Násilí, které tihle lidé zcela vážně, opakovaně a veřejně obdivují, nejenomže není a nikdy nebylo řešením, ani po roce 1948, ani v Chile, ani dnes, viz válka proti jinému násilí, terorismu, která stejně končí ve slepé uličce. A kdo si s tak neuváženými slovy dnes hraje jako s počítačovou hrou, ten si hraje hodně nebezpečně.
Mezi námi – je úplně jedno, jestli ta parta přeplacených hokejistických či fotbalistických trumbelínů prohraje nebo vyhraje.
Bezdomovci skapávají v mraze jak mouchy a novináři jsou z toho otrávení: tohle přece už není žádná senzace, když se to děje furt! Nemohli by trochu přibrzdit?
Jest obecně známou a lehce dokazatelnou pravdou, že čeští novináři jsou povahy zákeřné, mysli dosti tupé, vzhledu nevábného a jejich komentáře mají úroveň nevalnou.
Proces ten byl sledován s větším napětím než projednávání státního rozpočtu: Petra Paroubková zažalovala Reflex za jeden z dílů Zeleného Raoula.
Zprávu s tímto či přibližně podobným obsahem jste už jistě někdy četli. Za přechodem pro chodce zastavilo auto, vyběhl doběla rozpálený řidič a nafackoval mladému muži či dívce. Obvyklý věk oběti šestnáct let, plus minus.
„Zas jeden rok ten tam,“ parafrázuji. Je to škoda? Nebo zaplaťpánbu? Byl špatný nebo dobrý? Takový nebo makový?
Vždyť je to jedno.
O tom, jak se historie po 50 letech opakuje – na vyšší úrovni, samozřejmě…
V idylických* – strašných* (* – nehodící si škrtněte) dobách totality, v lednovém inverzním odpoledni, stál před samoobsluhou muž ve vatovaném kabátu, pracovních botách a ušance. Měl už nakoupeno, nikoliv od Pramenu za zády, ale v sousedním sportovně-politickém řídícím centru, v hospodě U Výměníku.
