Hned po staroměstském vraždění došlo k rozsáhlým deprivantizacím. Celkem byly deprivantizovány nejméně tři čtvrtiny Čech. Byly to deprivantizace takového rozsahu, že s nimi můžeme srovnávat jenom deprivantizace, ke kterým došlo v Českých zemích po roce 1989.
Ze strany Říma jde patrně o snahu o likvidaci českého národa, jakožto národa, který dal vznik reformaci. Dokonce i vůdcové stavovského povstání si tuto skutečnost plně neuvědomovali, a tak po bitvě na Bílé hoře neprchli. Masové vyvražďování nečekali.
…Habsburkové a Vatikán po několik desítiletí vynakládali značné částky na to, aby z řad české šlechty získali konvertity – kolaboranty. (Takovými čerstvými poturčenci byli například defenestrovaní místodržící Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu nebo pozdější staroměstský masový vrah Karel z Lichtenštejna.)
České stavy se spoléhaly na podporu západní Evropy, ale v tom se Češi již tehdy – a ne naposledy – zklamali. Aby vídeňská vláda získala sympatie vlád evropských zemí, předstírala, že je ochotna s českými stavy jednat.
I soudobý stavovský historik Pavel Skála ze Zhoře ve své Historii české hodnotí tehdejší události tak, že „všeobecné a osudné neštěstí celého národa i Království českého“ začalo přijetím Ferdinanda za následníka trůnu na sněmu roku 1617. Tedy nikoli defenestrací, jak se nám snaží mnozí „historici“ namluvit, a jak dokonce Skálovi ze Zhoře lživě podsouvají.
V 16. století proběhla druhá německá kolonizace. Ta tehdy zřejmě nebyla pociťována jako nějaký německý vpád, protože jednak Němci v té době byli protestanti, a Češi pro pokles počtu obyvatel ani neměli zájem sami málo úrodné pohraniční kraje osídlovat. Protestantští Němci byli Čechům rozhodně bližší než skatoličtí Češi, protože jako „žáci Husovi“ byli víc Čechy než skatoličtí odrodilci (kteří byli zase víc Němci než Čechy).
Poté, co se Habsburkové sami tajnou rodinnou úmluvou rozhodly Rudolfa nahradit jeho bratrem Matyášem, české stavy zachovaly Rudolfovi podporu výměnou za podepsání Majestátu (roku 1609), zaručujícího na podkladě České konfese náboženskou svobodu – i pro královská města a poddané.
Rudolf II. byl na rozdíl od Maxmiliána fanatickým skatolíkem. Na panovnickém dvoře se hned zabydleli také papežští a španělští poradci, kteří řídili Rudolfovu skatolizační politiku.
Maxmilián pouze ústně přislíbil Českou konfesi respektovat, odmítl ji však písemně potvrdit, a navíc ji zakázal vytisknout. Hned na to, jakmile přejel hranice, svůj slib odvolal, a dokonce vydal dva mandáty, první zakazující Jednotu bratrskou, druhý zakazující protestantství ve městech.
