K úloze mýtů v dějinách  (6.díl)    

 

(p.kuzvart@email.cz)

K úloze mýtů v dějinách  (5.díl)    

Byla v Evropě christianizace kulturním a společenským pokrokem?

Raně středověké státy nebo ještě dříve protostáty (kvazistáty, předstáty) vznikaly postupně a zprvu nemívaly dlouhého trvání. Vyskytovaly se přechodné kmenové svazy nebo kmenové konfederace, jež vznikaly zejména z vojenských důvodů. Vzpomeňme Marobudův svaz germánských kmenů z přelomu letopočtu válčící s Římany, nebo o pár desítek let dříve mohutný svaz povstalých Keltů vzdorující neúspěšně římskému vojsku pod Caesarovým velením v zaalpské Galii – zachovaly se zprávy o vůdci povstání Vercingetorixovi a o dlouhém, ale úspěšném římské obléhání mohutné keltské pevnosti –  oppida Alesia. 

Dalším protostátem byla říše Hunů, kteří se zformovali v kmenový svaz pod tíhou bojů s Římany koncem 4. a v prvé polovině 5. století n.l.  Je znám jejich vůdce Uldin. Od roku 434 vládli hunskému svazu společně bratři Attila a Bleda. Vedli války s Východořímskou říší i na západě s Franky a Vizigóty. V roce 445 Bleda umírá a jediným vládcem je až do své smrti roku 453 proslulý Attila, bič boží (Flegallus dei). Po jeho smrti se dosavadní hunská útočnost redukovala, docházelo k povstání Huny dosud ovládaných germánských kmenů.  

U nás se nabízí v prvé půli 7. století  Sámův svaz slovanských kmenů, který úspěšně čelil avarskému vojenskému náporu a útočil na Franky. Slované se tehdy (v roce 623 nebo 624 n.l.) vzbouřili proti dost brutální předchozí nadvládě avarského kaganátu (chanátu), který měl své centrum v Panonii, tedy v Podunajské nížině. 

Vždy když jde o vznik feudálního státu, tak si vzpomenu na klasický western “Sedm statečných” (The Magnificent Seven, USA 1960), protože je tu raný zárodek předstátního zřízení bezděky ale velmi názorně zachycen. Calverova banda objíždí periodicky okruh ovládaných vesnic a vyjídá je pod hrozbou užití bezprostředního násilí. V případě nesouhlasu a odporu okrádaných rolníků násilí jednoduše použije. Jí ovládané území je tak velké, jak si jednotlivé vesnice dokáže udržet v podřízenosti a poslušnosti. Okolo může být pustina, prales (což bylo za raného středověku v Evropě pravidlem), nebo také teritorium jiné podobné bandy. Může docházet ke vzájemným konkurencím, konfliktům, nicméně nejrozumnější je, když se sousedící a potenciálně konkurenční bandy domluví na rozdělení sfér vlivu. Úplně jako to dnes chodí mezi  jednotlivými rodinami zločineckých mafií. 

Území takového protostátu sahalo až tam, kam může banda uplatňovat svůj efektivní vliv a bránit je před případnými sousedními tlupami podobného charakteru. V čele býval vojenský velitel, velel tlupě hrdlořezů, pardon: profesionálních bojovníků, tedy své vojenské družině, ve které si musí tvrdě vynucovat pořádek a poslušnost. Se sousedními tlupami obdobného charakteru může takový vládce bojovat o vliv a území. Nebo se s nimi může dohodnout na respektování společné hranice ovládaných území, dokonce může navazovat spojenectví proti dalším mocenským konkurentům v okolí. Určitě v takovém případě bylo rozumné pojistit si spojenectví nebo alespoň mírové koexistování výměnou rukojmí anebo ještě lépe navázáním příbuzenských vztahů – vzájemnými sňatky mezi příslušníky a příslušnicemi spojeneckých vládnoucích rodů.

A tady se dostáváme k tomu, že takové útvary nevznikaly zpravidla z ničeho ani na úplně pustém, neosídleném území. Jejich původ byl asi často v kmenových strukturách Keltů, pak Germánů, později Slovanů. Postupně se vyvíjela kmenová aristokracie, vyselektoval se a stabilizoval vládnoucí rod, jehož hlava byla vojenským velitelem – panovníkem a vynucovala si vládu nad příslušníky svého kmene, případně kmenového svazu či konfederace kmenů. V případě přímého vzájemného dotyku ovládaných kmenových území existoval asi často vztah konkurence mezi sousedními územními útvary, mezi panujícími rody, který se řešil válkou  a anexí sousedního území, ideálně cestou vyvraždění nebo vypuzení konkurenčního vládnoucího rodu. Ale někdy se šlo i na  dohodu a spojenectví, často – jak už víme – zpečetěné a do budoucna jištěné navázáním příbuzenství cestou politicky motivovaných sňatků. (11)

V době stěhování národů se nabízelo také ovládnutí území se stávajícím římským nebo romanizovaným obyvatelstvem nájezdníky, z jejichž kmenové aristokracie se pak vyvinula nová vládnoucí vrstva a z ní se rekrutoval i panovník, jeho rod  a případná panovnická dynastie. To se dělo typicky například v Akvitánii a na Pyrenejském poloostrově po vizigótské invazi. Byli to právě Vizigóti, kdo vybudoval na území dosavadní římské říše v 5. století n.l. prvou barbarskou říši, Tolosánské království (Regnum tolosanum s centrem v Tolose, nyní Toulouse v dnešní Francii). Tato říše barbarských Vizogótů, jejíž těžiště se posléze přesunulo na Pyrenejský poloostrov (Regnum toletanum s centrem v Toledu), existovala od roku 419 až do vítězné arabsko-berberské invaze přes Gibraltar (stalo se roku 711 v bitvě u Xeres dela Frontera). Tato říše tedy přetrvala překvapivě dlouho. Vizigótská vládnoucí elita byla zprvu svým vyznáním ariánská, naproti tomu většinové hispanořímské obyvatelstvo bylo (římsko)křesťanské. Zajímavé je, že v Hispánii pod barbarskou vládou nedošlo zdaleka k takovému kulturnímu propadu jako jinde v západní Evropě. Vizigótské elity pružně navázaly na římskou kulturu, právo a  převzaly dosavadní správní instituce. (12)

Vzpomeňme dále na Nitranské knížectví a Mojmírovské knížectví na Moravě z počátku 9. století n.l. Zprvu šlo asi jen o malá kmenová knížectví. Po jejich sjednocení a mohutné územní expanzi do okolních krajin se ale již jednalo podle všeho o plnohodnotný státní útvar opírající se o hradištní pevnosti jako trvalá ekonomická centra a  vládní rezidence. Rozpad takto vzniknuvší Velkomoravské říše však přišel hodně brzy, po pouhých několika  desetiletích. Vpád maďarských kočovníků podle všeho nebyl jedinou příčinou. Svou roli mohly sehrát i historicky doložené mocenské rozbroje uvnitř vládnoucí elity (13), také oslabení významu obchodních tras daným územím a fakt, že hradiště byla situovány v zaplavovaných říčních nivách a rovněž nepříznivé klimatické poměry na počátku 10. století. S útokem Maďarů to mělo být tak, že v roce 904 byl v Bavorsku zavražděn i s celou svou družinou maďarský velkokníže Kurszán. Český historik Dušan Třeštík předpokládá, že prvý odvetný úder nesměřoval do Bavor, ale proti Velké Moravě. Boje se měly odehrávat někde na Slovensku, snad poblíž  Nitry v letech 905 – 906. Archeologie dokládá vyrabování a vypálení řady hradišť v té době.  Tehdy asi zahynul i velkomoravský panovník Mojmír II. Některá hradiště však přežila a snad přežila i mojmírovská dynastie, ovšem dříve dobytá území od Moravského knížectví odpadla, včetně do té doby podřízených Čech.  Je otázkou, zda se tehdy  Moravané po prohrané válce nedostali do podřízenosti vůči Maďarům, nestali se tak závislým knížectvím a neplatili jim za udržení míru tehdy běžný poplatek (Tributum pacis).  Tady doklady chybějí, ale je to celkem pravděpodobné. (14)

Počínání Calverovy bandy v poněkud zdokonalené a zcivilizované formě připomíná soustava falcí ve franské říši  (5. – 9. století n.l.) a následných státních útvarech v západní Evropě (východofranská říše).  Panovník neobjížděl vesnice, ale disponoval již teritoriálním správním aparátem, jednotlivé územní celky měly svého správce, panovníkem jmenovaného místodržícího, který sídlil na říšské falci, což byla v principu opevněná stodola nebo opevněný špejchar s připojeným obydlím správce a vojenské posádky. Tady se z okolních vesnic postupně soustřeďovaly v okolním území vybírané naturální dávky. Panovník se svým dvorem (ústředním správním a politickým aparátem) jednou za čas přijel, na falci se usídlil, odtud se vládlo a vyřizovala se  státní agenda, a to  až do doby, kdy dvůr vyjedl zásoby. Pak odjel na další falc a vše se tam opakovalo. 

Nyní tedy k dopadům christianizace na Evropu těch dob. Jak tomu bylo ve vyspělé antické společnosti Středomoří a na západě kontinentu, už jsme viděli. Tam se přechod k povinnému (římsko)křesťanskému jedinověří sešel s celkovým drastickým společenským a kulturním úpadkem a také s devastujícími vlnami stěhujících se barbarských kmenů a kmenových svazů, zejména germánských (často navíc pro pravověrné obyvatelstvo kacířských ariánů), ale i náporu Hunů a jiných barbarských pronárodů z východních stepí (později Avaři, pak Protobulhaři, následně Maďaři). Triumf tehdy ještě drsného, útočného a barbarského křesťanství splýval s celkovým kulturním úpadkem, někde i docela tragických rozměrů. 

V dalších částech Evropy, v zaalpských zemích na severu, západě ale i na východě kontinentu počátkem středověku křesťanství nepochybně přispělo jako ideologie a politicko-náboženský program s následným vytvářením církevní územní organizace  a s kolonizací dosud opuštěných krajů ke stabilizaci nových, již raně feudálních států a tedy zavádění nových mocenských a organizačních struktur. Pravidelně novou víru přijímala jako prvá kmenová aristokracie, panovník a jeho družina. Celá obrovská zbývající většina společnosti si žila postaru, jen pozvolna donucovaná hrozbou represí a vydíráním k opouštění víry a obyčejů svých otců. (15)

Ale nebylo to všechno jen sice drsné, ale vcelku nenásilné. Když Karel Veliký nedaleko dnešních Brém roku 782 po řadě pokusů konečně porazil pohanské Sasy, nechal jich 4.500 zmasakrovat, protože se bouřili proti jím vnucované podřízenosti a christianizaci. Sasy se podařilo převést na novou vírů až poté, kdy došlo ke zničení významného pohanského obětiště Irminsul – snad jižně od dnešního Paderbornu – a poté, kdy byl zaveden trest smrti za jakýkoli projev pohanství (16) Opravdu svatý panovník, jen co je pravda! Tento násilnický styl byl s chutí opakován při dalších výbojích na východ. Šíření křesťanské víry bylo velice vítanou záminkou k agresi, plenění a drancování, k obohacování lupem a k rozšiřování vlastní moci na dalším území s agrárním osídlením, novým zdrojem budoucí feudální renty. Pokud při tom byla část populace zmasakrována ve jménu Krista, tak to vůbec nevadilo. Ti, co přežili, měli o důvod víc k poslušnosti a k  akceptování nově importovaného kultu.  

Křesťanství tedy sehrálo roli drsného, vrahounského alibi křesťanských velmožů při rozšiřování sfér vlastní moci a při prachsprostém a beztrestném, ba záslužném a zbožním loupení a vraždění v dosud pohanských územích. (17) Ovšem tradiční, silně konzervativní a nyní formálně christianizovaná agrární společnost si stejně žila po svém, dosavadní pohanské zvyky dostávaly v dalších staletích často jen vnějškový křesťanský nátěr a fungovaly celkem nerušeně dál. Ještě několik staletí byly vcelku běžně  pod oficiálním křesťanským nátěrem tradovány původní pohanské mýty a náboženské kulty i pověry, zejména v nižších společenských vrstvách, zejména na špatně ohlídatelném venkově.  

Jak jsme si již řekli, zprvu začínalo být křesťanství oficiální myšlenkovou výbavou zejména existujících kmenových elit, vládnoucích rodů a vznikajících panovnických dynastií a také zárodku  feudální aristokracie – zprvu pouhých členů panovnické vojenské družiny. Nová víra sjednocovala a posilovala nové tendence k vertikální feudální třídní diferenciaci a vznikání stavovské organizace agrární společnosti 

Problém, který tehdy nebyl současníky a zejména věrozvěsty nijak pociťován, ale který my nyní dobře chápeme, spočívá v útočném a nenávistném, důsledně destruktivním převrstvení dosavadních mýtů a kultů křesťanskou dogmatikou, represí a útlakem v takové intenzitě a v takovém celoplošném rozsahu, že během dvou staletí tyto mýty a kulty po několikeré obměně generací zanikly, vytratily se do nicoty, aniž by byly nějak zdokumentovány. Takže nám nyní chybí faktografie k tomu, abychom tradiční pohanskou duchovnost mohli podrobněji zkoumat a také srovnat s teorií a praxí nového kultu. 

Není nejmenší důvod k předsudečnému přesvědčení, že křesťanství bylo apriorně novou, vyšší kvalitou. Už jsme si řekli, že bylo vítaným politicko-náboženským programem kmenové aristokracie a vládnoucích rodů. Jinak nic. Pro jeho věrozvěsty a svatě se tvářící nájezdníky a hrdlořezy útočící pod záminkou christianizace pochopitelně bylo  pohanství zlem, bylo nízké, mrzké, ďábelské, ti s tím neměli problém. Tak byli naučeni a nepochybovali.  Dobro a zlo pro ně byly jednoznačně určeny. 

Naše situace je horší, když máme nadhled a chtěli bychom racionálně komparovat to nové s tím tradičním. Nemůžeme. Není totiž co. Pouze tušení zbývá. Třeba když vidíme na pohledném pahorku uprostřed české krajiny kostel a následně zjistíme, že má románské nebo raně gotické jádro, tak vytušíme, že na jeho místě možná byl posvátný háj nebo obětiště, že se tu tyčily posvátné stély a konaly obřady. A kostel tu založili v nějakém tom 11. – 13. století právě proto, aby beze zbytku zničili staré kultovní místo a převrstvili je jednou provždy svým novým kultem a jeho hmotnými artefakty. 

Určitě by bývalo zajímavé ty staré kulty a mýty sestudovat, zdokumentovat, sepsat. Dnes je nám to jasné, ale něco takového bylo tehdejším lidem naprosto cizí. Antičtí autoři by toho bývali byli schopni a dokonce by se takového díla zhostili někdy dokonce i docela objektivně, bez doktrinální zaslepenosti a primitivní, zlostné a nenávistné intolerance a jednostrannosti. Ale ti takovou šanci až na úplné výjimky ani nedostali. A co jednou beze zbytku zaniklo, bylo dočista zničeno, to  je jednou provždy ztraceno.  

(pokračování příště)

 

Poznámky a odkazy: 

 

(11)   Typicky Sámo, vůdce slovanského kmenového svazu z let 623 – snad 659 n.l. měl podle záznamu ve Fredegarově kronice dvanáct slovanských manželek, podle všeho každou z vládnoucího rodu jednoho z významných spojeneckých kmenů. Tak se utužila jednota a stabilita jinak dost labilního uskupení svébytných slovanských kmenů. Za Sámova života to asi docela dobře fungovalo, nicméně s těmi manželkami měl v průběhu let podle téže kroniky 22 synů a 15 dcer. Po jeho smrti tu tedy byla řada pretendentů na uchopení moci, asi skoro každý význačný kmen měl svého pokrevního zájemce o nástupnictví. Neví se nic přesného, ale má se za to, že Sámo umírá v roce 658 nebo o něco později, nejpozději v roce 661. Poté se asi kmenový svaz rozpadl opět na jednotlivé slovanské kmeny, vedené vlastními náčelníky

Vypadá to, že Sámův kmenový svaz zabíral dnešní Čechy a Moravu, ale i Polabí v severním Německu, na západě mohla jeho moc sahat skoro až k Rýnu, na jihu Podunajím až k řece Drávě, na východě možná částečně i na dnešní Slovensko.  

 

(12)  Viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Vizig%C3%B3tsk%C3%A9_kr%C3%A1lovstv%C3%AD  

 

(13) Steinhübel Ján: “Nitrianske kniežatstvo: počiatky stredovekého Slovenska”. 2. doplnené vydanie, Budmerice 2016,  str. 227–228

 

(14) Kouřil Pavel: “Staří Maďaři a Morava z pohledu archeologie”, publikováno v:  Klápště Jan, Plešková Eva, Žemlička Josef: “Dějiny ve věku nejistot, Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka”, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, str. 111 

Wihoda Martin: “Druhý život mojmírovských knížat”, publikováno v: Macháček Jiří, Wihoda Martin: “Pád Velké Moravy aneb Kdo byl pohřben v hrobu 153 na Pohansku u Břeclavi?”, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2016, str.154 -157 

Havlík Lubomír:  “Kronika o Velké Moravě”,  první vydání, Jota, Brno 1993, str.. 263 

 

(15)   Tady jako názorný příklad může posloužit Moravské knížectví. Na moravské území směřovala na přelomu 8. a 9. století bavorská misie z Pasova.  K  pokřtění moravské vládnoucí elity došlo pravděpodobně  z rukou pasovského biskupa Reginharta v roce 831. To panovnickou moc nepochybně posílilo. Ostatek obyvatelstva zůstal pohanský. Situace se snad začala v tomto směru poněkud měnit až za byzantské misie Konstantina Filosofa a Metoděje, jež dorazila v roce 863. Šlo tu prvoplánově o politiku. Moravskému knížeti záleželo na vzniku samostatné církevní organizace, tedy založení arcibiskupství v jeho státě, jednalo se o  vyvázání Moravy ze  závislosti na bavorském episkopátu s centrem v Řezně.  Oba misionáři sestavili “Zakon sudnyj ljudem”, jakýsi zákoník pro laiky, který stanovoval za praktikování pohanských obřadů tvrdé tresty. Ves, kde se konaly, propadla do majetku církve. Kdo byl přistiženi při takových obřadech, měl být s celým svým majetkem prodán. Tedy majetek rozprodán a oni mají putovat do otroctví. Výnos z prodejů se má rozdat chudým  (“Zakon sudnyj ljudem”, dostupný na webu http://docplayer.cz/277860-Zakon-sudnyj-ljudem-soudni-zakonik-pro-lid-sepsan-kolem-roku-863-zakonik-z-velke-moravy-zakon-sudnyj-ljudem.html).

 

(16) Carbonell Charles Olivier: “Evropské dějiny 1 – Mýty a záhady”. Karolinum, Praha  2004, str. 140 

 

(17)  Zajímavé a  poučné  v tomto kontextu  byly dějiny christianizace Islandu. Když se zdejší pastevci, rybáři a bojovníci dozvěděli, že pod záminkou pokřesťanštění ostrova se chystá z Evropy vojenská výprava na Island, tak urychleně sami a dobrovolně přijali křesťanství – ale samozřejmě, ty své trolly a další severské duchy, bůžky a mýty  si v klidu a potichu ponechali. Velmi pragmatické! Záminka k vrahounské a kořistnické  invazi tím odpadla. 

Ilustrace: Jan Kadubec

K úloze mýtů v dějinách (7. díl)

5 4 hlasy
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Gatta
Gatta
22. 2. 2021 6:08

Ano – i ta nejhorší zvěrstva jdou obhajovat těmi nejušlectilejšími úmysly.
To platí dodnes.

Výborná serie …