12 sekund

„Sdílejte s přáteli své fotky a videozáznamy“, nabádají nás různé internetové sociální sítě. Podle serveru 12seconds.tv bylo vědecky prokázáno, že optimální doba trvání jednoho videoklipu je maximálně 12 vteřin.

Proč?
Protože to je „nejdelší možná doba pro udržení pozornosti“.
Cokoli delšího je prostě „nuda!“
Takže bych tedy vlastně měl přestat …
* * *

Až na tu poslední větu shora uvedeným textem komentuje – mimo jiných komentářů – český vydavatel knihy „Kapitalistický realismus“ (Rybka Publishers, Praha 2010, str. 39 pod čarou) svět pozdního kapitalismu, který autor, anglický učitel Mark Fischer v této knize popisuje podrobněji.

A jaké obyvatelstvo nám tento svět produkuje?
Zalistujeme v kapitole čtvrté.
Marku … máte slovo …:
* * *

„…Vejděte do jakékoli učebny na škole, v níž jsem učil (šlo o vyšší střední – pozn. M. T.) a okamžitě zjistíte, že se nacházíte v post-disciplinárním prostředí. Foucalt podal detailní výčet toho, jak byl prostřednictvím rigidních způsobů držení těla nastolen disciplinární režim. Během výuky na naší vyšší střední škole jste však svědky toho, jak se studenti povalují na lavicích, téměř bez přestání se baví, soustavně něco pojídají a někdy dokonce při vyučování stolují…“

 

„…Studenti jsou si vědomi, že když celé týdny nebudou docházet na vyučování nebo když nebudou vykazovat žádnou studijní aktivitu, nehrozí jim prakticky žádné sankce. Charakteristicky na tuto svobodu reagují nikoli tím, že se iniciativně pouštějí do tvůrčích projektů, ale tím, že upadají do hédonické (nebo anhédonické) letargie, jakési mírné narkózy, směsice otupujícího, konejšivého zapomnění u playstationu nebo celonoční televize a marihuanového rauše…“

 

„…Zkuste požádat studenty, aby přečetli více než pár vět a dokonce i ti lepší z nich vám odpovědí, že nemohou. Nejobvyklejší výmluvou, kterou učitelé slýchají, je námitka, že je to nuda nebo otrava. A nejde při tom ani tak o to, o čem text pojednává, o jeho obsah – samotný akt čtení je pociťován jako „nuda“. To, s čím se tu setkáváme, podle všeho není jen běžný pubertální ostentativní nezájem, ale projev hlubokého konfliktu mezi postgramotným (slovo „postgramotné“ je myslím velmi výstižné, protože rodiče už přece jednou „klasicky“ gramotní byli – pozn. M. T.) „novým masem“, které je stále online permanentně „connected“ a tak se nemůže na nic soustředit a represívní internační logikou upadajících disciplinárních systémů. Být znuděný jednoduše znamená být momentálně odpojen od sítě komunikativních smyslových stimulů, které přinášejí textové zprávy, You Tube a fast food, být přechodně odpojen od nepřetržitého přísunu konejšivého uspokojení na požádání…“

 

„… zeptal jsem se jednoho studenta, proč má pokaždé při vyučování na hlavě sluchátka. Odpověděl mi, že mu sluchátka nepřekáží, protože v nich stejně nehraje hudba. Při jiné příležitosti, kdy sluchátka na hlavě neměl, se ze sluchátek slabě linula hudba. Když jsem ho požádal, aby hudbu vypnul, namítl, že jí neslyší dokonce ani on.

Proč ale mít na hlavě sluchátka, v nichž hudba nehraje nebo proč přehrávat hudbu aniž bych měl na hlavě sluchátka?

Protože přítomnost sluchátek na uších nebo vědomí, že hudba hraje (dokonce i když jí nemohu slyšet), skýtají ujištění, že matrix je stále tady – hned po ruce.

Pokud navíc – a zde máme klasický případ interpasivity – hudba stále hraje, dokonce i když jí nemůžu slyšet, může se z ní namísto mne „těšit“ můj přehrávač…“

 

„…Důsledkem tohoto napojení na zábavní matrix je těkavá neklidná interpasivita, neschopnost soustředit se nebo zaměřit na něco pozornost…“

 

„… analogicky to, čemu se říká dyslexie je v mnoha případech spíše jakousi postlexií. Dospívající dokážou velice efektivně zpracovávat digitální data produkovaná kapitálem a založená na obrazech, aniž by museli číst – pro navigaci na informační mapě internetu a mobilní či bulvárně-magazínovou komunikaci je orientace ve sloganech postačující. „Psaní nikdy nepatřilo k silným stránkám kapitalismu. Kapitalismus je bytostně negramotný,“ říkají Deleuze a Guattari v knize Anti-Oedipus. “Elektronicky jazyk nepotřebuje hlas a písmo – zpracování dat se bez nich obejde. Proto je také mezi úspěšnými podnikateli tolik dyslektiků. (Otázkou ale zůstává: je jejich postlektická výkonnost příčinou nebo důsledkem jejich úspěchu?)

 

„… Dlužno zdůraznit, že pro žádného ze studentů, které jsem vyučoval, nebyla docházka do vyšší střední jakkoli právně závazná. Mohli odejít, kdykoli by si to přáli. Avšak nedostatek jakýchkoli smysluplných pracovních příležitostí ve spojení s cynickou podporou ze strany vlády mají za následek, že vyšší střední vychází jako jistější a pohodlnější řešení…“ Přitom jak Mark Fischer zdůrazňuje, kalkulačně to z hlediska studenta smysl nemá. Mark Fischer bourá iluze 90. let o vzdělání – pokud není extrémně elitární. Vystuduj si, chlapče, „zadluž se a budeš moci dělat tentýž McJob, který bys dostal, kdybys opustil školu v šestnácti…“

V Chrudimi dne 19. 7. 2010

fragmenty z IV. kapitoly knihy uvedené v textu rozložil Miroslav Tejkl

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments