak ten je s přírodou a se zviřátky v rovnováze odpovídající jeho prvobytně pospolnému stupni vývoje (neberte mě za slovo, dobře, byl to lovec-samotář na periférii raného kapitalismu). Ale k jeho slovům úcty celkem není co dodat. Kromě tohohle: i zde je rozpor (kdyby ho Quonab nevnímal, proč by jelenovi vyjadřoval lítost) i jeho překonání – nikoli zrušení.
„Zrušení rozporu“ (rozporu jíst x nezabíjet, ne jiných, rozumí se) v tomto sentimentálně-westernovém kontextu, to je třeba Buffalo Bill, mordující „buvoly“ hlava nehlava a čistící prérii pro dobytek a obilí. I od těch Indiánů, když na to přijde.
„Zrušení rozporu“ v ČR 2015 jsou třeba průmyslové velkochovy na jedné straně a ťuťuťu ňuňunu mazlíčci (mnohdy místo dětí, mnohdy osírající chodníky a zajisté lukrativní cílová skupina agresivní reklamy) na straně druhé.
Takže cnemo podle mě má pravdu, ale když to trošku provokativně vyhrotí, nemá ji úplně celou (nemám ji samozřejmě ani já, pouze na tomto drobném příkladě demonstruju, že levičák by měl vnímat nezrušitelnou rozpornost sociální reality). Spokojit se JENOM s tím, že zvířata jsou JENOM zvířata bez práv a basta — takhle to ani cnemo nemyslel.
Ani jeden z vás ve své „lidské“ pýše a pocitu nadřazenosti zvířata neznáte a nic o nich nevíte. Všechna zvířata nejsou jen automaty řídící se pudy a instinkty. Většina savců má svou osobnost. Nedokáží přemýšlet o filosofických otázkách, ale přemýšlejí. Mají své touhy, dokáží milovat, nenávidět, lhát, hledat cesty a metody k dosažení cíle. Jsou duševně mnohem výše, než si většina z vás dokáže představit. Kdo chová domácího „mazlíčka“ jenom jako svou ozdobu, jako svého „podřízeného“ či jen jako součást svého „image“, nikdy je nepochopí. Zvířata neovládají lidský jazyk, hovoří ale mnoha jinými způsoby a jen ten, kdo se tu jejich řeč naučí rozpoznávat, tu osobnost v nich dokáže i uvidět.
Nenadávejte za exkrementy psům, oni musí kadit a močit stejně jako vy. Za to kde to dělají zodpovídá jejich pán, ne oni.
Honzo, myslím, že se tu nikdo nehádal, že by savci neměli něco jako osobnost. Problémy, které vnímáme, ale způsobuje převážně spíš ta naše osobnost a její pošramocení ve střetu se sociální realitou, kterou jsme si společně vytvořili. Včetně toho, když se chováme jako dobytci k zvířatům (samozřejmě krom „opravdických“ psychických/osobnostních poruch). To není samo o sobě omluva ani výmluva pro nic, jen je dobře na to nikdy nezapomínat. Pokud jde o zvíře jako „podřízeného“, jo, ale to jde nacvičovat jen na psa. Kočku si nepodřídíš ani pod hrozbou zastřelení s celou rodinou.
Na několika místech lze dohledat, že počet chovaných psů a počet (v útrobách) chovaných litrů alkoholu na osobu je světově ojedinělý právě v Česku. Je to projev vnitřní krize, pokřivení vztahu ke společnosti, nedůvěra v bližního, rezignace na budoucnost. Kdysi občané (ne všichni) dávali zlato na Fond republiky. Ještě předtím postavili (s přispěním vídeňského dvora) Národní divadlo. O demostraci
v Praze na podporu presidenta republiky jsem se dozvěděl až po jejím konání.
Velekněz Ratata
Četl jste nepozorně. Napsal jsem, že lidé chovají mazlíčky z různých důvodů – (někdo) jako svou ozdobu (třebas tu kočku nebo drahého papouška), (někdo) jako podřízeného (tady toho psa) či (někdo) jako součást svého image (i tady třebas tu kočku či drahého papoucha…).
Je nutno brát mazlíčky opravdu jako rodinné příslušníky, vymezit jim jejich povinnosti (oni moc dobře vědí co se po nich žádá a když víte jak na to, vždy vyhoví) a respektovat jejich přání – pokud znáte „jejich řeč“, oni si o ta přání či „práva“ (zajímavé na tom je právě to, že různá zvířata stejného druhu se právě v závislosti na své osobnosti dožadují každé nějakého jiného přání či práva) říci umí. Lidé ve své pýše a nadřazenosti ale většinou „svým“ zvířatům „nenaslouchají“…
S článkem souhlas – tedy jen pár postřehů.
Zvířata mám rád, ale „králík patří do králíkárny, nebo do trouby – pes k boudě (na dvůr)“.
Kdo má psa doma, tak v rámci vzájemného soužití se zvířetem, musí vlevovat a postupně bydlí v psí boudě. Psa prostě některé věci nenaučí, a to nemluvím o všudypřítomných chlupech, psím pachu, mastných flecích …
Někteří jedinci prý chovají doma jako miláčka i prase … no, svůj k svému…
Od jisté doby už nejen nevtipkuji, ale ani se nijak nevyjadřuji k psím členům rodiny.
Lidé totiž spíše snesou kritiku svých dětí, než kritiku svého psa.
Možná je ale chyba ve mě – vždyť přeci „pes je nakonec taky člověk“, že?
Milovník domácich zvierat :
http://archiv.roumen.cz/a/Kraus_a_potkan-2_holatka_4.jpg
Gatto, leckterý pes je více člověkem než leckterý „člověk“…
To máte bohužel pravdu.
Hm, pěkná diskuse, o zvířecím duchovnu, o zvířecích „právech“. Typuju, že část milovníků zvířat k tomu přikusuje rohlík se salámem, tráví vepřo knedlo zelo co bylo k obědu a nebo si ohřívá kuřecí vývar. K tomu všemu se tyto úvahy bezvadně hodí. :)
Možná stojí trochu za zamyšlení, proč se zvířata objevují po staletí na všech možných erbech a státních znacích.
Asi ze stejného důvodu, proč vznikly bajky:)
No právě. Záleží na úhlu pohledu. Původní význam bajek byl pro získání moudrosti a ponaučení. Stejné je to s těmi erby a státními znaky. A ze stejného důvodu někteří lidé chovají a mají rádi zvířata. Píšu někteří, protože jsou lidé pro které je pes a psí plemeno, mající doma prostě jenom jejich „znakem-erbem“ ve společnosti. Psí hovna na ulici jsou problémem ne psů, ale nezodpovědnosti majitelů psů. S trochou nadsázky to můžete brát jako malou „psí“ pomstu za například ropou, či jiným sajrajtem, včetně plastů, zamořeného moře…
Napadá mě bajka o tom jak poměrně inteligentní delfín vpluje do olejové skvrny v moři za plující lodí a myslí si něco o lidech. V duchu si delfín říká, že kapitán lodi, by mohl ráno pro změnu šlápnout do pořádného psího hovna, aby věděl jaké to je…
http://spravy.pravda.sk/domace/clanok/348065-domacimi-milacikmi-sa-stavaju-aj-tigre-a-levy/